Od chmurných hitlerovských dob a skončení druhé světové války svět neviděl tak pohnuté obrazy. Miliardy lidí mohly na filmových plátnech, v televizi, na internetu a na fotografiích v tisku s hrůzou sledovat zejména morbidnost a brutální sadismus, s nímž byly páchány. Tyto metody jsou projevem urážky a pohrdání kulturou a náboženským cítěním islámských národů, čítajícím dvěstě milionů obyvatel, které prostřednictvím Starého zákona sdílejí svým způsobem společné historické a etnické kořeny s křesťanstvím a židovstvím. Úvodní odstavec navržený Latinskou Amerikou a Karibskou oblastí k této otázce zněl:

Evropská unie naprosto odmítala zmínku o tématu, a to i v závěrečné deklaraci. Jak byla postupně nucena ustupovat, bránila se použití slova "mučení" a události kvalifikovala jako "špatné zacházení". Nato odmítala hovořit o nedávných případech mučení iráckých zajatců, k jejich odsouzení používala obecné formulace a zvláště se vyhýbala jakékoli zmínce o vládách zodpovědných za tyto akty mučení. Debata mezi předsedou Evropské unie a zástupcem šéfa kubánské delegace, náměstkem ministra Brunem Rodríguezem, který v té době delegaci vedl, byla velmi ostrá a kontroverzní.

Nakonec, smířeni s porážkou, akceptovali výraz "odsouzení" v obecném smyslu, nikoli konkrétně ve vztahu k bezprostředně předtím se odehravším činům, které označili jako "špatné zacházení" se zajatci.

Fakt, že se o tématu hovořilo a že mnohé prvky z původního odstavce zůstaly zachovány, je považován za velkou morální porážku Evropské unie.

Ti, kdo odmítali toto odsouzení, zastupovali země, jež zažily nacistické koncentrační tábory, kde zahynuly z politických a rasových důvodů miliony lidí. A nyní se jejich vedoucí představitelé sklánějí před neonacistickými idejemi, metodami a nebezpečím tisíckrát větším, vzhledem k téměř neomezené moci jeho extrémně pravicových propagátorů v administrativě Spojených států.

Ještě téhož dne, ve čtvrtek 27. (května) odpoledne se odehrála druhá bitva, tentokrát mezi kubánskou delegací vedenou naším ministrem zahraničních věcí Felipem Pérezem Roquem a zástupci Evropské unie k tématu pro Evropany choulostivému, Helms-Burtonovu zákonu a ohlášeným novým opatřením proti Kubě. Odstavec, schválený latinskoamerickými a karibskými zeměmi během ranního zasedání 27. května zněl:

Na toto jasné a energické vyjádření odporu ke genocidní politice vlády Spojených států proti Kubě, odpověděla Evropská unie, plníc znovu svou roli spojence podřízeného vládě Spojených států, předložením následujícího nesmělého a směšného návrhu:

Po další intenzívní a ostré debatě, v níž náš ministr zahraničních věcí vyjádřil obvinění, předložil argumenty a potřel postoje Evropské unie, její demoralizovaní představitelé postrádající autoritu, prestiž i argumenty, navrhli nové znění.

Tentokrát vypadalo takto:

Kubánská delegace se s veškerou rozhodností postavila proti tomuto okleštěnému, směšnému a zbabělému návrhu, neboť naše země dnes čelí vražedným plánům a souboru intervenčních a genocidních opatření ohlášených panem Bushem 6. května.

Evropská unie tedy souhlasila s tím, že bude uveden název zmíněné rezoluce, kterou předkládá Kuba ve Valném shromáždění Spojených národů, jenž zní:

Zástupci Evropské unie, rozčilení a pobouření kubánskou energickou odpovědí, vystupili s ultimátem: buď bude přijato toto znění, nebo vůbec nepřistoupí na začlenění odstavce. Kubánský ministr zahraničních věcí ultimátum s veškerou vážností odmítl a odpověděl, že Kuba trvá na svém postoji, že opatření musí být odsouzena konkrétně a pokud by se měl odstavec objevit v podobě nastylizované Evropskou unií, dává Kuba přednost tomu, aby se v závěrečné deklaraci neobjevila žádná zmínka o tomto tématu, za což však musí Evropská unie převzít veškerou zodpovědnost. V zájmu stručnosti vynecháváme různé podrobnosti.

Plně se potvrzovala slova soudruha Fidela z prvního bodu jeho Poselství k mexickému lidu: Vzhledem ke komplicitě Evropské unie v otázce zločinů a agresí Spojených států proti Kubě v podobě neslýchaného a pokryteckého jednání v Ženevě a hanebného porozumění a schvalování Helms-Burtonova zákona s nepřijatelnou a ostudnou exteritoriální působností, je (summit) nehoden toho, aby byl naším lidem brán vážně.

Odpoledne a večer toho dne zbývalo ještě jedno morální vítězství. Již o týden dříve odmítla Evropská unie pod různými záminkami, aby byly v závěrečné deklaraci tohoto třetího summitu znova uvedeny principy mezinárodního práva obsažené v Chartě Spojených národů, na něž poukazovaly oba předchozí summity a odsouhlasily je. Při malých schůzkách zástupci Evropy vysvětlovali, že nemohou tyto principy podepsat, protože nemohou uznat platnost zásady nevměšování. To již dříve vedlo k střetnutí mezi Kubou a Evropskou unií.

Fakticky probíhala kolem těchto zásadních principů řadu dnů mimořádně důležitá debata. Evropská unie se vytrvale pokoušela vyměnit náš souhlas s nezařazením těchto principů do závěrečné deklarace za vstřícnost vůči jiným našim zájmům, včetně zmínění Helms-Burtonova zákona. Deklarovala to dokonce i veřejně. Žádala, aby tento odstavec byl poslední, o němž se bude diskutovat. A tak to bylo dohodnuto. Právě včera pozdě večer byli (zástupci Evropské unie) po hodiny trvající diskusi o odstavci k Helms-Burtonovu zákonu již tak demoralizováni, že nebyli schopni otevřít druhou diskusi s delegací naší země, která by ohrozila samu existenci celého dokumentu.

Za těchto okolností, v okamžiku, kdy mělo být kubánské delegaci předáno slovo k této otázce, požádala Evropská unie překvapivě o svolení, aby mohla učinit oznámení - vzdala se svého odmítavého postoje k uvedení zmíněných principů schválených na předešlých summitech.

Podle názoru mnoha delegací to byla nejvýznamnější bitva tohoto summitu.

Naše malá země, po 45 let trpící blokádou a útoky, oběť všemožných věrolomností, jichž je schopno impérium řídící osudy světa a nejmocnější stát v historii, se neváhala postavit s rozhodností na odpor jemu a jeho spojencům z Evropská unie, kteří rok za rokem hrají tak nedůstojnou a ponižující roli a sekundují lžím, pomluvám a zlovolným rezolucím v Ženevě, jimiž impérium ospravedlňuje blokádu a své plány na zničení toho, co nikdy zničeno být nemůže -- naší revoluce.

Možná by bylo spravedlivé říci, že ne všechny státy tvořící dnes Unii jsou stejné. Jsou zde země s dlouhou tradicí a vlivem jako Francie a Německo a jiné, menší, jako Belgie, Lucembursko a řada dalších, jež prosazovaly rozumnou myšlenku, která se ve světě těšila sympatiím - po strašlivých zkušenostech z fašistického útoku na lidstvo v roce 1939 podporovat jednotu evropských národů s použitím metod a koncepcí, jež se mimochodem velmi málo liší od těch, které proklamuje doktrína o připravenosti k preventivnímu a překvapivému útoku na 60 či více zemí. Není se co divit úpornému odporu k jakémukoli mezinárodnímu tribunálu vybavenému pravomocí soudit válečné zločiny, či obrazy hrůzného a sadistického mučení, jež v těchto dnech otřásly lidstvem.

Spojené království se vždy stavělo k této Unii s nechutí a dodnes není zapojeno do společné měny. Vyhledává všechny výhody a vyhýbá se všem nevýhodám. Dnes je vášnivým spojencem současné administrativy Spojených států a podílí se na jejich dobrodružstvích a dobyvačných válkách.

Jiné vlády, jako Itálie a ještě zcela nedávno Španělska, servilně sekundovaly jejich plánům bez ohledu na skutečné zájmy zbytku Evropy. Spojenci USA, kteří oponují skupině stoupenců větší nezávislosti byli v současnosti posíleni o nové členy jako je Polsko, Česká republika, Slovensko, Maďarsko, Lotyšsko, Litva, Estonsko, Slovinsko, dnešní zcela bezvýhradné spojence samotného impéria, jež hegemonicky ovládá svět a snaží se podřídit Evropu zcela svým politickým a ekonomickým zájmům.

Evropské společenství je ve skutečnosti velmi rozdělené a Spojené státy se v něm mohou opřít o velkou většinu. Unie dosud není unií. Bez pochopení této skutečnosti lze těžko pochopit, že se skupina 25 národů, mnohé s dlouhou historickou a kulturní tradicí, chová v Guadalajaře jako stádo beranů podřízených Washingtonu.

Upřímně přejeme všem jejich národům lepší osud. Země jako Kuba a jiné revoluční národy třetího světa, připravené zemřít při obraně své svrchovanosti, své důstojnosti a své svobody vlastně bojují také za jednotu a nezávislost Evropy.

Poslední slovo bude patřit budoucnosti.