Držme se tedy této hodnoty a pojďme věcně diskutovat i o tématech, která jsou běžně tabu. Svobodu myšlení jistě oba uznáváme. Svobodně tedy mohu myslet o všem. Patří k ní ovšem také odvaha přijmout výsledky tohoto přemýšlení, i když budou v rozporu s mými dosavadními "předsudky".

Jedním z dosud platných tabu je i diskuse o podmínkách soužití různých kultur, například můj text Muslimský šátek a přetrvávající otazníky. Náš spor ohledně tohoto tématu může být docela zábavný, neboť nakonec píšete: "muslimská kultura je rozmělňována v kulturu muslimsko-britskou". Kdežto já říkám: aby nositelé různých kultur mohli žít společně, musí sdílet určité hodnoty. A to není úkol "jen pro muslimy, ale i pro mnohé křesťany a mnohé další". Vy píšete, že probíhá nějaký proces a já se zamýšlím nad tím, co je jeho obsahem. Je to chyba? Máme předpokládat, že když bude toto rozmělňování probíhat nepozorovaně, že bude probíhat úspěšně, kdežto když se o něm začne mluvit, zablokuje se? To není triviální otázka, ale možná vážný politický problém.

Jenže! Problém již tady je a nevzniká v České republice. Přichází do České republiky zatím převážně zvenčí, a to jako informace o dění ve Francii, Holandsku či Německu, ale také třeba z Velké Británie (tuším zvláště v r. 2001). Nikoliv tedy Česká republika, ale jiné země se setkaly s problémem soužití. A my se tady zatím o tom jen teoreticky bavíme. Šátková aféra a pokusy o zdůvodnění toho či onoho přístupu k ní mají především francouzské kořeny. To je ovšem důležitý fakt, který jste pominul.

Ale nechme to zatím být.

Navrhuji tedy, abychom odložili nezdůvodněné nálepkování a zamysleli se nad celou věcí znovu a především bez předsudků. Je mnoho možností jak to udělat. Navrhuji jednu z nich v podobě následující otázky:

Potřebuje demokracie nějaké hodnotové základy?

Já na ni odpovídám ano. Říkám, že potřebuje určité morální hodnoty sdílené alespoň rozhodující částí populace (což je asi proměnlivá veličina podle momentálních okolností) a pokud tomu tak není, tak se zhroutí.

Pokusil jsem se je určit následovně:

1. uznání stejné morální hodnoty a kompetence všech lidí bez ohledu na pohlaví, barvu pleti, sociální postavení, náboženské a politické přesvědčení (to předpokládá i odmítnutí představ o jediné pravdě či dobru, k jejichž znalosti má přístup nějaká privilegovaná autorita náboženská či světská, stojící takto nad občany a jim vládnoucí),
2. na základě toho uznání stejných občanských a politických práv a povinností všech občanů
3. uznání hodnoty svobody, kterou tato rovnost přináší, jako jedné se sdílených hodnot, vedle hodnoty rovnosti
4. uznání hodnoty občanské a lidské solidarity, jako nutného předpokladu: vzájemnosti v rámci politického celku, tj. uznání "univerzální" (ve skutečnosti zatím danou kolektivní identitou ohraničené) hodnoty rovnosti a svobody pro všechny občany; ochoty podřídit se rozhodnutí většiny, i když s ním nemusím souhlasit; akceptování demokratického mechanismu rozhodování.

A abychom nebyli jednostranně zaměření na jiné kultury, můžeme si samozřejmě položit otázku, jestli Evropané tyto hodnoty sdíleli vždy či jestli se k nim dopracovávali v nějakém dlouhém a složitém procesu, který možná ještě ani neskončil. Tedy, abych to napsal, možná nepřesně, Vašimi slovy, ptejme se, jestli jsou lidé všude a, já dodám "vždy", stejní. V tomto případě tedy my sami, Češi (dokonce i Češi, existují totiž i protičeské předsudky) stejně jako Britové či Francouzi. Já říkám, že ne. Tvrdím, že se měníme a že bychom si již se svými prapředky z 19. století moc nerozuměli.

Přiznám se, že mne nejvíce zajímají ty morální předpoklady demokracie a také to, do jaké míry je my všichni sdílíme.

Britské listy často "šťouraly do vosích hnízd" a já jsem snad také již ukázal, že se tohoto šťourání nebojím. Tento spor by mohl být právě takovým zašťouráním.

Co mne však na tom skutečně zajímá, je, jak je to doopravdy.