Radko Kubičko: Tolik recenze knihy Základy novinářské práce, která vyšla minulý rok v Londýně. Recenzi napsal Jan Čulík, četl David Schneider. A Jan Čulík je se mnou ve studiu Českého rozhlasu 6. V té recenzi jsme slyšeli dosti vzácnou myšlenku, že nestrannost, nezávislost se může také vyplácet. Myslíte si, že to platí obecně, nebo přece jenom ta léta od té doby, co ta myšlenka poprvé zazněla, se to nějakým způsobem třeba transformovalo, změnilo?

Jan Čulík: Mně se ta knížka toho Billa Kovache a Toma Rosenstiela The Elements of Journalism - Základy novinářské práce zdá z českého pohledu strašně idealistická. Přesto teda není idealistická, protože je to opravdu shrnutím novinářské praxe současné a novinářské praxe za mnoho let a jak jsme tam, myslím, v úvodu uvedli, a já bych to rád ještě jednou zdůraznil, není to jenom nějaký výmysl, blábol dvou autorů, ale je to založeno na získávání názorů stovek mezinárodních novinářů a celkově ...

Radko Kubičko: Je to idealistické i z hlediska samozřejmě amerického, koneckonců i světového. Přece jenom oni dávají velký důraz na ty ideální principy, které vždycky se nedají dodržet, nicméně, jakým způsobem by se tedy měly, mělo činit, aby se dodržovat daly?

Jan Čulík: To já právě ..., mě fascinuje jedna zajímavá věc, tady je ta historická věc, že v tom roce 1896, když převzal ten podnikatel Adolph Och ten bankrotující New York Times, tak se rozhodl, že podnikatelsky zajímavé pro něho bude, když bude tisknout na titulní stránce, že ty noviny jsou nestranné a že jim lidi můžou věřit a tohle byla prostě novátorská věc a začaly to opakovat všechny noviny po Spojených státech a mě by zajímalo, čím to je, jestli to byla taky prostě idealističtější doba, že prostě se poctivost dá prodávat jako komerční artikl a když se podíváte ..., já nevím, proč to do České republiky v mnoha případech prostě nedošlo.

Podívejme se na televizi Nova, jak daleko víc, nebo celou řadu dalších sdělovacích prostředků, daleko víc lidí má představu, myslím novinářů, v České republice, že bude výhodnější, když lidem budou vnucovat svůj vlastní názor. Já jsem nedávno, my jsme tam byli, pane Kubičko, spolu, bylo to v dubnu na konferenci českých médií v Českém Krumlově, tak mě tam jako pozorovatele zvenčí strašně zaujalo, jak všichni účastníci, ať byli z veřejnoprávní sféry, nebo byli z komerční sféry, kdykoli otevřeli pusu, tak prosazovali svůj vlastní lobbistický názor nebo zájem, a to mně připadá mimochodem vlastně strašně nudné, protože potom vznikne takový bezobsažný kolotoč. Pořád je to tatáž rutina: "Ano, my chceme veřejnoprávní zájem, ano, my chceme komerční zájem" a nikdy tam není žádná samostatná myšlenka, nikdy prostě ti lidi se nedokážou jako odpoutat od té prostě takové nutkavě pociťované potřeby prosazovat to, co oni si myslí, že je správné.

Radko Kubičko: To, co oni právě to vidí, ale, že tam není prostě nějaká analýza, že by tedy uznali i argumentaci třeba té druhé strany, přestože pocházejí z toho, z té opačné strany té barikády, asi takto?

Jan Čulík: Já nevím, nechci si idealizovat ten anglosasský svět. Já tuto zkušenost, co chci teďko říct, mám ze zkušeností svých dětí. Ony ve školách, teď už se to snad taky trošku v některých českých školách dělá, mají taková ta diskusní cvičení, že prostě i je dětem dvanáct let, že máte téma a teďko třída je rozdělena na polovinu a jedna půlka třídy má za úkol ten argument hájit a druhá půlka třídy ten argument prostě proti němu ..., argumentovat proti němu. Například jsem něco do té školy vezl a viděl jsem tam na monitoru: "Dnes bude diskuse páté třídy na téma - bude povoleno, má být povoleno fyzické trestání dětí?" jo a teďko deset dětí v té třídě pro, deset proti, a pak se to obrátí a ony se tím pádem jaksi naučí, že názor je jenom názor. Já si pamatuju ..., tohle je něco, co se lidem tady možná někdy docela strašně těžko vysvětluje. Já jsem, třeba kdykoli se zeptám na něco nějakého ministra jako novinář, tak on mně na to řekne: "Ale, pane Čulíku, to je váš názor." "Promiňte, do háje, pane ministře, to není můj názor, to je jenom otázka!" Rozumíte? A prostě tohle všechno jde ruku v ruce, myslím, takže mě prostě zaujalo, když jsme tady tu recenzi vysílali, jaká jaksi, že to ta kultura v tomto smyslu je jiná, že lidi tu nezávislost, možná už to pěstují ty školy, nebo argument pro argument. Zkusme, jestli tento argument je, či není nosný, ano? Ale je úplně jedno, jaký je náš osobní zájem. Možná je náš osobní zájem, abychom prozkoumali nezávisle argument a třeba z toho budeme mít všichni prospěch. To jsem k tomu chtěl říct jenom.

Radko Kubičko: Ne, to je zajímavé. Dovedete si tedy představit, k tomu asi musí být velká míra určité velkorysosti, aby třeba v komerčním médiu zazněl argument pro médium veřejné služby a naopak v médiu veřejné služby třeba pro komerční argument, anebo dá se to dát i nějak dohromady, anebo vy jste mluvil také jednou o tom, že v době, kdy tedy probíhal spor mezi médiem veřejné služby ve Velké Británii, BBC a vládou, že BBC přirozeně vysílala také argumenty sama proti sobě například.

Jan Čulík: Ano, samozřejmě, no.

Radko Kubičko: Myslíte si, že opravdu by to takto mohlo být?

Jan Čulík: Já si myslím, že by lidi měli v České republice vstoupit do tohoto vakua. Já si myslím, že oni se bojí trošku, novináři, kdyby to udělali, tak jako, co hrozného by se stalo, ale skutečně, zamyslete se nad tím, promiňte, že to takhle rozbírám, ono by to tu jejich autoritu posílilo. "Hele, ten Český rozhlas je natolik pevný, že si dokáže, že si může dovolit pustit, nebo dát prostor, nebo hájit i tu druhou stranu" a totéž se týká televize Nova.

Radko Kubičko: Tak, my v tomto pořadu dáváme prostor protiargumentům, zejména ...

Jan Čulík: Jasně, já to samozřejmě vím, ano.

Radko Kubičko: ... tedy na těch našich diskusích, i koneckonců na té diskusi v Českém Krumlově. Velkou část ...

Jan Čulík: Ano, ano.

Radko Kubičko: ... z těch diskusí jsme vysílali i v našem pořadu, takže asi to tak nějak bude. Přece jenom diskutovat, to je asi v demokracii velmi důležité a v komunistickém režimu to myslitelné nebylo, ale koneckonců jsou tady i další historické paralely. Víme dobře, že například v dobách, kdy tedy nebyl úplně samozřejmý český nebo československý stát, v dobách, kdy třeba nebyl úplně samozřejmý ani český jazyk, tak vlastně se příliš nediskutovalo. Bylo to o tom, buď oni a my, kteří hájíme svoje a ti, kteří jsou proti nám. Spatřujete tam nějakou takovouhle historickou paralelu?

Jan Čulík: Možná, že je to, možná, že se to dá rozšířit a možná to je určitá otázka slabosti, že některé věci jsou ..., příliš jako si je chceme chránit, bojíme se, abychom si je nerozkolísali, tak o nich radši nemluvíme. Mimochodem, shodou okolností teď na toto téma probíhá diskuse na Západě, že tohle zrovna se týká islámu. To je hrozná urážka českého národa, co jsem tady právě provedl, já se omlouvám, jo, ale o islámu se mluví, že oni, ti islámci reagují tak hystericky a tak prostě těmi bombovými atentáty právě proto, protože ten islám nezažil osvícenství a když změníte ..., a on je pod strašným tlakem moderní společnosti, a když změníte jedinou čárku v tom Koránu, tak ono se vám to celé sesype. Prostě ten, ta teologie nebo ta ideologie není pružná, nedokáže prostě se pružně přizpůsobovat ...

Radko Kubičko: Absorbovat, řekněme, to zpochybnění své vlastní.

Jan Čulík: No, no, no.

Radko Kubičko: To je asi opravdu důležité pro moderní společnost a vůbec tedy pro tady ty všechny instituce, že, jak jste právě říkal, že jsou, že připuštění toho opačného názoru je symbol určité síly, tedy nikoli slabosti, že koneckonců ...

Jan Čulík: Ano, samozřejmě.

Radko Kubičko: ... často se mluví o tom, že ve Spojených státech právě proto nejsou zakázány, nebo neexistují verbální trestné činy, protože ta společnost je natolik silná, že si může dovolit například extremismy.

Jan Čulík: Ano, i když samozřejmě dneska po 11. září to tam vypadá trošku jinak, ale myslím si, že to je netypická situace, která je.

Radko Kubičko: Ano, teď je fakt, že se to trochu změnilo, nicméně přesto, co se týče verbálních, tedy přímo trestných činů, ty stále ...

Jan Čulík: Ano, ano, ano.

Radko Kubičko: ..., stále neexistují.

Jan Čulík: To je pravda.

Radko Kubičko: Otázka druhá je samozřejmě boj proti terorismu a všechna ta opatření, která vytvářejí z demokratické společnosti trochu policejní stát, ale netýká se to slova.

Jan Čulík: Ano, to je pravda.

Radko Kubičko: Slovo je pořád posvátné.

Jan Čulík: Souhlasím.

Radko Kubičko: Vy jste mě také upozornil na jednu část z té recenze, kterou jste dokonce proložil tučným písmem, když jste to otiskl v Britských listech, a to, že novinářská práce není byznys a není tedy podřízena principům podnikání. To by tedy asi vydavatelé velmi neradi slyšeli. Jak tomu rozumíte?

Jan Čulík: Vidíte, tohleto je strašně zajímavé, že to vychází z americké publikace, ze zcela komerčního prostředí. Je to založeno na jakémsi průzkumu mínění mezi, mezi novináři. Jak jsme citovali, na otázku, pro koho pracují a komu jsou loajální, odpovědělo v roce 99 více než osmdesát procent dotazovaných novinářů, že jejich první povinnost je vůči čtenáři, posluchači a televiznímu divákovi a zdůraznili, že toto je absolutně základní princip novinářské práce.

Radko Kubičko: Čím se to bude ale platit ta jejich nezávislost?

Jan Čulík: Tam je strašně zajímavá věc, byl takový skandál, to jste slyšeli v té recenzi, týkající se listu Los Angeles Times, koncem devadesátých let, kdy prostě řešilo se, do jaké míry, jako přiznávalo se, že samozřejmě musí být obrovsky, musí být naprosto oddělena redakční práce, práce novinářů, od práce komerčního oddělení, které prodává reklamu a tak dále. To je mimochodem velmi složitá věc, která v českém prostředí, které je novinářsky slabé a je napospas teda komerčním firmám, je velkým problémem. Jsou deníky, jeden zejména, který je v českém novinářském prostředí proslulý tím, že, proto, že se obává tím, že by nepřežil bez reklamy, tak dává prostor ve svém, ve svých redakčních článcích těm, nebo straní těm podnikům, které v těch novinách inzerují a dále prostě mají takový nepsaný seznam, které noviny, které komerční podniky se nesmějí kritizoval, tak tohle bylo ...

Radko Kubičko: Toto tedy pozitivně víte?

Jan Čulík: To pozitivně vím a vím to ze mnoha zdrojů.

Radko Kubičko: A můžete jmenovat?

Jan Čulík: Nemůžu, ale je to známo, je to známo.

Radko Kubičko: Nemůžete jmenovat?

Jan Čulík: Nikdo vám to neřekne na ..., nikdo vám to neřekne na mikrofon, ale ...

Radko Kubičko: Tak, my jsme v našich diskusích několikrát narazili, že některé deníky skutečně, zejména tedy ty, které nemají právě ty investory zahraniční docela, docela bohaté, takže se bohužel tomuto musejí, musejí podřizovat a že to na tom jejich obsahu někdy je až vidět, nicméně ...

Jan Čulík: Ano, slyšel jsem komentátora, který se opravdu ..., kamsi mě vezl autem a říkal, rozčiloval se: "Sakra, já jsem napsal komentář a mně ho típli, protože to bylo proti té firmě a já jsem si nepovšiml, že ta firma je na ..."

Radko Kubičko: Čili, to jste skutečně zažil?

Jan Čulík: Ano, prosím.

Radko Kubičko: No, ale přesto, jak jsem se ptal, ...

Jan Čulík: K tomu ...

Radko Kubičko: ... za co se to bude ta nezávislost novinářská platit, protože pokud se o něčem řekne, že není byznysem, nebo že to není podnikáním, a přesto to potřebuje dostatek prostředků, aby vůbec se to mohlo činit, tak to trochu, aspoň některým tedy, zavání socialismem a jak to tedy činit?

Jan Čulík: No, tak já musím jenom říct, já vždycky někdy v té Velké Británii předkládám takové ty námitky tady různých lidí, kteří si myslí, že jsou pravičáci v České republice, různým regulačním orgánům, třeba i britským konzervativcům a oni se smějí, že třeba, když někdo namítá, že regulace komerčních televizí je socialismus, tak oni říkají: "Ha, Ha, tady ale to je od roku padesát šest a bylo to za každých vlád a je to prostě prozkoušená věc a tyhlety věci." Je to strašně zajímavý. Zase jdu k tomu idealismu této novinářské příručky. Oni argumentují, že novináři musejí svou poctivou, tedy jako prací plnou integrity, vytvořit důvěryhodné prostředí, to znamená, že lidi, když ty noviny budou číst, tak budou vědět, že ty noviny jim nelžou a toto seriozní prostředí potom budou využívat seriozní podnikatelské firmy k tomu, aby si tam zadávaly placenou reklamu.

Radko Kubičko: Takže to, o čem jste začal, že vlastně poctivost nebo nestrannost se v podstatě nakonec z dlouhodobého hlediska dá ...

Jan Čulík: Zase, no.

Radko Kubičko: ... využít jako, jako prodejní, prodejní zboží v podstatě, dalo by se říct?

Jan Čulík: Myslím si, že taky různé televizní stanice a různá média tisková využívají komerčně toho, že se obracejí na veřejnost, jestli veřejnost je s nimi spokojena a třeba tu kritiku publikují a je fakt, to zase bylo, je v té knížce, že komerční stanice v Americe, které toto začaly dělat, tak jim stoupla sledovanost, protože lidi měli pocit, že jako mají do toho co říkat, takže ...

Radko Kubičko: A naopak je tam právě zmiňován příklad, že sdělovací prostředek, který se od tohoto naopak odchýlil a který třeba začal psát články, které byly pro nějakou firmu, takže z dlouhodobého hlediska byl nakonec poškozen i v tom, i v tom zájmu, protože mu lidé přestali věřit, protože si říkali: "Vždycky za tím asi něco bude, nějaké zájmy," a to asi čtenáři nemají moc rádi.

Jan Čulík: A ještě druhá věc, která, myslím, je docela zajímavá, že velké britské deníky tisknou, myslím, nevím, jestli je to každý den teď, ale určitě je to jednou týdně, rubriku oprav. Jako jsme všichni omylní a v tom velkém deníku bezpochyby se vždycky vyskytnou, vyskytnou chyby a já vždycky, když řeknu v nějakých českých novinách: "Ale tohle jsme napsali blbě, tak měli bychom to opravit," tak říkají: "To bychom si zadali a tak dále," ne, tak v tom Guardianu a v těch Timesech píšou: "Napsali jsme, že ...," já nevím ...

Radko Kubičko: Takže zase k tomu, co se vracíme, uznat chybu je také otázkou síly ...

Jan Čulík: Jasně, síly, no.

Radko Kubičko: ... a naopak neuznat chybu je otázkou slabosti. Co se týče ale názorů, protože přece jenom novinář, koneckonců komentátor i analytik, přestože to je jiný žánr, může mít nějaký názor přece jenom, nebo dokonce měl by, musí mít názor. Jak s těmi názory pracovat? Znamená to tedy, že když přijde člověk do sdělovacího prostředku, podle vás tedy, tak zapomíná všechny názory?

Jan Čulík: BBC má velmi přísnou, a já nevím skutečně, jestli realizovatelnou zásadu, že jejich reportéři, tedy reportéři BBC, analytikové BBC nesmějí projevovat názor, musejí projevovat to, co BBC říká, že je profesionální úsudek, to znamená, že ten člověk na základě své zkušenosti zhodnotí všecka fakta a teď udělá určitej, určitý závěr z toho. Já nevím, jako je to velká diskuse. Jako, BBC má dlouholetou praxi v tomto, přesto ji třeba konzervativci obviňují, že je levicová, jenže oni na ní nadávají i ti levičáci, takže BBC potom říká: "Asi děláme něco dobře, jestliže, jestliže prostě ta kritika přichází z obou stran," ale skutečně na druhý straně nevím, jestli, jestli je to realizovatelné. Setkávám se v České republice i jinde s názorem tedy, že novinář vždycky je do určité míry zaujatý a že to, že to vždycky trošku kamufluje. Tahleta knížka je pragmatičtější, protože uznává, že například v tisku, v novinách mohou být názory. Je snad zajímavé, že BBC nevysílá žádné komentáře, protože prostě názory vysílat nemá. Ona je tady od toho, aby si pozvala politika do studia, zpochybňovala to, co ten politik říká, vždycky z opačné strany politického spektra, ale žádné prostě názory, to je, se považuje za zastaralé, ano, tam.

Radko Kubičko: Ale lidé chtějí slyšet názory a to vidíme, koneckonců, i v našem vysílání, že když nám občas píší: "Ne, neříkejte pouze, že to je tak, ale může to být i onak. Chceme slyšet také jasný názor na tu věc."

Jan Čulík: No, jo, jenže problém je, mně chybí teda v českých médiích, že by v každém komentáři měl bejt, jako nebo informaci, nebo, co vysíláte, že měly by bejt oba opačné názory, ale ...

Radko Kubičko: Opačné názory, ale tady v té knize vlastně, já zopakuji tu větu, kterou jsem už četli, novinář s názorem není podle amerických autorů propagandista, to tedy píšete vy: "Pokud respektuje fakta, férově dává prostor i těm, s nimiž nesouhlasí a jeho cílem je vyvolat veřejnou debatu."

Jan Čulík: Je to zajímavé, je to zajímavý názor a já myslím, že je to názor přijatelný. Ještě je tady důležitá věc, že novinář smí být loajální, podle této knihy, určité kauze, nikoli, nikdy však nesmí být loajální vůči konkrétní osobě či straně, což je strašně zajímavé a dále teď to rozbírá ta knížka tamtu otázku, jestli novinář se může stát politikem, nebo ne. Teď jsme měli kontroverzi v Lidových novinách, kde já jsem poukázal na to, že když Jana Bobošíková před kandidaturou do Evropského parlamentu mohla odejít ze Sedmičky, proč ne Jakub Patočka, který zůstává zcela bezostyšně šéfem, šéfredaktorem Literárních novin a on na to odpověděl v Lidovkách sloupkem, kde řekl, že celá zkušenost z Evropského parlamentu je, že politikové mohou být zároveň i novináři.

Radko Kubičko: To je asi zvláštní názor. Já si také myslím, že novinář by neměl tedy takto rychle, rychle přecházet do politiky a naopak, že přece jenom by tam měla být nějaká karanténa, ale to je zřejmě na, na každém. Když jsme mluvili o těch omylech, tak v poslední době se stala taková záležitost, která byla velmi zásadní, kdy britský bulvární list Daily Mirror otiskl, otiskl ve zjitřené době, kdy se diskutovalo o týrání iráckých vězňů, tak otiskl fotografie, které měly dokázat, že tohoto týrání se nedopustili jenom američtí vojáci, ale také vojáci britští. Ukázalo se, že to byla tedy naprostá falzifikace. Šéfredaktor Daily Mirror musel odejít, nebo respektive byl odejit, byl, byl vyhozen. Jak si myslíte, že toto tedy zapadá do té novinářské práce? Protože přece jenom byl to omyl, byl to omyl značný, nicméně ty noviny argumentují, že ony se ničeho nedopustily, protože seznámily veřejnost s tím, co skutečně vzniklo, přestože to byl falsifikát.

Jan Čulík: No, tak je to otázka samozřejmě úsudku, je to strašně zajímavé. Když ten den byly ty fotografie poprvé uveřejněny, já jsem toho dne večer slyšel v Británii v domácím zpravodajství anglickém rozhlasu BBC o tom teda informaci, a oni tam hned měli u toho rozhovor s jakýmsi profesionálním fotografem a ten říkal: "Já nevím, možná, že má Daily Mirror pravdu, ale mně se ty fotky zdají nějaké příliš dokonalé, jo, prostě například, když amatér jako voják nějaký fotografuje normálním foťákem, tak tohle je příliš vzorně zasvětlené, to je jak umělecká fotografie a taky, kdyby opravdu docházelo k tomu mučení, tak tam budou nějaké pohyby, třeba prostě rozmazaná ruka, jak někomu dává facku a tak dále." Všecko to bylo podle něho naaranžované, tak strašně zajímavé bylo, že jako prostě v tomto BBC prokázala určitou jasnozřivost, protože už prostě v prvních minutách teda varovala, že když se na ty fotky ...

Radko Kubičko: Zpochybňovala v podstatě ...

Jan Čulík: ... podíváte, tak je na nich něco divného, jo a samozřejmě ten, takhle, ten Daily Mirror je velmi ostře protiválečný list, byl od samého začátku. Publikuje články Johna Pilgera, což je velmi už takový velmi starší, taky velmi slavný, velmi kritický reportér vůči americké moci a je to teda list bulvární, ale samozřejmě musejí si dávat pozor, aby, aby se nestali terčem trestního stíhání za pomluvu, takže člověk by si býval řekl, že tedy něco poznat mohli. Možná se nechali unést. Taky ze začátku byly určité spekulace, které, myslím, se prokázaly jako nepodložené, že to, ty fotky tomu Daily Mirror podsunul někdo, kdo opravdu byl naštvaný, že oni mají tak protiválečný postoj, že je snažil zdiskreditovat, že ...

Radko Kubičko: Provokace ...

Jan Čulík: No, no, no, no, jasně.

Radko Kubičko: ... na diskreditaci, nicméně z hlediska tedy toho, co jsme si řekli, a co tady zaznělo už tedy o poctivosti novinářské práce, tak samozřejmě novinář musí být odpovědný vůči pravdě, to tady taktéž zaznělo, ale zase na druhé straně, když se dozví něco takhle zásadního, co by mohlo tedy být ve veřejném zájmu, pokud by to byla pravda a nemá čas to tedy ověřit, jestli to, jestli to je, nebo není pravda, tak do jaké míry tedy si myslíte, že má právo to udělat, má právo zveřejnit, i třeba to právo na ten těžký omyl, jak se v tomto případě stalo?

Jan Čulík: No, hodně se, ještě se vraťme tedy velmi stručně k tomu případu toho Davida Kellyho, to byl skandál letos před rokem, koncem května ...

Radko Kubičko: O tom jsme také vysílali v našem pořadu.

Jan Čulík: ... 2003, a potom prostě, jak víte, bylo to rozsáhlé vyšetřování lorda Huttona, který dospěl k závěru, který potom byl všeobecně kritizován, totiž, což je naprosto nenovinářské, že jestliže novinář objeví nějakou znepokojující skutečnost, pokud ji nemá ověřenu, tak ji nesmí do toho média dát, i když ani s otazníkem. To je ovšem ale samozřejmě řeč precizního práva, ale to není možné. To by potom nemohli ...

Radko Kubičko: To není žurnalistika.

Jan Čulík: No jasně, to není žurnalistika, že jo, i když třeba nemám, pokud vím, že je nějaké podezření na nějaký skandál, tak já to do toho vysílání musím dát, i když musím říct, že je to pouze podezření a potom ...

Radko Kubičko: Musí tam být připojeny zřejmě ty výhrady?

Jan Čulík: No, no, no a to byl případ teda toho Davida Kellyho a teď máme tady tuto druhou věc, kde oni možná trošku hystericky teda přijali ..., udělali, byl to špatný úsudek a z tohoto hlediska samozřejmě se zdá docela logické, že minulý pátek vedení toho podniku komerčního, který vlastní ten Daily Mirror, toho Pierse Morgana na hodinu vyhodilo, mimochodem ještě jedna zajímavá drobnost, tam je celá řada amerických akcionářů v té firmě a ti američtí akcionáři už delší dobu vyjadřovali nevoli, že ten Daily Mirror je tak strašně protiamerický, jo, takže tady je ..., nám vzniká další zajímavá otázka vlastnictví deníku v určité zemi zahraničními akcionáři a do jaké míry to ovlivňuje ten princip svobody tisku a tak dále. Tyto spekulace se zase vyskytly.

Radko Kubičko: To je věc určitě na delší ...

Jan Čulík: Zase na delší ..., ale tak toho nechme.

Radko Kubičko: ... diskusi, určitě, určitě.

Jan Čulík: Tak s vraťme k tomu, pro mě je strašně zajímavá věc, že oni teda ten minulý pátek toho Pierse Morgana vyhodili, on vzdorně totiž odmítl cokoli odvolat, ale teď se ukázalo začátkem tohoto týdne, že ona byla vlastně hysterická reakce i z hlediska těch majitelů toho listu, protože ten Piers Morgan jim řekl: "Podívejte se, já jsem tady byl osm let a vy mně dáte odškodné dva miliony liber, což je teda sto milionů korun," to není malá částka, že jo, to bude na zbytek života milionářem, "protože byste museli, pokud byste mohli mě vyhodit na hodinu, mi prokázat, že jsem to udělal úmyslně, anebo, že to byla, jak tomu říkají, zlovolná nedbalost." A právníci, zatím to samozřejmě případ není dokončen, právníci konstatují, že je to velmi pravděpodobné, že, ne, že je to jisté v podstatě, že by to vyhrál a že ta firma mu zřejmě dva miliony liber dá a mě to jaksi vede strašně k takovému poznání, jak jsou ti novináři v té Británii, je mi to docela líto, jako jak v Británii ti novináři jsou daleko lépe chráněni. Jako představte si, že by někdy někdo v Čechách vyhodil šéfredaktora, on by se vrátil a řekl, mimo jiné, to by byla další věc: "Neproběhly řádné disciplinární procedury. Vy jste se mnou nezahájili disciplinární řízení, proto ten vyhazov je nelegální, tedy vyplázněte ty peníze!" Jo?

Radko Kubičko: Tak, dobře, ale to jsou už, řekněme, ty právnické věci. Je tam ...

Jan Čulík: No, ne, ale to je strašně důležité. Myslím si, že obecně je tady ta věc a co s tím dělat? Třeba posilovat tyhlety struktury a druhá věc, která je strašně zajímavá, ono mezitím vojenská policie v Británii už nalezla údajně čtyři lidi, v době, kdy se tento pořad bude vysílat, tak to bude dál, ale když ho natáčíme, tak je právě teprve vyslýchá, kteří údajně ty fotografie někde na severu Anglie pořídili v nějakém vojenském vozidle, které bylo identifikováno podle škrábanců na těch fotkách, ale strašně zajímavá věc je, a to myslím, je relevantní i pro tedy českou situaci, že ten Daily Mirror odmítl poskytnout policii informace o svých zdrojích, protože je tady princip, že ...

Radko Kubičko: Chránil zdroj.

Jan Čulík: ... novinář musí mít právo na ochranu svých zdrojů, protože jinak by mu nikdo nic neřekl. Situace v Británii zase z právního hlediska je velmi podobná situaci v České republice. V zákoně o pohrdání soudem z roku 1981 je uvedeno v paragrafu 10, že novinářské zdroje musejí být chráněny, že novinář musí mít právo utajovat teda své zdroje, ale jsou tam dvě výjimky, že to neplatí v národním zájmu a dále, že to neplatí, když jde o věc spravedlnosti, což jsou, proboha, tak mlhavé výjimky, že si šéfredaktoři i právníci stěžují, že to je nepoužitelné a myslím si, že vy jste se tím zabýval, v českých poměrech je to velmi podobné, že tam má člověk povinnost nenapomáhat trestnému činu. Můžete to vysvětlit?

Radko Kubičko: A oznámit, oznámit trestný čin, samozřejmě je to, je to velmi podobné. Připomenu jenom, že to jste tedy citoval z britského, z britského zákona. V českém právním řádu je to právě, nesmí to být tedy v rozporu s tím neoznámením trestného činu a s napomáháním trestnému činu.

Jan Čulík: Tady je strašně v tom, v této souvislosti je zajímavý případ Martina Šmoka, který dostal pokutu od ... nebo z Úřadu pro vyšetřování zločinů komunismu, že odmítl sdělit policii informace o svědkovi, nebo identifikovat ..., nechtěl identifikovat svědka, který měl údajně informace o vraždě Charlese Jordana, ke které došlo v Praze někdy v šedesátých letech a jako v tiskovém prohlášení, které najdete na stránkách Ministerstva vnitra České republiky, ta policie argumentuje, že sice má novinář právo na ochranu svých zdrojů, ale nikoli, pokud byl spáchán závažný trestný čin, takže to je v podstatě stejné jako v té Británii, ale teď je tady strašně zajímavá věc. Evropský soud pro lidská práva se těmito věcmi v poslední době zabýval a nejméně dvakrát v britském případě, když britská policie a britské soudy nutily novinářské organizace, aby prozradily zdroj, tak ty novinářské organizace, ta média to dala k tomu Evropskému soudu pro lidská práva a ten rozhodl ve prospěch utajení, to znamená, pan Šmok by to neměl platit a měl by se odvolat k Evropskému soudu pro lidská práva. Myslím si, že je to důležitý precedens, protože, znovu opakuji, že pokud budou muset novináři policii prozrazovat své informace, tak jim nikdo nic neřekne. Jiná věc je, to bych k tomu chtěl dodat, mluvil jsem dneska s jedním zkušeným pražským novinářem a ten má velmi cynické, velmi skeptický názor k tomu, jakým způsobem čeští novináři používají takzvaných tajných zdrojů, protože většinou prý je to "jedna paní vypovídala", takže to je zase druhá věc, to nechci hájit. On se bojí, že kdyby ...

Radko Kubičko: Čili na druhé straně určitá tedy ..., i kdyby to ... dostali tedy nástroj silný, takže by to dělali ještě hůř?

Jan Čulík: Ano, přesně.

Radko Kubičko: Dobře, tolik tedy ochrana zdroje, takže já vám zatím děkuji za rozhovor.

Jan Čulík: Děkuju.

Radko Kubičko: Ve studiu Českého rozhlasu 6 byl Jan Čulík. A tolik tedy náš pořad Média v postmoderním světě, který vysíláme každý týden v pátek ve dvacet hodin a deset minut. Posloucháte nás na středních vlnách na kmitočtech šest set třicet devět, devět set padesát čtyři a třináct set třicet dva. Od mikrofonu se loučí Radko Kubičko, na slyšenou.