Vycházíme-li z převládající koncepce reprezentační ˝demokracie˝, která chápe parlament jako legitimní reprezentaci občanů a Ústavu jako legitimní základ politického systému (legitimní proto, že byla přijata ˝reprezentanty občanů˝), pak samozřejmě musíme tuto otázku zodpovědět kladně. Už ve třicátých letech dvacátého století však vzbudil pozornost Horkheimerův článek, stavící proti sobě ˝buržoazní˝ pojetí, chápající studium společenských věd jakožto nezávislé na zájmech společenských tříd, a ˝marxistické˝ pojetí tvrdící naopak, že studium společenských věd (do jejichž oblasti samozřejmě patří problém legitimity reprezentace) je ovlivňováno zájmovým relativismem. Tato koncepce dala vznik Kritické teorii Frankfurtské školy (Horkheimer, Adorno, v šedesátých letech Habermas). Základní teze zněla: soudobý západní politický systém je nelegitimní, protože vychází ze zájmů vládnoucích tříd.

Polarizace světa na svět ˝svobodný˝ a ˝komunistický˝, ke které došlo krátce po skončení druhé světové války, ztížila, a do jisté míry i znemožnila kritický pohled na západní politické systémy. Jakákoli kritika se vystavovala demagogickému nařčení ze sympatií s komunismem, ne-li z tajné spolupráce se sovětskými agenty. V šedesátých letech byla vyslovena téze ˝konce ideologií˝. Stalo se zřejmým, že marxistická ideologie se naprosto zdiskreditovala totalitní praxí. Převládajícím názorem šířícím se na Západě pak bylo, že - odhlédneme-li od této zřejmě chybné a nyní překonané ideologie - žádné další ideologie už nejsou a nebudou. Samotný tento názor se však rostoucí měrou ukazuje být novou ideologií - ideologií ˝demokratické˝ reprezentace na základě všeobecného, rovného a tajného volebního práva.

Dokud existovala bipolarita (1945-90) těžko bylo proti tomuto názoru něco namítat. Ve srovnání s komunistickými režimy, jakož i s pravicovými a náboženskými diktaturami, se samozřejmě mohly západní systémy jevit jako ˝demokracie˝, jako nejvyšší stupeň společenského vývoje, ke kterému by měly všechny ostatní země dospět, i za cenu vraždění nevinných civilistů americkými bombami.

Po zániku komunistických režimů a zejména po začátku masového užívání internetu - vynálezu, jehož důležitost je srovnatelná s důležitostí vynálezu knihtisku v patnáctém století - začaly se názory na podstatu demokracie hluboce měnit. K tomu samozřejmě čím dále tím více přispívá rozpad tradičních společenských a kulturních struktur, na jejichž základě se kdysi vyvinuly systémy hlavních politických stran.

Dříve bylo všechno jednodušší: dělníci hlasovali pro sociální demokracii nebo komunisty, podnikatelé pro některou pravicovou stranu, rolníci pro rolnickou stranu, obyvatelé měst a inteligence si mohli vybrat mezi těmito, eventuálně vytvořili jinou stranu, mírně, ale ne úplně do prava. Populární byly i křesťansko-sociální strany.

V moderních západních systémech se tohle všechno nesmírně komplikuje. Těžko by se našel stranický program, který by byl beze zbytku přijatelný pro toho kterého voliče. Stanoviska stran jsou společenským vývojem nucena konvergovat směrem k určité střední poloze společenské racionality. Tím však ztrácejí politické strany svůj původní účel a mění se pouze v mocenské aparáty, snažící se všemi způsoby, včetně ryze komerční reklamy, ulovit co největší počet hlasů, aby si zachovaly své mocenské pozice a koryta.

Toto občané nejasně chápou. Roste politická apatie, účast ve volbách neustále klesá - zejména mezi mladými, ale čím dále tím více se ozývají i hlasy volající po reformě systému směrem k přímé demokracii. V očích rostoucího počtu občanů ztrácí čistě reprezentační systém, fungující výlučně na základě velkých politických stran, čím dále tím více svou legitimitu. Legitimita není nic objektivního. Může být založena jedině na všeobecném konsensu.

Rozpadá-li se konsensus, dochází k oslabování legitimity a nakonec k jejímu zhroucení. Jestliže si tedy poslanci vyhrazují právo omezovat možnosti občanů účastnit se referend o kterékoli otázce nebo i tato referenda iniciovat, dostávají se čím dál tím více do rozporu s měnící se koncepcí politické legitimity. Tento proces je možno zpomalovat a brzdit, hlavně mlčením ve sdělovacích prostředcích, ale není možné jej zastavit.

V tomto článku se lze samozřejmě těcho problémů - společných všem souodbým západním společnostem - jen dotknout. Pro hlubší chápání je nejlepším zdrojem právě publikovaná knížka Přímá demokracie pro Českou republiku. Je to spis stavící české politické myšlení do čela soudobého společenského vývoje.

Autor je politolog