Vznik snobství jako bezduchého napodobování a přijímání symbolů vyšší společenské třídy je datován do období, ve kterém došlo k mocenskému vzestupu třetího stavu, kdy se na základě majetkových přesunů, způsobených nutností zapojení většího množství obyvatelstva do ekonomických a politických aktivit, začaly hroutit hranice mezi uzavřenými kastami a vznikat propustné společenské třídy.

S tím, jak měšťanstvo nabývalo na společenské síle, začalo pochopitelně usilovat o mocenské pozice, které už nadále neměly být získávány původem a děděny, nýbrž měly být získávány cestou aktuální společenské úspěšnosti jednotlivce nebo skupiny. A protože moc není pro člověka rozeznatelná bez použití určité symboliky, vedla snaha nového stavu (budoucí mocné třídy), přebírajícího tuto společenskou moc k tomu, aby si symboly moci osvojil, a dal tak najevo, že je to nyní on, který udává tón a rytmus společenského směřování.

Měšťanstvo však nezačalo vytvářet vlastní symboliku moci a společenského postavení a místo toho se inspirovalo u světské i náboženské aristokracie, kterou se chystalo učinit zbytečnou v tom smyslu, že jí umožnilo přežívání v podobě historického skanzenu.

V době těchto společenských transformací nebylo zdaleka tak jasné, jak mocenské soupeření dopadne, a tak se přebírání stávajících symbolů jevilo určitě jako jediný prostředek, jak nabytou moc dostatečně avizovat.

A zde vidím podstatu tzv. snobství, tedy snobství odvozeného od zkratky SNOB, nenápadného přípisku v evidenčních knihách aristokratických klubů u těch jmen, která postrádala patřičný rodokmen, zato nepostrádala majetek, jehož se naopak začínalo nedostávat skutečné aristokracii.

Ono SNOB mělo navždy rozlišit ty, kteří své společenské postavení odvozují od svého původu a ty , kteří si ho museli, sine nobilitas, koupit.

To sebou nese těžko překonatelný problém. Narodil-li se někdo jako aristokrat, měl zaručen společenský respekt a přístup k moci. Využití této možnosti záleželo jednak na míře schopností, ale také na faktoru, který každá vládnoucí kasta, třída či strana musí dodržet, aby zachovala nekomplikovaný přístup k moci i dalším generacím -- novou generaci je nutno patřičně vzdělat a vychovat, aby byla schopna odolat možnému tlaku na své mocenské pozici.

A zvláště u aristokracie, nebo lépe řečeno u každé vládnoucí kasty, není tato potřeba naplněna jen instrumentálním osvojením vládnutí, ale hlavně okázalostí všech dalších kulturních projevů, které musejí očividně přivést každého k názoru, že příslušník této kasty je na vyšší (nejvyšší) kulturní úrovni dané společnosti.

Vzhledem k tomu, že dvorní vládnutí bylo (alespoň navenek) nerozlučně spjato s vysokou kulturní vyspělostí, každý aristokrat chápal svoji úlohu vládce ve smyslu Platonova filosofa na trůně, vládnoucího skrze a pro svou moudrost a vzdělanost. Na samotný výkon moci to jistě mělo pramalý vliv, ale ovládaní respektují buď nadlidskost nebo násilí (které má ale z dlouhodobého hlediska tolik nedostatků, že člověka až zamrzí to vykácení dříve neproniknutelného pralesa model).

Vysoká kulturní úroveň šla ruku v ruce s mocí a je nutné dodat, že je to poslední relikvie dnešní, společností pečlivě hýčkané aristokracie (pokud se ta nepokoušet vznášet nějaké majetkové nároky:-). Aristokracie a její vláda vyjadřovala rozdíl mezi patricijským a plebejským.

Z plebejských bažin vzešla buržoazie, upevňující svou společenskou prestiž v době, kdy bylo daleko důležitější jméno a patřičná symbolika, než to, kolik má dotyčný zlata a nemovitostí, neměla příliš na výběr.

Navíc, což je pro vznik snobství směrodatné, přesun mocenského těžiště probíhal doslova po staletí a "relativně" plynule, tudíž doprovodné symboly přecházely pomalu s ní . Byl tu však jeden podstatný rozdíl. Zatímco šlechta spojovala svoje právo vládnout s vysokou kulturní úrovní, zaručenou do daleké historie sahajícím rodem, buržoazie se jen těžko mohla na něco takového odvolat.

Její moc plynula z nových prostředků výroby , z práce a z inovace výrobních technologií, ze silného ekonomického růstu, který přemohl feudalismus a rozvrátil šlechtické dvory, naprosto neschopné přizpůsobit se novým podmínkám pro udržení moci a žijící ve své iluzi nadřazenosti.

Buržoazie vzešla zespodu, z malých obchodníčků, živnostníků a řemeslníků a budovala své postavení na tradici plebejské kulturní úrovně. A pokud chtěla buržoazie převzít rozhodující podíl na moci prostřednictvím adekvátní symboliky, nečinila tak proto, aby se s nimi ztotožnila, ale jen pro moc samotnou. Aristokracie tedy považovala svou kulturní úroveň za přirozenou součást a důvod k moci a vládě, kdežto pro buržoazii to znamenalo pouhé "být jako aristokracie".

A to je přesná a výstižná definice snobství -- být a vypadat jako mocnější , aniž bych to sám považoval za nezbytně nutné pro postavení samo.

Jak postupoval demokratizační proces ve smyslu rozšiřování společenské participace na čím dál větší okruh obyvatelstvem, klesala s tímto rozšiřováním nutnost mocenských symbolů; pokud je moc (formálně) rovnoměrně rozložena na celé obyvatelstvo a je na určité období propůjčována voleným zástupcům, nemělo by být pro takové symboly ve společnosti místo.

Zde se ale ukazuje, že společnost nejedná podle matematických schémat různých plánovačů (zejména těch, kteří chování společnosti ekonomizují, viďte pane prezidente), ale na základě vysoce komplikovaných postojů, které jsou komponovány z historických zdrojů a z potřeb řešit problémy zpřítomnělé budoucnosti, která sice je v konturách podobná našim prognózám, ale v celé skutečnosti se liší ani ne tak tím, co je jinak , jako spíš tím, co je navíc.

A tak i problematika vývoje mocenské symboliky, jakožto vývoje snobství se neuskutečňuje lineárně a paralelně, ale existuje životem fenoménů závislých na sobě kauzálně, ale pouze v otázce původu a vzniku. Máme tedy co dělat s vývojovou diachronií.

Jakkoliv jsou symboly moci dále neopodstatněné, co do funkce, jsou přesto stále hojně využívány. Instituce společenského řízení, jak prezident, tak vláda nebo parlament sídlí tam, kde dříve sídlili monarchové a aristokraté (i když je to třeba někdejší konírna), ačkoliv by dost dobře mohli vykonávat svou práci v kterýchkoliv jiných prostorách. Tedy bezdůvodně.

Jejich dopravní prostředky jsou, stejně jako v minulosti, jinak vybaveny a konstruovány, případně alespoň bezplatně zapůjčeny. Bezdůvodně.

Naši zástupci disponují také zvláštní ochranou (fyzickou i právní). Bezdůvodně.

Středověká mocenská symbolika se projevuje i v tom, že při různých, vesměs úředních záležitostech, jsou pořádány vskutku noblesní (a směšné) obědy a večeře, jakoby žranice pozitivně působila na mozky léta leptané politikou. Tedy bezdůvodně.

Pokud tato symbolika nese nějakou tradici, může to být jedině tradice aristokratická, protože od začátku vzniku třídní společnosti se jim , jak již bylo řečeno, nové mocenské kruhy přizpůsobovaly z nutnosti -- aby tím daly vzniknout snobství.

A u snobství je už dnes zbytečné ptát se po důvodu. Nevzniklo z potřeby, ale z nutnosti. Přesto se dokázalo úžasně pohodlně zabydlet, přičemž ale prošlo nevídanou metamorfózou.

Snobství dnes už není procesem automatického přejímání symbolů elit, ale naopak přizpůsobení se životnímu stylu většiny. Přitom jde stále o stejný princip přijímání mocenského statu quo. Jenomže dnes už se nejedná o vládnoucí minoritu, nýbrž o společenskou majoritu. S odcházející epochou rudého krepovaného papíru a tesilových kalhot, která byla vystřídána tisíciletou říší teleshoppingu, ztratilo i to nepopiratelné kouzlo iluze o životě na Západě.

A kdo za to může? Může za to proces demokratizace, a to doslova. Demo -- kracie , vláda vzešlá z lidu, totiž neimplikuje onu nutnost prezentovat vládu a moc jako atributy těch kulturně nejvyspělejších, ba naopak sebou nese požadavek jakéhosi "ideálu" průměrného člověka. Tento ideál ale není následován tím, kdo formálně moc drží -- lidem. Je následován tím, komu je moc propůjčována -- voleným zástupcem.

Naprostá odduševnělost politické scény je důsledkem toho, že politik musí být viděn jako jeden z lidu a nepřipadá v úvahu zdůrazňovat svou kulturní nadřazenost -- ostatně v drtivé většině případů by to byla jen chorá lež . Takový populismus v chování politiků má za výsledek oficiální legitimizaci novodobého snobství, deklinujícího od vznešenosti už jen proto, že vznešenosti prostě není třeba. Je ovšem neskonale absurdní, že úřednický politik je vlastně snobem, tedy napodobitelem již etablovaného lidového snobství a zároveň jeho úřad disponuje středověkými aristokratickými symboly okázalosti.

Snobství se posunulo do vyššího existenčního řádu, obrana proti němu je mizerná a ten, kdo se brání, se často pohybuje na hranici nepsaných i psaných zákonů společnosti. A po této stránce je opravdu těžké protivit se vůli lidu.