Problém je to však celkem obecný a srovnatelný třeba s rozhodováním monopolního podniku o ceně, která maximalizuje jeho zisk. Stát se zase snaží maximalizovat daňové příjmy optimální daňovou sazbou. U podniku výsledek záleží na tzv. cenové elasticitě poptávky, neboli na procentuálním zvýšení (snížení) poptávky v reakci na snížení (zvýšení) ceny zboží o 1 %. Zvýší-li se poptávka v reakci na jednoprocentní snížení ceny více než o jedno procento (elasticita je větší než jednotková), může podnik snížením ceny dosáhnout většího obratu.

To samozřejmě není hlavní kritérium, protože ředitelé nejsou (většinou) hodnoceni podle obratu, ale podle zisku. Proto se (většinou zkusmo) hledá taková cena, při které se zdá být (dlouhodobý) zisk maximální. Často se používají různé obchodní triky, např. se nejprve uvede zboží na trh za předraženou cenu, čímž se uspokojí ti nejnedočkavější zákazníci, potom se výrobek zlevní a zisk se realizuje na těch méně koupěchtivých.

Ale to je spíš teorie firmy, vraťme se ke státu. U snížení daní se argumentuje tím, že když budou daně nižší, a jednodušší, tak by to mělo mít dva efekty.

Jednak by měla vzrůst ekonomická aktivita (jako obrat monopolního podniku) a daně by se tedy platily z většího základu. Ovšem stejně jako v předchozím příkladu, elasticita ekonomické aktivity by musela být vyšší než jednotková, jinak by stát i při vyšší aktivitě vybral méně (ale zase by třeba klesla nezaměstnanost, čímž by stát ušetřil na dávkách, takže v praxi je problém složitější).

Druhým efektem je, že pokud budou daně nižší (a také jednodušší), bude více lidí ochotno daně platit (a také se zlepší kontrola), čímž by daňové příjmy vzrostly nezávisle na růstu ekonomické aktivity.

To vše platí, pokud si stát může o daních rozhodovat sám (stejně jako monopolní podnik o ceně). V současnosti však vidíme tzv. daňovou soutěž (a daňový dumping), kdy se hlavně tranzitivní země snaží přilákat na své území ekonomické subjekty z rozvinutých z emí (a řešit tak svou nezaměstnanost).

Je to vlastně určitá forma soutěže (konkurence), která u podniku vede ke snižování ceny na tzv. mezní náklady, kdy cena výrobku pokryje pouze náklady a přiměřenou míru zisku. U státu však může dojít k tomu, že daňovou sazbu nakonec diktuje země s nízkými sociálními výdaji a pak mohou mít státy s vyšší sociální úrovní problémy.

Často se uvádí příklad Estonska a Irska jako zemí, které snížením daňové sazby zvýšily své daňové příjmy. Nelze to samozřejmě vyloučit, ale zároveň to ani nelze dokázat. K oživení ekonomické aktivity v těchto státech totiž mohlo dojít i z jiných důvodů (integrace do EU, přechod na tržní ekonomiku), a pak je docela dobře možné, že naopak tyto země o část potenciálních daňových příjmů přicházejí na úkor cizích firem, které sem přilákaly.

Jak je vidět, není to triviální problém, jak by se zdálo mnohdy z tvrzení různých politiků a já bych si netroufl ho komentovat. Snad jsem alespoň vyjmenoval pár kritérií, kterých bychom si měli všímat při hodnocení, zda snížení daní byl nebo nebyl krok správným směrem. Nakonec vždy platí, že co se vybere, může stát rozdělit, co se nevybere, zaplatí si občan sám.

Takže v konečném důsledku je i tento problém spíše o efektivnosti státního hospodaření. Tvrdí se, že stát nikdy nebude investovat peníze tak efektivně, jako soukromý subjekt, což je asi pravda. Takže by se činnost státu měla omezit pouze na takové aktivity, do kterých by soukromý subjekt neinvestoval, přesto že se jedná o aktivity pro společnost užitečné (ekologie, infrastruktura, armáda?, vzdělání, zdraví (částečně), atd.

Po přečtení příspěvků v BL bych okomentoval jen ty dle mého názoru nejkontroverznější tvrzení (názory):

Pan Čulík ve své poznámce k článku Josefa Víta ZDE správně připomíná fenomén globalizace. V dnešním otevřeném světě firmy skutečně přesouvají své výroby za nižšími daněmi (a ještě silněji je přitahují nízké platy). Bohaté země (s rozsáhlou a nákladnou sociální sítí) se tak musí čím dál více dělit o svůj životní standard se zbytkem světa. Na jedné straně sice mohou obyvatelé bohatších států konzumovat levné výrobky např. z Číny, na druhé straně tím spousta lidí přichází o práci.

Dále se pan Čulík ptá, "... proč by se měli (podnikatelé) snažit, když jim skoro všechno, co vydělají, stát stejně odejme?" To má svou logiku, naprosto stejnou jako (moje) otázka, proč by se měli snažit zaměstnanci, když jim podnikatel vyplácí pouze tak nízkou mzdu, aby pro ně nebylo výhodnější být na sociálních dávkách .... Vždy se musí najít kompromis, a většinou není situace tak vážná, jak ji postižená strana vykresluje (viz ty tisíce zkrachovalých restaurací, které již by měly být touto dobou v Česku zavřené (dle různých zpravodajství v souvislosti s převedením stravovacích služeb do vyšší daně).

Jako relevantní mi připadá panem Vítem citovaná odpověď prof. Šika "...holandští kapitalisté nejsou lidumilové, ale nemají na výběr. BUĎ TY PENÍZE DAJÍ SVÝM ZAMĚSTNANCŮM, NEBO STÁTU NA DANÍCH. JINOU MOŽNOST NEMAJÍ. A kapitalisté to raději dají svým lidem než státu na daních. Vědí, že jejich spokojení zaměstnanci jim to vrátí poctivou prací a v případě potřeby se pro ně přetrhnou."

Na druhé straně nemohu souhlasit (ale ani vyvrátit je) s tvrzením pana Víta: "...snižování daní ... stále pokračuje. Daně se snižují už 25 let a po celou tu dobu nezaměstnanost stále jen stoupá. Přední ekonomové nevidí žádnou souvislost, zajímavé. Nechápu, proč ekonomové nevidí přímou souvislost mezi politikou snižování daní ... a okamžitým růstem nezaměstnanosti, který se dodnes nezastavil. A už se nikdy nezastaví."

Ekonomové nevidí souvislost z jednoho jednoduchého důvodu. Nepodařilo se zatím najít mechanismus (model), který by tuto souvislost potvrdil či dokázal simulovat. Zatím je tedy nutné souvislost, kterou tato hypotéza naznačuje, považovat za zdánlivou (spurious), neboli trend zvyšující se nezaměstnanosti nemá přímou souvislost s trendem snižování daňové zátěže (pokud takový vůbec existuje). Osobně si dokážu představit daleko jednodušší vysvětlení rostoucí nezaměstnanosti, např. rychlý růst produktivity práce, který předstihuje možnosti růstu koupěschopné poptávky nebo již výše zmíněný pře sun obchodovatelné produkce do levnějších zemí.

Jak jsem naznačil již ve svém (rádoby) teoretickém úvodu, netroufám si posoudit výši zdanění ani její vývoj z hlediska životní úrovně průměrného občana. Na druhé straně některé závěry pana Marka Zapletala (obhájce snižování daní) < a href="/art/18235.html" class="btn">ZDE jsou dle mého názoru chybné.

Zdanění (ať už podnikatelů, nebo práce či zboží) by asi nemělo být vykládáno jako "odebírání cizího majetku", ale spíše považováno za dodatečný náklad (výroby či spotřeby). Majetkem se stává zisk podnikatele až po zdanění.

Pan Zapletal osobně dává "... před spotřebou přednost vyšším investicím. V souhrnné podobě totiž vyšší investice znamenají vyšší produkční schopnost ekonomiky, tedy větší budoucí možnosti produkovat jak spotřební tak i další investiční statky." Jenže problém dnešní ekonomiky nespočívá v tom, že by nebyla schopna vyrobit dostatečné množství výrobků a uspokojit poptávku. Dnes ani není problém, pokud podnikům nezbývají vlastní peníze, půjčit si a rozšířit výrobu. Problémem dneška je naopak vyrobenou produkci prodat. Přebytečné výrobní kapacity z minulého desetiletí (kdy měli podnikatelé stejně jako pan Zapletal "velké oči") stále ještě leží zčásti ladem, investiční boom stále v nedohlednu. Světová ekonomika naráží na nedostatek (koupěschopné) poptávky.

Možná zde by paradoxně pan Zapletal mohl nalézt onu chybějící kauzalitu mezi snižováním daní a růstem nezaměstnanosti: "Je naprosto zřejmé, že při vyšší míře návratnosti z investic, k níž lze mimo jiné přispět i snížením zdanění, bude docházet k většímu objemu investovaných prostředků." A tedy k nadměrnému růstu produktivity a přeinvestování (přehřátí) ekonomiky. Následkem přebytečných kapacit pak ekonomika musí zpomalit svůj růstu a čekat, až poptávka dožene nabídku. Typickými projevy této fáze cyklu jsou vyšší nezaměstnanost, nízká inflace. Proti cyklickému vývoji ekonomiky pak působí právě vláda svou daňovou politikou a centrální banka ovlivňováním ceny peněz (úrokovou sazbou). Nebo by se o to alespoň měly snažit.

V této fázi, myslím, jsem již připraven odpovědět na základní otázku pana Zapletala: "Je však vhodné se zamyslet, zda růst ekonomiky v důsledku růstu spotřeby je to pravé?". I když oblíbené klišé (zejména konzervativních bankéřů) zní: šetřit, investovat, je jasné, že investice jsou pouze prostředek, nikoliv cíl. Bude-li pan Zapletal celý život jen investovat, zemře možná bohatý (ale nevím, zda šťastný), a jeho bohatství bude umožněno pouze když na druhé straně budou zákazníci (spotřebitelé), kteří si budou ochotni peníze pana Zapletala vypůjčit a koupit si za ně jeho výrobky. Ti naopak mohou umřít zadlužení. Kdo však bude umírat šťastnější? Podle standardní teorie užitku asi ti spotřebitelé. Že to není dobrý příklad? Tak jiný: představme si, že většina lidí bude stejně jako pan Zapletal stále jen investovat a šetřit. Na Zeměkouli se budou hromadit výrobky a nevyužité továrny, .... tak tudy asi taky ne. Takže kudy vlastně z této situace? Já vidím pouze jedno řešení.

Volný čas a služby, které člověk ve volném čase spotřebovává. Zde je patrně jediné východisko (nehromadí se, nezůstávají po nich nevyužité kapacity, cena volného času poroste a tím automaticky bude klesat nabídka služeb (nebo naopak) a věřím, že bude fungovat mechanismus, který nakonec povede k rovnováze mezi poptávkou a nabídkou. Takže ještě jednou odpověď na výše uvedenou otázku: Ano, růst ekonomiky může být (konec konců, v equilibriu) pouze v důsledku konečné spotřeby. Investice jsou pouze prostředkem výroby a čím jsou vyšší relativně vyšší ke konečné produkci a spotřebě, tím je výroba neefektivnější, protože investice jsou pouze prostředky spotřebované ve výrobě. Čím více se jich spotřebuje, tím je vlastně výroba při stejném výstupu nákladnější.

Po tomto kontroverzním extempore již jen jedna faktická poznámka: Výší zdanění stát skutečně asi rozhoduje, zda bude podnikat více či méně lidí (a jak jsem uvedl výše, nemusí platit že čím více, tím lépe). V konečném důsledku je zdaněna vždy spotřeba, i když některé daně k tomu vedou kratší cestou a jiné oklikou. Právě zdanění zisku je spíše delší cesta, která může snižovat motivaci podnikatele pracovat, není však důvod, aby bránila podnikatelům v investicích, protože ty zdaněny nejsou (opravte mě pokud se mýlím). Ač se investice financují až ze zdaněného zisku, je pak následně možno je odepsat do nákladů, takže následně se zisk účetně snižuje a daně se formou odpisů do nákladů podnikateli vracejí zpět.

Autor je makroekonom.