Fenomén Krejčík

Jeho výlučnost dává podnět oblíbeným "veselým historkám z natáčení", které o něm vyprávějí kolegové (Miroslav Donutil, Bolek Polívka, Jiří Sovák, Pavel Landovský) a které jsou mnohdy vymyšlené. Jiří Krejčík říká (tuto větu požadoval vypsat doslova), že "je celá řada neuvěřitelných a absurdních příběhů, které jsou pravdivé a legračnější a ty traktovány nejsou." Pokud se člověk zabývá osobností pana režiséra, musí si nejprve uvědomit dvě základní věci: Jiří Krejčík je, nejen ve vztahu k práci, ale i k celému životu, velice zodpovědný, s čímž možná souvisí i datum jeho narození. Narodil se v posledních měsících 1. světové války, v červnu 1918, a zažil tedy dobu demokratického Československa, jež ještě nežilo v intencích vlčích dob pozdějších.

V roce 1990, když se začala chystat privatizace barrandovských studií se svou autoritou snažil zabránit, aby Barrandov privatizovala akciová spočnost Cinepont s generálním ředitelem Václavem Marhoulem. Stát argumentoval tím, že bude stále vlastnit tzv. »zlatou akcii«, o kterou nakonec stejně přišel, a Barrandov se stal majetkem Třineckých železáren, část objektu získala televize Nova a zbytek je pronajímán cizím produkcím, které si tradičně během filmování vyvěšují nad Barrandovem svoji státní vlajku (donedávna tam visela vlajka turecká).

Posledních dvacet let se Jiří Krejčík věnuje tvorbě televizních dokumentů, z toho dvanáct let ho mj. zaměstnávala kauza restaurační budovy Národního divadla v Praze, která byla v roce 1991 zmatečně vrácena církevnímu řádu Voršilek, na jejichž pozemku kdysi stála (zapomnělo se, že Voršilky ho už ve 30. letech státu prodaly), načež jej řád pod cenou prodal firmě Themos, která už desetiletí den co den sveřepě znemožňuje provoz naší první scény.

Před časem byl v České televizi uveden jeho dokumentární film "Národ sobě". U příležitosti předpremiéry tohoto dokumentu jsme si dali první schůzku a řadu odpolední se scházeli v mléčném bufetu na dejvickém Kulaťáku. Nezaměnitelná sveřepě zachmuřená tvář režiséra Krejčíka s nezaměnitelně zamyšleným výrazem se na chvíli vyjasnila po mé otázce, proč jsme se měli sejít právě tady, v mléčném baru:

Bohatství a chudoba

"To je taková moje profesionální studie. Do téhle hospody chodí ty chudějc situovaný lidi, a ty já mám nejradši. To, co vidíte kolem sebe, tak to už jsem natočil. To jsou témata, která mě zajímají: třeba tahle babička, která počítá poslední mince a přemýšlí, jestli si koupit nebo nekoupit tu kobližku, v krámě dříve veřejně přístupném, dnes pro obecnou drahotu veřejně nepřístupném. Zároveň bych se rád dostal na takovou párty, které v Právu fotí fotograf Zajíc, to by byl zajímavý kontrapunkt."

Chvíli jsme mlčeli. Potom zákonitě přišla moje otázka, co s tím vším, jak se s tím srovanat. Pan režisér si poposedl a začal vyprávět:

"Kapialismus a komunismus jsou svinstvo, já osobně jsem vymyslel teorii dvou prdelí těsně přitisknutých k sobě, z nichž z jedné člověk vyleze a octne se v druhé. Já jsem člověk, který z chudoby vzešel, zápolil s ní a zápolí s ní dodnes, takže cítím s těmi, kteří se nemohou bránit. Jestli je tohle levičáctví, pak jsem levičák. Nezávidím těm, kteří jsou bohatí, když jejich bohatství je poctivé. Masaryk krátce po založení Československé republiky řekl, že aby se národní stát mohl naplno rozvinout, bude potřebovat padesát let nerušeného vývoje. Nebudu vypočítávat, oč vše jsme byli ochuzeni tím, že se to nenaplnilo, to je úvaha mimo nás, úvaha o tom, v čem jsme. Jen malý detail: můj předrevoluční důchod, ač byl mnohem nižší, než je ten dnešní, měl podstatně vyšší kupní sílu, a to mám ve škále důchodců jeden z nejvyšších hrubých důchodů: devět tisíc korun. Když mám ale zaplatit nájemné, elektřinu, telefon, teplo a poplatky za televizi a rádio: tak jen na to měsíčně doplatím 2000 Kč NAD částku svého důchodu, takže kdybych měl spoléhat jen na stát, byl bych už v domově důchodců nebo v blázinci."

Filmy

Začal jsem otázkou na dvojdílný film Císařův pekař a Pekařův císař, na jehož scénáři se Jiří Krejčík (s Janem Werichem a Jiřím Brdečkou) podílel a původně ho i režíroval:

"'Císařova pekaře' jsem začal točit s Werichem v době, kdy Werich každodenně hrál v Karlínském divadle 'Divotvorný hrnec'. Herec, který má takovýto zápřah, má takový rytmus, že když se vrátí po představení domů, nemůže přirozeně hned usnout a usíná dlouho po půlnoci. Jenže my jsme začínali filmovat v devět, což znamenalo Wericha v půl šesté doma vzbudit, aby mohl být v šest v maskérně. V devět byl Werich na place, namaskovaný, ale vnitřně spící. Začali jsme točit záběr a Werich říká: 'Poslyšte, Krejčíku, a není to blbý?' 'A co navrhujete, pane Werich?' Poklepal mě po rameni se slovy:' Promyslete to', a šel do šatny spát.

Odpoledne ožil, záběry jsme natočili, ale pořád se ztrácela půlka dne. A začal se neplnit plán. Druhý negativní vliv mělo Werichovo každodenní divadelní vystupování na náš film v podobě Werichova projevu. Byl z divadla zvyklý na široká gesta, ale pro film je třeba subtilnějšího výrazu. Já jsem se snažil Wericha tlumit, ale on měl strach, jestli to nezavádím do civilismu, že to nebude sranda.

V tomto stádiu naší komunikace si při scéně koupání Rudolfa v bazéně rozřízl nohu, a to byl konec. Byl jsem z filmu odvolán a po mně ho dostal Martin Frič, o němž se vědělo, že se s Werichem jako jeho starý dvorní režisér umí dohodnout."

O'Caseyho Penzión pro svobodné pány si ze všech filmů Jiřího Krejčíka získal největší uznání ve světě, na základě jeho úspěšné divadelní inscenace byl Jiří Krajčík pohostinsky přizván do helsinského divadla k inscenaci Millerových 'Čarodějek ze Salemu'.

"To, co se nám povedlo v 'Penziónu'; že mi ve studiu postavili celou ulici kdesi v Anglii, by se dneska nemohlo stát ani náhodou. Přitom už televizní incenace (v níž hrál roli Halibuta Vladimír Pucholt, který tentýž rok emigroval a už třicet let mi telefonuje) byla velice velkorysá. Šestnáct let mi leží v šuplíku scénář na motivy povídky Karla Čapka 'Peníze', ovšem paní dramaturgyně z České televize, která to měla produkovat, mi napsala, že to nelze natočit.

Ať to přepíšu do interiérů, ať se to odehrává v nějakým pokoji, na chodbě, v kuchyni a na záchodě (ačkoli je to povídka, která se odehrává převážně v exteriérech). Takové jsou důvody, proč jsem od 'Božské Emy' nedostal do ruky filmový pás. Dneska už se klacky pod nohy lidem nehází, ale natahují se neviditelná lasa. Člověk, který se na to dívá, ta lasa nevidí, takže se mu může stát, že ten člověk upad sám od sebe." Hry lásky šálivé jsou milý komorní příběh z casanovovských dob s Magdou Vášáryovou, Jiřím Sovákem a Pavlem Landovským...

"Příběh, který vám budu vyprávět, přesně ukazuje na to, jak nelogicky jsem společností pojímán jako lump. Nedávno byly v televizi 'Úsměvy Magdy Vašáryové', a tam paní Vašáryová panu Hanzlíkovi řekla, že mě jednou při natáčení začala škrtit. A nikoho nenapadlo se zeptat: 'Ale, proboha, proč?!' Přitom já si pamatuju, že při natáčení Her lásky šálivé najednou paní Vášáryová zařvala, že by všechny Čechy měli pověsit.

Osvětlovači okamžitě zhasli reflektory a kameramani přestali točit se slovy: 'Tak s touhle slečnou už ani metr!' Jenže mně scházely dva dny natáčení, tak jsem za nimi běhal a říkám: 'Holka pitomá, nemyslela to tak...' Tak se paní Vášáryová omluvila, že by všechny Čechy neměli oběsit, že by měli oběsit jenom Krejčíka a jednu kostymérku a točilo se dál.

No představte si, kdybych já v Bratislavě na Kolibě prohlásil, že by všechny Slováky měli oběsit! To už se domů nevrátim! Ale anekdoty o mě kolují pořád dál, jako 'veselé historky z natáčení' tzn. jak se někdo posral, jak se někdo přeřek, jak paní Baldová místo 'Šiju si sukni'řekla 'Šukni si šukni' a Jaroušek Vojta místo 'A trp!' řekl v Jiráskově Lucerně 'A prd', a když to chtěl opravit, řekl to podruhé..."

Důchodce

"Je mi 85 let, už dávno mi bylo dopručováno, abych se odebral na zasloužený starobní odpočinek. Je to vlastně doba čekání na smrt. Jsem doma, občas točím v televizi, učil jsem na FAMU dokumentaristy práci s hercem, ale ty děti už měly jinde svoji práci, jednou přišly, podruhé nepřišly, a tak se to dělat nedá.

Své rodině jsem spíš na obtíž než k užitku, tak co se mnou?! V zahrádce se nerýpu, hrál jsem šachy, mariáš a domino, ale ve skutečnosti žádné koníčky nemám. Mým jediným koníčkem je práce a bez ní jako bych nebyl. Jsem režisér, který je nepohodlný proto, že za malé platy chce od lidí, aby odváděli solidní práci, což když někdo nedělá, tak bych ho skutečně zarazil do zdi.

Tahle doba už je mi nepochopitelná. Můj život a život většiny mých souputníků byl neradostný, plný trápení a neustálého zápolení se zákeřně se vynořujícími krizovými situacemi. Pak jsme zápolili s třídním nepřítelem. Křivdy, bezpráví páchané na nevinných, poctivých lidech, byly strašlivé. Nenávist je strašlivá, zužující a ďábelská síla, ničící vše dobré a poctivé.

Přišla svoboda, znenadání se stalo něco, co jsme již neočekávali, že se může stát. Já sám jsem tomu stále nemohl uvěřit, obával jsem se, že se bude opakovat osmašedesátý rok, kdy naše naděje byly ze dne na den brutálně zničeny a postiženy. Ani jsme se nestačili nadechnout a uvědomit si nové podmínky života a dolehly na nás těžké situace, jako když se náhle změní podnebí.

Myslím, že ta naše proskribovaná 'demokracie', zdaleka není skutečnou demokracií. Volení zástupci lidu provádějí jakési podivné zápolení, které valně neprospívá uspořádání uspokojivých životních podmínek. Občan-volič se nakonec nedozví ani to, proč se nedohodli o dobré a obecně prospěšné věci. A 'zástupci lidu' to řeší stoickým klidem, v televizních diskuzích se obviňují, lžou, strašlivě se urážejí, ale nikdo se už neobhájí, neospravedlní, je to asi samozřejmá lež, která jaksi patří k politickému zápolení.

Z obzoru zmizela morálka, etika, 'dobré mravy', které ve svém kodexu ukládá zákon. Médium, ve kterém pracuji, televize,. nemá peníze ani na to, aby se uplatnili talentovaní tvůrčí lidé. Dnešní doba je dobou rozcestí: buďto tvůrčí lidi zahubí, anebo přežijí. Každopádně, místo jejich tvorby se v televizi každodenně střílí, auta létají v plamenných saltech do vzduchu. Nikdy už nikdo nespočítá, kolik výstřelů denně v televizi padne, a kolik životů je zmařeno