Slavili jsme svátek, a tak se naše duše rozplývala, jásala a křičela na všechny strany. Poté co každá z našich "duší" kopla do sebe dvojku vodky, zacpali jsme našemu tureckému průvodci hubu za to, že neuměl mluvit rusky a pít vodku na ex. Hltal ji po doušcích, ulíval se, požádali jsme ho tedy, aby mlčel, poněvadž jsme se rozhodli, že si zazpíváme. Jak se sluší a patří, píseň Den vítězství.

Spustili jsme. Vzápětí si ale skupinka německých seniorů začala podivně stěžovat. Prý, zatímco my jsme zpívali, oni si nemohli pořádně vyslechnout užitečný výklad tureckého průvodce, za který si zaplatili v ceně zájezdu.

"Máme svátek, a ne jen tak ledajaký, ale státní!" bylo dáno Němcům na vědomí a naši znovu spustili na veselou notečku, tentokráte Kaťušu.

Němci pochopili, že výklad se jim již vyslechnout nepodaří, a rozhodli se odpovědět slavnou písní Třetí říše -- Deutschen Soldaten nicht kapitulieren. A tím v duších našich lidí probudili dřímající ušlechtilé zvíře antifašistické rasy.

Naši zareagovali důstojně a zlověstně, když zaburáceli: "Vstavaj na smertnyj boj s fašistskoj siloj ťomnoju."

A právě tehdy se odehrála událost, jež se zapsala do dějin rusko-německých kulturních vztahů. Němci se urazili, načež spočítali vlastní síly -- vycházelo to na třicet proti sedmi -- a vystoupili proti nám, kteří jsme pouze šlechetně hájili svoje právo na náš svátek, na Den vítězství, jenž bývá jen jednou do roka, a je nám srdečně jedno, zdali tento krásný den nastane v Turecku anebo někde jinde. Němečtí důchodci se opovážili zaútočit na nás, kteří jsme daleko od vlasti hájili odvěké ruské právo na svátek.

Ne že by se hned pustili do rvačky, nicméně jeden zlostný, tlustý a potící se Skopčák nás začal častovat nadávkami jako "idioten, kretinen", až nakonec vyslovil osudné "russische Schwein".

A tenkrát jsme jim to nandali. Traduje se, že turečtí průvodci se zbaběle stáhli a do ničeho nezasahovali, zachovávaje tak v rusko-německých válkách pro Turky netypickou neutralitu.

Autobus zastavil, poté se bojovníci vyvalili ven. Rvačka byla rychlá a přesvědčivá. Němci, kteří si již po několik desetiletí vozí svoje zadky v BMW, neměli šanci konkurovat našim instalatérům, a už vůbec ne jejich přítelkyním. Prý, dokonce sami instalatéři museli za vlasy odtahovat rozvášněné ženy od německých penzistů.

Celá rvačka se skončila tak, že Němci zůstali venku. A zatímco naši se zmocnili autobusu a znovu si zazpívali Den vítězství, oni si olizovali svoje rány a bolístky a zase jednou prožívali neopodstatněnost svých aspirací na světové panství.

A naši sázeli další vodky do hlavy.

Zpočátku se Němci domáhali policie, potom velvyslance, později zvláštního autobusu, jenomže Turecko není Franfurkt nad Mohanem, a tak se po dlouhých tahanicích vrátili do autobusu. Po schůdcích vystupovali zachmuření jak vojáci maršála Pauluse, již byli poraženi u Stalingradu. Akorát nedrželi ruce nad hlavou, navzdory tomu, že naši instalatéři, kteří částečně ovládali němčinu, na ně nadšeně pokřikovali: "Hände hoch!"

A potom následovala katarze. Neboť naši instalatéři a je jich přítelkyně do sebe kopli další dvě deci a zčistajasna se uklidnili a začali se chovat vlídně, jakoby to ani nebyli oni, vždyť ještě před chvílí křičeli: "Dej tomu zasranýmu Frickovi pořádně do držky!"

"Hééj ty, jo, ty, posraný bojovníku!" bylo řečeno směrem k Němci s největším bachorem, jenž začal válku. "Netvař se tak blbě a dej si, napi se, uleví se ti."

Skopčák se nejdříve divil, pak zahájil vydatný příval nadávek, ale nakonec si stejně vzal z ruky našeho instalatéra půl sklenky vodky a bez rozpaků ji exnul. Neboť nenajde se takový Němec, který by odmítl pít zadarmo. A zvláště poté, kdy mu někdo rozbije nos.

"Chlape!" pochválili ho, " tvé staré taky nalijeme, ať už se tak pitomě neksichtí."

Německá "stará" se nenechala dlouho přemlouvat.

Potom pili všichni.

Když našim došla vodka, Němci se přímo zázračně sebeobětovali, složili se po dvaceti markách a poslali Turka pro místní smradlavou hroznovou pálenku, kterou Němci s ro mantismem jim vlastním nazývali brandy.

Načež se všichni nehorázně ožrali, smáli se, líbali a sborově zpívali jednak Kaťušu rusky, jednak Nicht kapitulieren německy. Náš instalatér jen tak tak, že nepřeřízl německou "starou" přímo v autobuse, snaže se využít moment, kdy jeho přítelkyně odpadla. Přítelkyně druhého instalatéra dostala od bodrého důchodce, kterému roztrhla sako na cáry, pozvání do Německa s vyhlídkou na svatbu. Vypočítavý Němec si zřejmě spočítal výhody, které by vyplývaly z možnosti mít na stará kolena vedle sebe takovou ženskou, kterou by mohl pouštět na všechny nepřející a závistivé.

Tato historka tak trochu připomíná legendu a díky tomu je i pravdivější. Je to geopolitická legenda o budoucnosti Evropy.