Každý, zdůrazňuji každý, byl režimem nucen žít ve lži. Dalo se proti tomu bojovat a pak se věru bylo čeho bát, nebo mít strach už předem a stydět se za svou nemohoucnost a zbabělost.

Tvrdím, že žít důstojně a zároveň beze strachu nebylo možné.

Chtěl bych jen připomenout zapomnětlivým, že kromě toho všudypřítomného plíživého strachu ,který popisuje tak pěkně pan Bárta, existovaly i strachy úplně konkrétní. Například jsem se zrovna necítil bezpečně, když jsem potkal v noci na ulici policajta. Stačilo mít jenom trochu delší vlasy...

Necítil jsem se dobře, když mě politruk na vojně verboval na vojenskou školu pod pohrůžkou bezdůvodného zavření do basy, ani když jsem si dovolil něco napsat proti vlivnému svazákovi na školní nástěnku.

Nezapomenu na to zahanbení, když jsem se při prvních volbách neodvážil nevhodit do urny volební lístek. Za to se stydím dodnes.

Přiznám i strach, který jsem si prožil na Národní třídě i pár dní potom, když se roznesla fáma, že komunisti posílají na Prahu tanky.

Samozřejmě, že člověk stále žije s nějaký strachem, žádná doba není idylická a náhoda si nevybírá, ale jsem rád, že jednoho strachu jsem se zbavil. Komunistů už se nebojím.