Tohle téma vyplnilo mentální kapacitu prakticky celé společnosti na rekordně dlouhou dobu a přistihlo při aktivním či alespoň zaujatém postoji mnoho těch, které bych jinak považoval za imunní. Přímo se mi vnucuje Freud se svou již řádně zprofanovanou tezí, že masturboval každý a kdo to popírá, dělá to doposud... Téma se vlastně ideálně hodí pro demonstraci kulturní nadřazenosti intelektuálních vrstev směrem k "masám" a tak se také doposud děje, byť v dosti zanedbatelné míře. Nejsem si proto jist, zda to není opovržení a nezájem jen hrané - pro forma, zda skutečně vyjadřuje bdělost té pověstné elity. A tedy zda nedostatek zdrcujícího aktivního odporu a významné mlčení nesignalizuje spíše i její tajné podlehnutí neřesti v soukromí s blikající audiovizuální bednou.

Tvrdit totiž, že jde nicotné vzedmutí laciné interaktivní mediální senzace, je v rozporu s realitou. On se vlastně v takřka plné síle projevil společenský a demokratický potenciál, který dal vzniknout opravdu masové účasti, která převyšuje i většinu dosavadních voleb (byť přesné měření je v tomto případě pouze zbožným přáním koláčů sledovanosti). Přitom rovněž vyvolal tolik potřebnou aktivní a někdy i nezvykle fundovanou veřejnou debatu k celé komplexitě problému. Důkazem toho je tento článek, který už asi jen rekapituluje jinde a mnohokrát vyřčené zákulisní postřehy. Mimo to má celá věc výrazně mezinárodní rozměr - je ukázkovým příkladem globalizace práv duševního vlastnictví a odhaluje specifickou homogenitu zájmů západní populace "běžících pásů"(1).

Za podstatné složky fenoménu této soutěže považuji tři momenty: moment identifikace hodnot, moment zábavnosti a moment kulturního kompromisu.

Identifikace hodnot

Každá sociální skupina ze své vlastní povahy hledá a nachází kritéria vlastní identity, jakési sebeospravedlnění. Každá vlastnost, která je takto identifikována jako příznačná a rozhodná, musí pochopitelně mít svá kritéria, své extremní hodnoty a průběh, které jí vydělují z chaosu. Právě extremní hodnoty jsou nejen matematicky vzato důležité pro pochopení jakékoli společenské "funkce", jsou také vděčným objektem pozornosti pro své výrazné a ohromující charakteristiky (Guinnessova kniha rekordů...). Naproti tomu musí takový společenský zájem nacházet ohlas i v motivaci individualit, která škálu konstituuje - ty jsou motivovány třeba soutěživostí, seberealizací a výhodami z vítězné kompetice. Harmonie zájmů pak vytváří obecně fungující, životný a sebereprodukující se sociální systém. Oblíbenost mnohaúrovňového poměřování sledovaných vlastností logicky ústí v maximální popularitu poukazování na superlativní jedince, kteří jakoby reprezentují celek, vytvářejí a ztělesňují absolutní autoritu, idealizují nejvyšší stupeň hodnoty a zavádějí nejvyšší konsenzuální kritérium(2).

Ve společnosti, kde úroveň vzdělanosti začíná stále více determinovat audiovizuální a virtuální inscenovaná produkce(3), pak není od věci, že téma populární hudby získá na takovém společenském ohlasu, s takovým mobilizačním potenciálem. Sebevědomé rčení "Co Čech, to muzikant" je v tomto případě od věci, tady jde o pasivní konzum hudby (který v současnosti okupuje takřka veškeré rozhlasové vysílání) a ten rozhodně není jen českou doménou. Jako takový má pak dostatečný potenciál k tomu, aby pokořil všechny veřejné záležitosti a metly lidstva a vytvořil nemálo ostudný nepoměr mezi informacemi v mediálním prostoru v neprospěch skutečných a důležitých událostí.

Zábavnost

Zklamaní společenští optimisté si jen neradi přiznávají nesmrtelnost úsloví panem et circenses. Vzhledem k tomu, že hlad je v našich zeměpisných šířkách již téměř vymýcen, je té zábavy třeba dvojnásobný díl. A obecná adaptace a zvyšující se toleranční limit lidských smyslů vyžaduje po všech stimulanciích ještě krajnější pozice; bude třeba nacházet ještě působivější přídomky, než v současnosti již vyžilé hyper-, super-, makro- či mega-...

Zábava, čili plezír, se pomalu, ale jistě stává výlučnou formou zvnějšněné lidské pospolitosti. Neumím si dnes představit situaci, kdy by se někdo scházel jen proto, aby za něco zacinkal klíči. Koneckonců i tehdejší masu špatně normalizovaných občanů počastovali svou produkcí nekompromitovaní umělci... Ve státě, kde moc vychází z lidu nejen ideově, ale i prakticky, je to dosti tristní obrázek.

Podstatou a kouzlem zábavy je přitom kvintesence každodenního zaopatřování a prostého reprodukčního bytí člověka. Je zábavná jen do té míry, pokud je dočasnou reflexí běžné reality a může se tak vůči ní bytostně profilovat. Navíc je zábava v tomto pasivně akcentovaném smyslu obvykle člověku něčím vnějším, tedy neklade přílišné nároky na její aktivní spoluvytváření - je dočasnou abstinencí systematického myšlení. Nikdo nebude člověku, který je nucen k rutinním a obtížně pociťovaným úkonům k zabezpečování obživy, upírat jeho samozřejmý podíl na tomto zpestření; z výše uvedených důvodů je však jasné, že nelze žít jen v zábavě a jen zábavou(4).

Pitvat fenomén individuálně vnímané zábavnosti je asi tak nemožné a směšné jako sestavovat univerzální matematický vzorec vtipu. Estetičnost, poetičnost či humornost je patrná pouze z vyváženého celku situace, která se redukcí vytrácí (viz. ZDE). Přesto je možno najít osvědčené tematické okruhy, z nichž se úspěšná témata v určité společnosti rekrutují. Sex a násilí jsou obsahy již obecně známé (viz. článek J. Sterna ZDE). Povahu pornografie vystihl dobře literát Gore Vidal: "To nejhorší, co lze říci o pornografii, není to, že vede k "protispolečenskému" jednání, nýbrž to, že vede k dalšímu čtení pornografie", možná dobře věděl, o čem píše. O existenci ničivé agrese v přirozené výbavě člověka snad nepochybuje nikdo, a kdyby to snad přece jen kdosi považoval za neudržitelný předsudek, nakonec by před důkazy stejně - bouchnul do stolu - a rozčileně odešel...

Otázkou je, zda tyto dvě motivace opravdu vyčerpávají všechny možnosti. Nepochybuji, že tyto základní pudy sublimují do všemožných pohnutek, které jsou laicky přesto posuzovány samostatně. Lze takto ale odbýt i fenomén "reality show"? Dost možná je v něm něco ze sexuality(5) i z pudu agrese(6), každopádně se ale se svým významem v mediální realitě stává samonosnou entitou. Výlučná je mimo jiné tím, že má již výlučně pasivní, konzumní charakter, tedy nevyžaduje představivost a mentální součinnost diváka.

Nejde vlastně o nic jiného, než další simulaci reality - té reality, jejíž nedostatek je zábavou přesyceným publikem pociťován ve všech inscenovaných sériích a filmech (7). Živý dojem z širokoúhle viděného a prostorově slyšeného nikdy nedokáže přebít stupňující se nereálnost perfekcionistické inscenace, nahuštění detailů a sterilní vytříbenosti všech projevů. Divák si volá po odlehčení, návratu k empatizovatelným příběhům, tedy po jakési opravdovější virtuální realitě. Bohužel to žádá od někoho, kdo je schopen nabídnout jen další nereálný derivát univerzální zábavy - reality show. Divák tak zůstává v zajetí vlastní neschopnosti adekvátních projevů, kterými jej televize ještě více připoutává k osudu pomalu se zvěčňující společenské a lidské pasivity.

Pro názornost je třeba zábavu rozdělit na aktivní, pasivní a kombinovanou. Aktivní formy v podobě kulturních akcí, sportů či soutěží socializují individua přímou formou interakce. Pasivní formy jsou třeba zábavné pořady, sportovní pořady, "oddychové" tiskoviny(8), jejich specifikem je, že kontakt se soukmenovci je zprostředkováván pouze nepřímým povědomím z výzkumů veřejných mínění, peoplemetrů, nákladu či prodejnosti. Je logické, že nejúčinnější a tedy nejlukrativnější formou zábavy bude kombinace obou dvou - to pak máme loterie, sázkové hry, divácké soutěže nebo interaktivní hlasování...

Při těch všech je příznačné, jak iluzorní je možnost podílet se na výsledku, ačkoli aktivní spoluúčast je hlavním lákadlem. Pasivní podstata je umně maskována a bagatelizována vlastní aktivitou jedince, vhodně izolovaného moderními technologiemi od místa dění. Celkový dojem pak vytváří iluzi, že výsledek, vzešlý z tohoto počinu(9), nějak reprezentuje seriózní statistický průzkum, či prostředkuje pohled do nitra jinak neredukovatelné společnosti. S ohledem na složení hlasovacího panelu, možnost hlasovat vícekrát a celkovou neobjektivnost odmítám jakékoli ambice zastánců teze, že Superstar nějak vyjadřuje společenskou poptávku po tom, co bude všeobecně považováno nadále za "vkus" české populace.

Ve spojení s atraktivitou "reality" dění je to už kombinace s bombastickým potenciálem. Vůbec se děsím volnosti, jakou má komerční televize v možnosti zavádět k nám všechny úspěšné "reality show" ze zahraničí; zatím jsme viděli jen slabé odvary toho, co by mohlo být nakoupeno a odvysíláno v budoucnu. Opravdu by tu nebyla společenská vůle považovat takové pořady za ohrožení mravní a citové výchovy mladistvých?

Kulturní kompromis

Ti, kdož soutěž se zaujetím sledovali a mají žádoucí potřebu své konání ve světle lascivity a pofidérnosti takovéhoto "hledání" obhajovat, vidí obvykle hlavní přínos v tom, že bylo dáno diktátorům hudebního průmyslu konečně na vědomí, co mají produkovat. Podotýkám, že žádný pádnější argument "pro" jsem nezaznamenal, takže zpochybním alespoň tento.

Otázkou je, co vlastně soutěž mohla mezi přeborníky objevit. Byl to snad potenciální trvalejší zdroj všeobecné zábavy a estetiky? Jejím prvotním účelem samozřejmě nic takového nebylo - každý ví, jak a kde soutěž vznikla, jakými způsoby generuje zisky a komu a co skvělého přinese vítězi. Považuji ovšem za zbytečné hledat kvalitu tam, kde ji ani organizátoři nepředpokládají.

Zároveň je dnes naneštěstí málokdo ještě ochoten principiálně rozlišovat komercionalizovanou zábavu od ryze uměleckého počinu. V tom se ovšem skrývá nebezpečí! Nejde o to, že by snad tímto způsobem nemohly vznikat hodnotné výtvory; jde hlavně o to, že podporujeme vytváření velmi nezdravého prostředí pro nekomerční aktivity! Bezproblémovým a automatickým akceptováním všudypřítomných přívěšků kapitálové účasti ziskových subjektů (typicky v podobách mediálního partnerství, sponzoringu, product placementu...) způsobujeme degradaci celé primárně neziskové oblasti:

• zanášíme tuto sféru konkurenčním kritériem ziskovosti - subjekty, které mohou využívat prostředků komerčních partnerů, získávají obrovskou výhodu před těmi, kteří operují pouze s vlastním rozpočtem;
• původně zájmové aktivity se organizačně i existenčně přizpůsobují kapitálovým fundacím, tím se postupně na nich stávají závislé a lehce manipulovatelné;
• ve snaze vyhovět zájmům sponzorujících partnerů je kulturní náročnost uzpůsobována masovější účasti publika a dochází k vulgarizaci a nivelizaci kvality;
• nazrálý trend je pak již obtížné korigovat a vystoupit z bludného kruhu poklesávající úrovně(10), nezávislost na lobby již není v populaci pociťována jako dostatečně přínosná vlastnost a kritérium obliby.

Tím je předem částečně dáno, co z takové soutěže vlastně může vzejít. V souladu s pravidly soutěže pak všichni akceptují zkratkovitost, úsporu času i náročnosti a touží po jednoznačnosti všech výsledků. Co jiného lze také čekat od všeobecné touhy najít českého "krále zábavy"...

Místo Superstar, ať už si kdo pod tím pojmem představuje cokoliv, se pak najde talentovaný hlas, neagresivní půvab a grácie - odpovídající zhruba představám nejčastěji hlasujících. Co to ovšem znamená v situaci, kdy je naprostou neznámou obsah budoucí produkce, repertoár, jeho otextování a doprovod? Jediné, co je pravděpodobné, je možná účast hudebního nakladatelství na vydání alba. Ale jakého? Připomíná mi to prázdný páně Kalouskův a Grossův požadavek na písemné potvrzení loajality poslanců budoucí (sic!) vládě... Což takhle rovnou bianco souhlas s jejími vládními návrhy zákonů?!

Největší hodnotou tohoto objevu, aniž bych chtěl současnému či budoucímu vítězi nějak ubírat, je asi poukázání na vlastnosti, které chybí našim současným nesmrtelným hvězdám. Na to jsme ovšem soutěž nepotřebovali, abychom si dokázali, že hudební průmysl deformuje naše preference i nás samotné. Hvězdy máme takové, jaké si v důsledku zasloužíme, když nedokážeme odlišit konzumaci od estetického prožitku a neumíme důsledně čelit komerčním kompromisům.

Češi si tedy zvolili svou hvězdu. Škoda, hledání slavíka mi přišlo originálnější, ale chápu, že kontinuitu tamějších starých struktur bylo třeba radikálně obejít. Naproti tomu jsme si tentokrát zabezpečili pouze jakýs takýs remake starých a cizích kousků. Naši retardující a stagnující kulturní scenérii, jdoucí ruku v ruce s pokrokovým západem, to ale charakterizuje více než výmluvně. Přídomek "Česko" nám už asi také nikdo neodpáře. Myslím, že je nepochybné, že jsme zase jednou kolektivně naletěli na prázdnou senzaci, která by veleúspěšně proletěla světem i bez nás. Naneštěstí asi ještě dostaneme další šanci obstát lépe. Myslím, že mnozí se ale stydí již teď. Pro ty, kteří mě nepochopili přináším útěchu v tom, že si tím alespoň nemusejí nechat kazit další hluboké prožitky u dalšího kola(11), protože dnes už může být v televizi super prakticky všechno...

Poznámky:

(1) Srovnej Keller, Jan. "Kam běží běžící pás?" In Eseje o nedávné minulosti a blízké budoucnosti. Vydání první. Praha : G plus G, 1999. s. 9-28. ISBN 80-86103-28-5. Extrakt ZDE.

(2) V českých podmínkách tuto frázovitost a redukovatelnost společenské reality dokresluje i počin "Hvězdná pěchota", který není nic jiného, než výsměch těm, kteří se rovněž odvážili soutěžit o prvenství, ale byli odsouzeni ztělesňovat ideál opačný.

(3) Tak vidí od roku 1985 americkou společnost Neil Postman (viz. publikace Ubavit se k smrti. Praha: MF 1999. Extrakt v angličtině ZDE).

(4) Mediální realita však jde vlastní cestou, když všechna témata na zábavnost redukuje. Pociťuji kolikrát intenzivní touhu vlepit pohlavek moderátorovi, který třeba přednáší zprávu o schodku státního rozpočtu - s úsměvem na tváři. Tento fenomén viz. opět u N. Postmana: Ubavit se k smrti.

(5) V živé paměti mi utkvěl předem vykalkulovaný světový ohlas na koncertu ledabyle poodhaleného ňadra zpěvačky, jejíž upadající popularita již zřejmě dělala starosti manažerům a producentům. V nechutné soutěži "Joe milionář" už ani není co skrývat..

(6) Podle etologa K. Lorenze se smíchem řeší situace jinak zralé ke konfliktu. Lorenz, K. Takzvané zlo. Praha: Academia 1992. ISBN 80-200-1098-X.

(7) O tom, co je vlastně film a ne už seriál, by mohla být úplně jiná diskuse. Nejde jen o křečovitá pokračování komerčně úspěšných snímků, ale také o násilné roubování a frézování osvědčených témat. Film jako svébytný umělecký celek pomalu bere za své. Uvidíme jako diváci vůbec někdy třeba filmy z karlovarského festivalu...?

(8) Za dostatečně výmluvný shledávám obsah této stránky ZDE.

(9) Snad s výjimkou loterií a sázkových her (i když i tady se ukazuje, že mnohé sporty nejsou prosty úplatkářských afér, jak by také mohly, když chodívá o stovky milionů...).

(10) Demonstrací budiž situace mezi českými deníky a periodiky: serióznost, uměřenost a náročnost na čtenářstvo je schopen si udržet jen ten subjekt, který se velmi úzce specializoval. S ostatními, kteří postupně ztrácí svou původní tvář, to jde vše jedním směrem - k uniformitě bulváru. Oázou nezávislosti pak asi může zůstat jen bezplatný (ale nevylučující dobrovolné příspěvky!) server, jako jsou třeba Britské listy.

(11) Biolog J.Zrzavý v předmluvě k sociobiologickému pojednání Matta Ridleyho O původu ctnosti (aneb o evolučních základech nesobeckého jednání člověka) také konstatuje, že ti, kteří hodlají svůj život prožít spontánně a v blahém nevědomí o příčinách lidských potřeb a zvyklostí, by tuto knihu rozhodně neměli číst.