Týden neklidu, který proběhl na vysokých školách v posledních březnových a prvních dubnových dnech (denně ovšem chodím kolem plakátu hlásajícího "Náš neklid trvá" a vybízejícího sympatizanty ke korespondenci na adresu 'praha@tydenneklidu.cz', takže to vypadá, že ten týden ještě neskončil, nebo alespoň ne úplně; nevím ovšem, co se stane, když na tu adresu někdo napíše, bylo by zajímavé to zjistit), jsem strávil s knihou v ruce. Četl jsem v roce 2002 pražským nakladatelstvím Euromedia Group k.s. -- Odeon vydaný román japonského autora Haruki Murakamiho Norské dřevo. Jeho děj se odehrává na konci šedesátých let v Japonsku (převážně v Tokiu), kde tehdy -- stejně jako v mnoha jiných světových metropolích -- nespokojenost určitých vrstev společnosti přerostla ve studentské demonstrace. (Haruki Murakami na konci šedesátých let v Tokiu skutečně studoval a mnohé prvky románu nasvědčují, že román je svým způsobem - nejméně pokud jde o tyto dva prvky, čas a prostor -- autobiografický.) Tedy poté, co jsem se jako český čtenář měl možnost seznámit s dobovou atmosférou (konce šedesátých let) Francie prostřednictvím Merleho románu Za sklem, a poté, co jsem se jako český divák měl možnost seznámit s dobovou atmosférou téhož období ve Spojených státech prostřednictvím filmu Jahodová proklamace, měl jsem nyní možnost seznámit s dobovou atmosférou Japonska. (Studentské bouře ovšem v tomto japonském případě tvoří spíše pozadí příběhu, vpodstatě milostného, na rozdíl od případu francouzského a amerického.)

Jako současného českého čtenáře, který dění ve svém bezprostředním okolí sleduje spíše letmo a sporadicky, mě zaujalo, že i tam a tehdy, tj. na konci šedesátých let v Tokiu, stejně jako tady a teď, studenti stávkovali; román, čtený mýma očima (jsem v současnosti také student) tak jakoby dával za pravdu názoru, že stávky, neklid, nebo nějaká jiná forma protestu ke studentům prostě patří. Autor navíc sleduje tehdejší stávkové hnutí přibliženě se stejnou skepsí, s jakou jsem sledoval 'v neklidném týdnu' dění kolem sebe já, a tak jsem si nemohl neklást otázku, zda takový názor není přece jen alespoň částečně oprávněný a zda mě v mém odstupu od dění text podporuje jen náhodně, nebo zda v tom, že se mi český překlad knihy dostal do rukou právě v té chvíli, je nějaká skrytá souvislost.

Následovala ovšem stávka státních zaměstnanců, a to, o čem se dnes píše a mluví v médiích, je z velké části věnováno 'nedostatku finančních prostředků` v různých rezortech, nejen ve školství, a nespokojenosti s tím spojené. Kupodivu, nespokojenosti nejen na straně studentů či zaměstnců, ale i na straně řídících pracovníků, dokonce i ministrů. Tato situace pak ovšem jen podporuje argument, že není možné vyhovět, protože kdyby se vyhovělo jedněm, bylo by nutné vyhovět všem. A tak se vytváří bludný kruh, protože na to, aby se vyhovělo všem, 'je nedostatek finančních prostředků'.

Já jsem v mezičase přešel od Norského dřeva k Murakamiho povídkám, které pod názvem After the Quake vydalo v roce 2001 britské nakladatelství The Harvill Press.

Četba japonského autora bude pro českého čtenáře asi vždycky trochu zvláštní -- vždycky bude mít v sobě nádech exotiky, plynoucí již z pouhého faktu prostorové vzdálenosti; četba Haruki Murakamiho je ale pro českého čtenáře zvláštní ještě čímsi jiným: Klára Macúchová nazvala svůj doslov k Norskému dřevu Nejaponský román japonského autora, jenomže v tom se právě mýlí -- Norské dřevo je román navýsost japonský, stejně jako jsou japonské ostatní Murakamiho práce; je ovšem docela dobře možné, že jsou japonské jiným způsobem (nevím, neznám japonskou literaturu natolik, abych to dokázal posoudit), než je tomu u jiných japonských autorů. Abych ukázal, co mám na mysli, uvedu zdánlivě banální pasáž z jedné z Murakamiho povídek, které jsou v souboru obsaženy (povídka se jmenuje UFO in Kushiro):

Murakami je japonský nejen svým původem, ale především tím, co a jak vypráví. Nemám teď na mysli techniku jeho práce, například to, že svá díla vytváří jako suverénní, vševědoucí a všemocný vypravěč, což je způsob, který (aspoň pokud vím, neznám ovšem světovou literaturu v úplnosti) ve světové literatuře nikdo jiný již nejméně třicet, ale spíše padesát let (od doby francouzského Nového románu) neužívá, nebo to, že Norské dřevo je (alespoň částečně) román v dopisech, což je technika, kterou bychom také našli spíše u klasiků než v současné západní próze (koneckonců, kdo by na Západě ještě psal dopisy!), jako prostě skutečnost, že vypráví o světě, který nemá s českým světem společné ani to, o čem se mnozí nesprávně domnívají, že je celosvětové (protože celosvětově propojené), a tedy podle těchto představ pro všechny vlastně stejné.

Právě tehdy totiž, kdy se autor dotkne mimoděk ekonomických otázek, popis, který se může japonskému čtenáři jevit jako banální - jak je to také Murakamimu japonskými čtenáři, kritiky, i kolegy z řad autorů (např. kritiku Kenzabura Oé, podle níž se Murakami zabývá nepodstatnými tématy, pokládám právě z těchto důvodů za zcela irelevantní) vytýkáno - vyskočí na českého čtenáře jako čertík z krabičky.

(Moje osobní zkušenost z návštěvy Japonska je s tím, co se o Japonsku a japonské společnosti dozvídá čtenář z Murakamiho beletristických textů takto mimoděk, v zásadě v souladu; to přesto, že jsem tuto ostrovní zemi navštívil v roce 1992, tedy v době, kdy už Japonsko prožívalo recesi a kdy léta, o kterých se mluvilo a psalo jako o létech japonského hospodářského zázraku, byla nenávratně pryč.)

S četbou Murakamiho mám spojen ještě jeden zážitek (jistě, je jen jeden a nelze ho tedy zobecnit, já jej však pokládám za signifikantní): Asi před dvěma roky jsem jel na služební cestu do severních Čech. Do vlaku jsem si vzal jeho Hard-boiled Wonderland and the End of the World. Z četby mě vyrušil zvýšený hlas jednoho ze spolucestujících, který jakéhosi svého známého charakterizoval slovy:"Buď krade, anebo přemýšlí, koho by okradl." Ná námitky ženy, která s ním seděla v oddělení a která se dotyčného zastávala, charakterizoval jejich společného známého takto:"Probudí se a přemýšlí, koho by okradl..."

Myslím si tedy, že organizátoři příštích protestů (proti nedostatku finančních prostředků) by se v jejich rámci a vlastně ještě před nimi měli pokusit zodpovědět otázku, co je příčinou jejich nedostatku, tj. nedostatku finančních prostředků; jaké chování je pro jednotlivé ekonomické subjekty (a následně i pro jednotlivé národní ekonomiky) přínosné a jaké nikoliv. V druhém kroku by pak neměli přejít Murakamiho poselství: ten totiž nejenže (spíše bezděky) ekonomické úspěchy popisuje (a sám je taky sklízí), ale současně se proti komerci a konzumu bouří.

Česká společnost -- jak se obávám -- nemá jasno ani v jednom z obou kroků -- neví, jak ekonomických úspěchů dosáhnout (pominu-li ještě tak před nějakými deseti lety módní teorie o neviditelné ruce trhu; ta totiž, jen co se zviditelnila, začala se z bezradnosti natahovat po formulářích z Bruselu), a nemá jasno ani v tom, co by si počala, kdyby jich nakonec přece jen nějak dosáhla.