Nebudu se zabývat tím, co je a co není morální. To si koneckonců každý může vykládat podle svého. Mne zaujaly následující věty:

Pro mě byla nejcharakterističtějším znakem života v komunismu neustálá přítomnost strachu. Režim každého občana znejisťoval a terorizoval.

Toto vyjádření je tak nekonkrétní, že přímo zavání ideologií (přání je otcem myšlenky). Mohl byste mi prosím napsat, z čeho jste měl strach? Já u normálních lidí jsem strach v té době nepozoroval. Jediný strach, který jsem mezi normálními lidmi pozoroval, byl strach, zvláště zelinářů a řezníků při legalizaci "vedlejších příjmů" (dnes by se řeklo špinavých peněz), případně strach straníků, zda nepřijdou o vedoucí místa. Pozoroval jsem nespokojenost s různými byrokratickými předpisy, nadávání na režim atd. Jenže pokud nešlo o politické kauzy, člověk se práva dovolal -- aby na příklad byl někdo okraden vytunelováním spořitelny, to bylo nemyslitelné. Změnit něco zezdola bylo nemožné.

Mohu Vám ale říci, v současném, údajně svobodném režimu, strach mám -- je to docela prostý strach o práci, o obyčejné přežití, kdy se poplatky za cokoliv neustále zvyšují, příjmy nikoliv. Dříve jsem bral na vědomí, že jsem sledován (psal jsem si dost do ciziny a počítal jsem s tím, že dopisy budou kontrolovány, přinejmenším namátkově), ale nemohl jsem s tím nic dělat. Ovšem proti dnešnímu sledování to byly skautské hrátky. Dnes je zachycen a vyhodnocen každý e-mail, každá SMS a volání i z mobilního telefonu, pokud lidé platí za nákupy kartami, je i dokonalý přehled jejich zálib a zvyklostí. O takovém sledování se nám dříve ani nezdálo. Tak jako dříve, také dnes s tím nemohu nic dělat.

Nebyla přesná psaná pravidla a mocipáni si rozhodovali, jak oni chtěli - trochu jako za středověku (samozřejmě, museli dodržovat pravidla vlastních mocenských struktur, jinak by z nich vypadli, takže projevy moci vypadaly neosobní).

Toto je pravda jen částečně. Mocipáni si sice rozhodovali jak chtěli, ale zákony byly dodržovány mnohem lépe než dnes. Takže když úředník rozhodl v rozporu se zákonem, bylo možno si na něj stěžovat a většinou se člověk domohl nápravy (podotýkám, pokud nešlo o politické záležitosti).

Dnes jsou sice přesně psaná pravidla, jenže zákony se nedodržují, takže je výsledek v podstatě o něco horší. Doporučuji sledování pořadu "Na vlastní oči" a "Občanské Judo", kde jsou ukázky přímo z praxe, jak jsou zákony dodržovány i ze strany oficiálních institucí. Je druhá otázka, že nové zákony jsou nedodělané, rychle se odhlasují a v krátké době se novelizují. Na příklad zákon o právu na informace je přímo fraškou, na úřadech si vždy vymyslí důvod, proč "nemohou" dát požadované informace. Jakákoliv změna zezdola je zase nemožná. Nechápu, proč různé úřady zaměstnávají tiskové mluvčí -- těch několik frází, které dotyční mluvčí odříkávají jako odpovědi, by bylo možno sdělovat i pomoci magnetofonu, CD přehrávače, či jiné technické vymoženosti a ušetřil by se pracovník včetně jeho platu.

Když se mi poprvé podařilo uskutečnit krátkou cestu na Západ v roce 1973, byl jsem nesmírně překvapen, jak luxusní, "čokoládový" pocit člověk zažíval na Západě tím, že zmizel pocit strachu.

Tato věta mi silně připomíná nadšené ódy soudruhů, kteří navštívili třeba Sovětský svaz (psaní ve stylu "V zemi, kde zítra znamená již včera). Opět onen nedefinovaný strach. Zrovna nedávno jsem mluvil se známým, který byl asi 3 týdny v USA na návštěvě, a ta doba mu stačila k poznání, že USA jsou absolutní jednička a že by tam chtěl žít. Já jsem se dostal ven o něco později (Švýcarsko). Protože jsem nepotřeboval devizový příslib, návštěvu hradil známý, ke kterému jsem byl pozván a který složil jistý základní obnos v tehdejší Obchodní bance, neměl jsem nejmenší potíže s výjezdem ze stran našich úřadů, složitější procedura bylo sehnat dvě víza na ambasádách NSR a Švýcarska.

Po překročení hranic jsem sice neměl "luxusní, čokoládový pocit", pouze jakýsi pocit úspěchu, že se mi podařilo vycestovat, a zjistil jsem, že města byla lépe upravená, žádné oprýskané stavby, či neupravené parky atd., vlaky byly čistší než u nás a lidé mi připadali lépe oblečení a zdvořilejší a nejvíce mne překvapily obchody: z techniky k dostání všechno možné i nemožné, v potravinách začátkem března všude haldy tropického ovoce, včetně banánů za, podle mne, směšné ceny -- jediná potíž -- nikdo jej nekupoval.

Známý, u kterého jsem byl mi řekl, že takové věci se kupují až po 18 hodině, kdy je sleva. V té době ve Stuttgartu jsem poprvé v životě viděl žebráky a pouličního hráče na piano (měl jej na zřejmě speciálně vyrobeném vozíku ručně tahaném, což si mohl dovolit vzhledem k dokonalému stavu chodníků).

Mohu Vám říci, že jediná nepříjemná věc byla celní prohlášení. Takže na konci návštěvy jsem neměl strach, spíše obavu, zda pár věcí, které jsem vezl (5 LP, digitální měřidlo, diktafon a nějaké radiosoučástky) se vejdou do "limitu", který smí člověk přivézt (a o kterém jsem pochopitelně neměl páru).

Podotýkám, že jsem nikdy nebyl ani komunista ani u komunistů ani jsem se nijak v režimu neangažoval. Vaše články jsou obvykle dobré, ale v tomto případě jsem měl dojem, že z článek je tak zjednodušující, že zavání propagandou, nebo jak se v BL píše PR.

Reakce Jana Čulíka:

Pane Hájku,

díky za dopis.

Vše, co jsem napsal, jsem skutečně zažil a plně si za tím stojím. Tím nijak nezpochybňuji vaši dnešní nejistotu. Strach jsem skutečně měl - a strach měl celý národ, jinak by se vzepřel. Pak se všichni divili, když zvonili klíči, jak to vlastně bylo jednoduché.

Tahali mě k výslechům na Stb, nebylo to příjemné.

Nesouhlasím, že byly dodržovány zákony. Bylo lze se dovolat, pokud jste podplatil jednoho funkcionáře, ale rozhodování bylo zcela arbitrární a v politických věcech jste se vůbec nedovolal. Zejména na malých městech byl na lidi vyvíjen velmi silný nátlak. Mám dobrou přítelkyni, která je z malého města v jižních Čechách - její matku terorizovaly soudružky z MNV a neustále zkoumaly, zda vychovává děti k socialismu. atd

JČ

František Hájek:

Já bohudík zkušenosti s STB nemám, ani nevím o nikom ze známých, kdo by je měl. Víte já si nejsem jist, jak velká část národa ten strach skutečně měla. Já si pamatuji, že většina mých kamarádů a známých byla ve stavu, který kdosi v BL popsal jako o "vnitřní emigraci" - tj. kašlat na všechno (ono stejně člověk nemohl nic změnit) a věnovat se koníčkům. Faktem je, že vycestovat bylo složité.

S tím dovoláním jsem ale uvedl, že to šlo pouze, když to nebyl politcký případ, tedy záležitost STB.

Berte to tak, že můj pohled je pohled obyčejného člověka - jednoho z davu.

Je možné, že na malých městech funkcionáři dělali lidem naschvály - ale já jsem nikdy na malém městě nežil. Když píšete o těch kontrolách vaší přítelkyně, tak v Občanském judu byl z dnešní doby také případ, kdy sociální pracovnice dusili jednu matku, která o děti (jak dokazovaly výpovědi sousedů) pečovala velmi slušně. Zřejmě to není vada systému ale vada charkteru určitých lidí, která projeví v libovolném systému.

To víte, když jste měl co do činění s STB, tam připouštím, že jste strach mohl mít, protože člověk nikdy nevěděl, s čím se tito pánové vytasí. Jenže bylo by dobré alespoň naznačit, z čeho ten strach byl, alepoň kousek konkrétna a tím by se smazal dojem propagandy (ta je vždy nekokrétní).

Děkuji za odezvu, nadále vám přeji zdraví a pevné nervy a zachování BL. Bez nich by tu byl člověk jako ovce.