S přibývajícím časem se Vaše nejistota prohlubuje. Touto dobou, pár minut před odjezdem vás tady stává víc. Vybavíte si i jednotlivé postavy... a tentokrát nic. Nikde nikdo.

Vaše nervozita narůstá.

Není tady paní v dlouhém kabátu ani pán, co Vám připaluje cigaretu...

Začnete uvažovat, kde je chyba. Neposunuli náhodou letní čas? Nebo není náhodou neděle? Něco není v pořádku.

A Váš spoj navíc nejede a nejede.

A když už jste opravdu hodně nervózní, přijde ten pán s cigaretou a vše se vysvětlí. V pátek jste tady nebyl, a tak jste se nedozvěděl, že paní v baloňáku udělala autoškolu a navrhla se ostatním, že je sveze do města autem. Nebo cokoliv jiného. To je jedno.

Zkrátka Váš život se vrátil do normálních kolejí a Vy máte pocit, že je vše v pořádku a taky, že jste normální, že chyba není ve Vás.

Já jsem ten pocit zažil v poslední době několikrát a naposledy, když jsem četl článek pana Čulíka "Jak žijí obyčejní lidé".

Člověk něco cítí a myslí si to, ale je s tím sám.

A pak si přečtete třeba takový krátký článek a zjistíte, že prožíváte totéž co řada dalších "obyčejných" lidí. To jen televize a noviny a politikové Vám podsouvají něco, s čím se celou dobu nemůžete ztotožnit a co opravdu sám necítíte.

Dočtete a nejste najednou sám. Jste normální, je vás víc, je to přirozené a je Vám dobře. Blázen nejste Vy, ale ve skutečnosti jsou to politikové a média, která se ženou jen za senzací a případně nahrávají těm politikům.

Kde je tedy chyba?

Máme svobodu. Máme možnosti.

Určitě je máme.

Naplňujeme je? A jak?

Všimli jste si toho, že suverénní a sebejistí bývají především darebáci, sobci a lidé omezení?

Slušný a inteligentní člověk se často bojí. Bojí se, proto, že ví, co všechno může pokazit. Protože si uvědomuje kolik je možností, jak je pravda složitá a nejednoznačná, že svět není černobílý.

Má spoustu zábran. Náboženství v tom sehrálo podle mého soudu také negativní roli.

Omezený člověk ničím takovým netrpí a proto snáze jedná. Jedná především ve svůj prospěch. Navíc žijeme v systému, který mu příliš nebrání jednat sprostě, bezohledně a třeba i nezákonně.

Slušný člověk v kontaktu s ním nemá příliš šancí se prosadit.

A tak slušnost, kultivovanost, jemnost, férovost, solidnost a dokonce i zákonnost prohrávají. A prohrávají právě v tom běžném lidském životě.

Existuje člověk dobrý a přitom zároveň sebejistý, silný, schopný postavit se za svou pravdu?

Ochotný vzepřít se zlovůli úředníka či třeba špatného policisty? Člověk s takovou sebeúctou, že si nenechá líbit špatné jednání třeba jen řidiče tramvaje nebo prodavačky.

Nemusí být sprostý, aby klesl na tu samou úroveň. Stačí, když se ozve přiměřeným způsobem, adekvátně situaci a přitom rozhodně a jasně. Když zná svá práva nenechá si je vzít.

Za socialismu jsme měli pocit, že společnost za nás a proti naší vůli vede někdo jiný. Teď máme pocit, že, by společnost měli vést politikové a úředníci, kterým jsme dali důvěru a do těch by za nás měli šťourat novináři.

Společný je pocit, že to funguje samo a my se jen tak vezeme. Jsme prostě ti dole, co nic nezmění.

Ale ono to tak není. A jestli se nám tady nelíbí, je to na nás.

Nestačí, že jsme obyčejní slušní lidé. Musíme se umět i ozvat.

Jinak s námi to darebáctví bude manipulovat podle svého a pro slušného obyčejného člověka tady bude k nevydržení.

Máte pocit, že proti tomu nemůžete nic udělat? Že nemáte možnosti?

Máme jich každý plno. Stačí se dívat kolem a nebát se.