K tomuto zamyšlení mne inspiroval článek Ivana Davida Dal Sobotka Součkové políček? kde se podstata celého problému explicitně nachází. Ano, problémem zde není zjednodušující a zavádějící titulek bulvární sémantiky, ale širší společensko-politické pozadí, v mnohem komplikovanější struktuře, než jakou má takový článek ambici se zabývat.

Nemá smysl se zde věnovat často propírané vulgarizaci médií, nebo snad obecnou povahou a předpoklady tohoto stylu "žurnalistické" práce. Mnohem zajímavější pro mne je, zda mají tyto zprávy, jež jsou ovšem pouze stupidním komentářem bez nároku na objektivní jádro ve stále větším portfoliu českých komerčně úspěšných médií, nějaké účelné a smysluplné pozadí; tedy zda slouží k nějakému účelu a nejsou tedy jen výsledkem těžko podchytitelných celospolečenských fenoménů, jejichž interpretací v takové rovině abstrakce zákonitě nemůžeme dojít ke konkrétní, individuální volní intenci.

Pokud se chci v této množině informační hypertrofie zorientovat, musím alespoň omezit okruh poukazovaných vztahů. Nebudu se tedy zaobírat teorií informace a šumu, ani bulvarizováním společenského a politického dění, což se může projevovat třeba zjednodušováním snáze uchopitelných a nekonfliktních témat komplexního problému či apriorní volbou témat naprosto inertních k závažným společenským dopadům. Na co se naopak zaměřit chci, jsou informace, které jsou vypouštěny cíleně a bez ohledu na jejich obsah a možné vlastní konsekvence mají dostatečně zahustit mediální, každodenní "živný roztok" ducha recipientů a způsobit vyšší míru apatie, či dokonce vytěsnění informací jiných.

Takovýto postup se v mnoha situacích jeví jako nejefektivnější způsob, jak záměrně odvést pozornost od informací, které jsou již veřejně přístupné a k nimž hrozí nebezpečí vzniku všeobecné kritické debaty (proč se zde omezovat jen na fluktuace volebních preferencí...), což není v zájmu subjektu. Ten je připraven zakročit. Typicky jde o subjekt, který je schopen i jiných a nákladných eskapád, jakými mohou být třeba kvalifikovaně připravené dementi, protiofenzíva ad hominem, účinné PR strategie, zaryté mlčení o téže věci kombinované s hrou na čas, appeasement a mnohé jiné.

Všechny ovšem mají jednu podstatnou nevýhodu - jejich realizace obvykle vyžaduje zvýšenou a patrnou činnost dotčeného k vlastní obraně, což může být značně demaskující efekt. Zvláště když je třeba pozornost spíše odvést a zaměstnat.

A zde přichází ke slovu právě náš fenomén zahlcení veřejnosti informacemi. Když je chtějí, mají je mít a tak je dostanou. K jejich smůle ovšem více, než jsou schopna jejich bdělá média zpracovat. A dokonce pikantnější povahy, aby se zaručeně dostaly do popředí - kde napáchají co nejméně škody.

Co je pro takové postupy příznačné a co je zároveň činí zákeřnými ,je fakt, že vlastně nejde o dezinformace, dokonce nemusí jít ani o informace tendenční, či jinak postižené partikulárními zájmy. Jejich skrytá kvalita spočívá pouze v příhodném načasování a skutečnosti, že vznikly buď na objednávku, či jejich zveřejnění bylo záměrně pozdrženo. Jejich vypuštění do světa "spontánními" kanály pak téměř vylučuje identifikaci šedé eminence, v našem případě nehybného hybatele...

Taková informační kampaň pak může vyústit až v jakýsi paradox v zobrazování kauzality a míry závažnosti dotčené problematiky v médiích. Jsme tichými svědky, jak se závažné problémy a následná debata o nich obrací v absurdní maličkosti a nesystematické útržky informací, v nichž se spolehlivě utápí původní skandalita celého počinu (třeba válečného konfliktu) a hraje se ruleta s příčinami, následky a vinou. Celé to dokreslují expertní a sofistikované rozbory odborníků na stupidní dotazy laiků (archetypem budiž zde diskuzní pořad naší nejúspěšnější komerční televize).

Pokud jsem dosud nebyl dostatečně konkrétní, tak to ihned napravím. Vezměme si třeba americkou anabázi v Iráku: zaobírá se vůbec někdo pravým pozadím americké aktivity, když každým dnem přicházejí zprávy o mrtvých a zraněných lidech na obou stranách, o jednotlivých osudech příkladných vojáků, o skandálních švábech v polévkách amerických osvoboditelů?

To se pak směle zapomíná na věci jinak samozřejmé - na zřejmé důvody jinak zbytečné války, neschopnost najít bezprizorného diktátora, na astronomické náklady (které poukazují na hlavní omezení americké bojeschopnosti), na flagrantní porušení mezinárodních konvencí a katastrofální precedenty z toho vyplývající, na počty a osudy zraněných a zmrzačených, kterých opouští bojiště řádově násobky počtu mrtvých a mnohé jiné.

Nesmíme se ovšem divit, když v době kapesních kamer a satelitních přenosů prakticky neexistuje veřejně dostupná dokumentace americké vojenské přítomnosti v Iráku, vždyť i focení se dá koneckonců zakázat a informační vakuum zaplnit neutrálními výroky (rozuměj hlavně jazykově-logicky bezchybnými, zato bez vztahu k realitě) těch nejpovolanějších - generálů, ministrů a v ideálních případech mluvčích. Jejich přínosem ovšem bývá jen konstatování informační nepřipravenosti.. Někdy mám pocit, že tiskové konference jsou opravdu už jen formální hrou o co nejméně vyvratitelnou lež, zakrývající kolosální faux-pas.

A všemožné zájmy třetích států nás rovněž nenechávají na pochybách, že další informace rovněž zapadnou mezi hysterickým vytím po nenalezených ZHN. Jako by toto bylo jediným corpus delicti nekompetence čelných politiků!

Jsme-li už ve Spojených státech, podívejme se na volební kampaň pro nastávající prezidentské volby. Můžeme se pak divit, proč se homosexuální svatby začaly realizovat právě při kandidátkách za důležité státy a posloužily jako skvělá náhradní tematická profilace volebních sliboplánů kandidátů, či proč se jednotlivý členové prezidentovy administrativy váhavě a rozvláčně dostavují k vyšetřovacím komisím, zatímco se likviduje poslední forma svobodné komunikace podle Patriot Actu - internetu. Ideálem je pak přenést veřejnou i expertní debatu na technické zabezpečení volebního procesu (elektronické volby), čímž se dostává méně prostoru debatě o obsahu vlastních voleb. Bravo!

Nemusíme ale chodit daleko, abychom si pocítili břemeno zbytnělé informovanosti na vlastních bedrech. Vstup ČR do EU se přehoupl, ale o některých problémech teď raději ještě nemluvit, stejně si jich užijeme, až postupně vyplavou na povrch a padnou první sankce komise a rozsudky mezinárodních soudů.

Ještě je stále čas na počiny typu "lex Beneš", neboť poslanci ČSSD znají politické priority a národní zájmy dokonale. Nebo třeba počiny třikrát a dost a případně jakési reformy, kde nejstěžejnějším tématem jsou sazby na dětské plenky či 11, nebo 16 platových tříd na spravedlivější rozdělení budoucích peněz. Strach ze zdražení potravin, vykoupení nemovitostí či propadnutí evropských dotací pak vyvolává úsměv na tvářích jen několika málo uvědomělých a zasvěcených, bohužel.

Snad jen tak si dokážu vysvětlit, že je veřejná debata ochotna přehlédnout flagrantní diskrepance (můj eufemismus pro nepokryté lži) mezi tvrzeními o dopadech daňových reforem. Není tomu tak dávno, kdy se odpovědní ekonomové oháněli prognózami o navýšení průměrných životních nákladů domácností po reformě DPH v rozmezí 150 až 250 korun.

Aktuální výpočty Škromachova ministerstva hovoří o číslech poněkud vyšších, takže se asi bude znovu přerozdělovat, a to dokonce více, než měla přinést celá reforma (jistě, nutno okrajově zohlednit i cenové změny komodit po vstupu do EU)! Ale na podsazené odhady nepopulárních cifer a naopak si zvykl snad už každý. V rozpočtové sféře je to bezmála axiom... Jenže kdo má dnes možnost a chuť si podobné informace spojovat do příčině- následných řetězců a nedejbože z toho vyvozovat i personální odpovědnost?

Informace se valí ze všech stran a vybírat si mezi nimi znamená pro člověka činit nespočet ústupků a kompromisů. Zvýšené nároky na pozornost a kompetenci občanů v informační společnosti jsou i bez "skoro-" a "jakobyinformací" enormní a přidávání balastu je zcela jistě nutné považovat za degradaci veřejné debaty na chaotickou polyfonii zájmů a iniciativ.

Není pak vůbec nepochopitelné sledovat vrůstající vliv a komerční úspěch univerzálních masových médií, které informace proberou a předžvýkají pro každého, celodenní námahou otupělého člověka. Úsilí pak završí bezduchou filmovou produkcí, jejíž vztah k realitě je po všech stránkách iluzorní. V takovém prostředí je pak asi opravdu nejlépe nechat myšlení na odbornících. To bohužel platí i pro politiky. Aspekty expertní roztříštěnosti politické odpovědnosti dobře popsal Jan Keller Politika s.r.o...

Tyto a mnohé další a bystřejší úvahy mohou vyvolat obvyklou námitku: jde o představy paranoidní, libertariánské až anarchistické či xenofobní... Těžko je vyvracet, pokud nezískáme nezvratné důkazy v konkrétním případě. Jenže právě na to takové postupy hřeší, na asymetrii úsilí bezpracného mlžení strany jedné a investigativní náklady interesovaných žurnalistů na straně druhé. Jistě nemůžeme skrytý účel připisovat všem zprávám, které nás odtahují a zdržují na cestě ke klíčovým informacím a zjištěním. Takové úvahy by se sami zesměšňovaly svou podobností s paranoidními představami z naší historie i současnosti - antisemitismem a sionskými spiknutími, totalitní uměle přiživovanou xenofobií a třeba i přirozeností člověka podmíněnou spontánní agresí k vnějším sociálním skupinám.

Své podezření musíme samozřejmě důsledně korigovat. Asi bychom těžko hledali účelnost soukromého života nesmrtelných pophvězd, kandidatur stíhaných a nekompetentních osob do Evropského parlamentu či náhlého vzrůstu indexu kousavosti nejlepších přátel člověka; co ale můžeme říci s určitostí je, že má-li někdo problém a následně vyrábí problémy další (ovšem bagatelní a nepodstatné) a věnuje jim drahocenný čas, tak nedělá to, k čemu je jeho funkce určena. A je lhostejné, zda pracuje přímo, třeba svým tiskovým oddělením a PR složkami, či třeba využívá svého vlivu v "nezávislých" médiích. Snad nikdo není schopen posoudit, kdo za to opravdu může. Byrokratická bariéra staví mezi osobní odpovědností a činy bezmála železnou oponu, ovšem nesmíme zapomenout, co je smyslem politické reprezentativní funkce. Nést veškerou odpovědnost za resort! Právem dané působnosti a pravomoci jsou tak nastaveny. Ovšem těžký klientelismus v naší (i minulé) politice poodkrývá, že jsou mnohem zbytnělejší, než jak se je odpovědní snaží bagatelizovat a s tím i dále rozšiřovat.

V tomto ohledu je velice inspirativní směr teorie veřejné volby a také teorie elit, která od dob Vilfreda Pareta přešla z ekonomie do zorného pole sociologie a psychologie a dalších aplikovaných společenskovědních disciplín. Nosnou myšlenkou v nich je existence užší skupiny lidí, kteří jsouce vybaveni dostatečným poznatkovým aparátem a vlivným postavením, samovolně a nepozorovaně manipulují ubírání se a tendence celé společnosti ve prospěch svých cílů.

Takové schopnosti manipulace, emoční inteligence či udržení si autority jsou konečně staré jako lidstvo samo, ovšem dnes jsou již systematickým obsahem praktických nauk a dovedností a stávají se přirozeným a zdarma poskytovaným bonusem k vědám o psychologii, managementu, politologii, ekonomii a dalším.

Otázkou je, zda mají být takovéto schopnosti jediným přínosem lidí, deroucích se a působících ve sféře politiky a zda mají být jako takové námi tolerovány při sledování estrádních výkonů našich zástupců ve veřejných funkcích.