Zdá se, že dokonce odmítají umírat vůbec. Jenomže to budou muset všechny ostatní přeměnit na své dárce orgánů, na jakýsi neustále se obnovující sklad živých orgánů a tkanin. Opotřebovala se játra, tak se vezmou od dárce a vymění. Přirozeně, dárce bez jater nebude dlouho naživu, a proto mu logicky odeberou všechno, co bude možné. Celého jej rozeberou na součástky. Siluety těchto líhní, kde se lidé budou pěstovat na součástky, se již teď zřetelně objevují na horizontě. Ale i této krásné budoucnosti je třeba se nejprve dožít.

Sami sebe vyhlásili za šerify, soudce a katy v jedné osobě, za terminátory národů s právem zabíjet a se zárukou beztrestné realizace tohoto práva. Taková "licence to kill" (licence na vraždění), která se vztahuje na všechny. Stáda J. Bondů -- všichni s dokonale rovnými zuby, všichni se zářivými úsměvy.

Začátkem devadesátých let, krátce po jejich Pouštní bouřce, jsem viděl dokumentární film jistého Francouze, ve kterém jejich generál čtvrt hodiny duchaplně vyprávěl, že život jednoho jejich vojáka stojí za víc než životy jednoho tisíce Arabů.

Mluvilo se o tom v souvislosti s předvedením speciálního tanku-buldozeru, který objevili, aby mohli bojovat s Araby, již se skrývají v zákopech. Buldozer nejprve zakopává vojáky v zákopech a poté je důkladně zarovnává -- místo toho, aby s nimi vedl přestřelku.

Generál mluvil o tom, jak humánní zbraň je tento nový buldozer, jak chrání život jejich vojáků. "Nedochází ke kontaktu s nepřítelem, jednoduše jej hned zakopáváme".

Když se autor filmu zajímal, jak se cítí ti, kteří jsou zakopáváni za živa, generál celou záležitost dobrodušně objasnil: tak či tak je zabijeme, jaký je v tom pro ně rozdíl? A navíc, některé z nich tank zpočátku velkoryse zajede a až potom zakope. Jistě, že ti, kteří budou hned zahrabáni, se budou trápit trochu déle, než kdybychom je jednoduše zastřelili. No, snad je nebudeme ještě vykopávat! Na co jsme potom vymysleli takový skvělý buldozer? To jim patří, proč lezli do zákopů, jak se mohli opovážit s námi bojovat! Měli se vzdát.

Oni nesnesou žádné ztráty na vlastních. Už jen rozhovory o těchto ztrátách je přivádějí k depresi. Dokonce i to, že Irák se bezpečně a pohodlně proměnil na střelnici pro jejich novou techniku, pochopili jako smrtelnou hrozbu.

"Uvědomuješ si vůbec, že tenkrát byl v ohrožení celý výkvět našeho národa!" zaníceně mi řekl jeden z nich po skončení války v Perském zálivu roce 1990, kde oni přišli o sto lidí a zbombardovali statisíce Arabů. Tedy dodrželi poměr -- tisíc Arabů za jednoho Američana.

"V jakém smyslu ohrožení?" projevil jsem zájem a dovtípil jsem se, že za výkvět národa považuje můj spolubesedník jejich vojáky. "Vy jste se všichni vrhli na osamělého Saddáma a udělali s ním kravál pod přikrývkou. V čem bylo to nebezpečí? Vaši vojáci seděli v klimatizovaných stanech a pili pivo."

"Ale kdyby ta vaše proklatá raketa Skad zasáhla stan, naši chlapci by byli zahynuli!" rozhořčeně namítl, přičemž však pozapomněl na to, že naše proklaté rakety si Saddám šetřil na Izrael.

Když Amíci proměnili Jugoslávii na novou střelnici a ukázalo se, že zvítězit znamená v tomto případě zbombardovat celou krajinu, vyvstala otázka o pozemní operaci. Tenkrát je jejich prezident rozkřičel do celého světa: "Spočítali jsme si, že naše budoucí ztráty nepředstavují méně jak čtyři sta lidí! To je pro nás nepřijatelná cena."

Ten, kdo mu vypočítal pouhých čtyři sta mrtvých v případě pozemní operace proti jugoslávské armádě, byl velký optimista. Ale i čtyři sta se ukázalo nesnesitelně mnoho.

Kdyby tak nám nebo našim čínským bratrům nabídli za cenu ztráty čtyř set vojáků, abychom zprznili ještě nenarozenou evropskou valutu a společně s ní i celou Evropu, a přitom vydělali miliardy zelených nul, kolik sekund by jsme přemýšleli? A o čem?

Američané nemohli bombardovat Jugoslávii podle drážďanského vzoru z roku 1945, to už by bylo příliš škaredé. Evropa přece jenom není Irák. Zatím. Navíc, když začalo bombardování, zbabělé evropské peníze se k nim začaly hrnout tak prudce, že je nestíhali počítat a ukládat. Cíl "high-tech war šou" nad nočním Bělehradem byl takto dosáhnutý. Evropa pustila do gatí ihned po začátku představení, jenže tuto šou bylo třeba nějak ukončit.

Nedávný osvícený demokrat Miloševič se podle jejich jednoduchého schématu změnil na zlého chlapce -- "bad guye". Jako Pokémon. Z Pikača na Čukapi. Pro ně se všichni dříve nebo později stávají "badguyové" -- taková je osnova nového pořádku. "Badguye" je nutné za každou cenu potrestat. Aby potrestali Miloševiče, zaplatili jugoslávským zrádcům. Najít zrádce není těžké, zrádci se najdou vždy a všude, tedy i u nás. Ale ještě více jich bude u nich a tyto časy již klepou na dveře.

Platit jugoslávským zrádcům se Amíkům vůbec nechtělo. Zvykli si za každou hozenou bombu, za každý vzlet letadla překládat peníze z jedné vlastní kapsy do druhé vlastní kapsy. A najednou bylo třeba dát cizím, i když užitečným zrádcům, ale cizím. Trochu si nad tím zalamentovali, ale nakonec dali.

Ostatně, nyní jsou zrádcové až vzácně levní a prostoduší. Za Miloševiče Srbům přislíbili miliardu dolarů. Když ale svoje zboží dostali doporučeně do Haagu, na svůj slib jaksi zapomněli. Lekce pro ty, kdo by v budoucnu chtěli prodávat své miloševiče -- nejprve peníze, jinak ošulí.

Zajímavé jsou ohlasy našich vojáků na to, jak Američané bojují v Kosově. K dispozici tam mají všechno, co potřebují k bojovým akcím: fitka se saunou, čtyřikrát denně stravu, čerstvé ovoce, restaurační výběr jídel, levné bordely. A velmi mnoho té nejmodernější a nejdražší bojové techniky na světě.

Když se však začne střílet, Amíci ze zásady a organizovaně opouštějí svoje posty a schovávají se u sebe na základně, někde mezi fitkem a saunou. Naši vojáci jim kvůli tomu začali říkat "pindosi". Trochu nesrozumitelné slovo, ale hodí se k nim.

Když Albánci, zcela rozběsnění z hojnosti demokracie a bouřlivě narůstajícího obchodu s heroinem, začínají střílet do vzduchu, prostě z nadbytků citů a nábojů, uzemňují je jenom naši vojáci, kteří do vzduchu střílejí neradi.

Svou taktiku moderní války, tedy utíkat před každým nebezpečím na nejdražším tanku na světě s družicovou navigací, naučili Amíci i naše vypasené evropské bratry. Občas je to až komické. Hrstka opilých Albánců na dvou starých fiatech se náhodou ocitla poblíž dislokace německého tankového pluku v Makedonii. Okamžitě byl vyhlášen poplach, pluk se stáhl ze svých pozic, a za mohutné palby a chrlení ohnivých střel se vzdálil padesát kilometrů pod ochranu makedonské policie, která je vyzbrojená pouze pistolemi "makarovkami". Němci urychleně svolali Bundestag a vy stoupili s hrozivým prohlášením: "Jestliže si tito albánští hrdlořezi ještě jednou dovolí strašit náš tankový pluk, odejdeme z Makedonie jednou provždy". Div že v Německu vláda málem nepodala demisi. Celou zemi zachvátila bouřka masové nespokojenosti: přece tam mohli zabít naše chlapce! Snad kvůli tomu tam šli s tanky?

Při pohledu na to všechno se nechce věřit, že dědové těchto chlapců bojovali v zamrzlých zákopech u Stalingradu. A dobře bojovali.