Argumentace, kterou Ivan Jemelka předkládá, je dobře známá. Je to vlastně filozofie televize Nova: "Trh vyřeší všechno. Neexistují žádné jiné hodnoty než tržní poptávka a nabídka, hodnotu všecho plně určí to, jestli jsou lidé za nabízený 'produkt' ochotni zaplatit." To, co se kupuje ve velkých počtech, je to, co lidé chtějí, je to to nejlepší. Národ rozhoduje. (Z tohoto hlediska je například zřejmě Harry Potter nejlepším literárním dílem všech dob, přesto, že je to ve skutečnosti jen odvozená, rozbředlá, epigonská literární kompilace.)

Potíž je, že Jemelkova argumentace zjevně nefunguje. Ono prostě není pravda, že česká média jsou tak špatná, protože to lidé v ČR "tak chtějí". Že si novináři vybírají taková témata, jaká "chce lid". Potíž totiž je, že dobrá média dokáží zaujmout lidi kvalitně, jasně a srozumitelně napsanou novou, exkluzivní zprávou. Čeští novináři se tak strašně bojí, aby nenapsali něco, co je ještě neznámé, že omílají v témže zasmrádlém teplíčku většinou pořád jen banálně totéž.

Přitom poměr mezi tím, jak média pracují, a co lidé v ČR skutečně chtějí, je velmi těžko vystopovatelný a je nesmírně složitý. Není jasné, do jaké míry lidé v ČR česká média přijímají z neznalosti (nemohou chtít to, o čem nevědí, že to existuje), a do jaké míry je to důsledkem mediální manipulace. Studenti, kteří příjíždějí z ČR do Glasgow, a jimž hraju v seminářích různé britské dokumentární filmy a televizní zpravodajské či publicistické pořady, bývají většinou překvapeni, že něco tak zajímavého je vůbec možné. Prostě lze porušit onen začarovaný kruh banality a začít přinášet něco nového, zajímavého, začít určovat společnosti agendu.

Nebudu argumentovat tím, že hned ráno v den, kdy jsem publikoval zmíněný sloupek, jsem dostal řadu mailů od čtenářů, kteří se mnou ohledně toho, co jsem napsal, souhlasili. Čtenářská obec Britských listů není reprezentativním sociologickým vzorkem. Nemohu přesvědčivě argumentovat ani tím, že kdekoliv, v jakýchkoliv částech České republiky hovořím s lidmi, všichni se shodují nad tím, že jsou česká média špatná, a krčí nad nimi rameny, považují je za trapné téma hovoru. Mohu jen říci, že na základě rozhovorů s obyčejnými lidmi po celé ČR docházím k závěru, že Češi zdaleka nejsou tak pitomí jako jejich sdělovací prostředky. Naopak. Je to vlastně velmi zajímavé.

Kromě přístupu, který jsem v úvodu charakterizoval jako zhruba "americký", totiž "budeme prosazovat prostřednictvím efektivní marketingové manipulace služby nejnižšího společného jmenovatele, protože se nebudeme muset příliš namáhat a hodně na tom vyděláme, naši zákazníci jsou hloupí, oni nevědí, co po nás mohou chtít" (mimochodem, ono to nefunguje jen v médiích: Proč musejí zákazníci v ČR platit bankám bankovní poplatky, když například v Británii má soukromý majitel účtu v bance všechny bankovní služby zcela zadarmo, pokud účet udržuje v plusu; proč se v Británii prodává kvalitnější oblečení často za levnější ceny než v ČR, jak na to opakovaně poukazují zejména ženy?) existuje - především v médiích - ještě přístup "evropský", reithovský. Zosobňovala ho dlouhá léta britská společnost BBC.

Lord Reith byl zakladatelem BBC ve dvacátých letech dvacátého století - a ano, zdrojem jeho koncepce vysílání veřejné služby bylo tehdejší ještě zcela bezostyšné elitářství. Až donedávna v Evropě totiž skutečně vládly vlastně diktátorsky středostavovské elity: učitelé, lékaři, právníci, politikové, kněží. Postoj BBC, který definoval v době jejího vzniku lord Reith pod heslem "Inform, Educate and Entertain (Informovat, vzdělávat a bavit)" - to heslo BBC pořád ještě dodržuje, dodnes - vycházel z předpokladu, kdysi v Evropě běžného, že lidé, kteří mají vzdělání, a jsou tedy na tom většinou i existenčně podstatně lépe než lidé nevzdělaní, vidí-li dále než obyčejný člověk, je od nich jenom férové, aby ho toho obyčejného člověka nenásilnou, zajímavou a přístupnou formou informovali o skutečnostech, o nichž dosud neměl tušení, ale které v blízké budoucnosti mohou základním způsobem ovlivnit jejich život. (Tomu by býval velmi dobře rozuměl Karel Čapek.)

Jistě se můžeme přít o to, že je sporné, aby měli lidi se vzděláním ve společnosti navrch. Avšak stoupenci reithovského ideálu veřejné služby zastávají názor, že je od vzdělaných lidí vůči lidem méně vzdělaným a méně informovaným arogantní a neférové, udržovat je v nevědomosti a v podřadném postavení podle hesla Panem et circenses, Chléb a hry, a přitom předstírat, že "oni to tak přece chtějí". "Český národ je blbý, my děláme, co si přeje, tak co si pořád stěžujete?" argumentují stoupenci tohoto postoje.

Musím dodat, že jsem vlastně neférově označil tento postoj za americký. Protože přestože ve Spojených státech mainstreamová média skutečně většinou poklesla na úroveň infotainmentu, i tam existují vysoce kvalitní sdělovací prostředky, například listy Wall Street Journal, Washington Post, Los Angeles Times a možná i New York Times, které tento reithovský ideál vcelku zastávají i dodneška. Když hovoříte s nejslavnějšími americkými novináři, většinou zastávají názor, že je třeba konkurovat mediálním soupeřům především kvalitou.

Samozřejmě nikomu neupírám právo - ani nemohu - vytvářet si taková média, jaká se komu zlíbí. Opakuji, že si nejsem jist, že by skutečně měly mít vzdělané střední vrstvy nad většinou národa ve všem vrch. (Dovedeme-li to ovšem ad absurdum a zrušíme-li tento princip všude, pročpak třeba nezlikvidovat zkoušky na vysokých školách? Proč by měli nějací "vzdělanci" prostřednictvím nějakých arbitrárních "státnic" určovat, kdo má či nemá dostat právo pracovat jako lékař? Cítíte tu absurditu? Protože v lékařství o něco jde, obor novinářství je ve srovnání s tím bezvýznamný.) Kdysi dávno, někdy na začátku devadesátých let, jsem se zmínil spisovateli Ivanu Klímovi, že se v Británii diskutuje o tom, proč by měl stát dotovat např. operní inscenace z peněz daňových poplatníků, když většina z nich do opery nikdy nepřijde. Ivan Klíma mi tehdy starosvětsky, a jistě velmi elitářsky, řekl něco jako: "Upírat ty dotace, to je ovšem fašismus."

Osobně mě však infotainmentové sdělovací prostředky nezajímají. Nevidím důvodu, proč bych nesměl říkat, že jsou špatné. Nepřinášejí nic nového, nic podnětného, nic podstatného. Chci se o světě kolem sebe dovědět, co je NOVÉHO, ať už jde o události nebo o myšlenky. Editoři českých, nyní převážně infotainmentových médií se - na rozdíl od médií zahraničních - neřídí v první řadě zásadou zvídavosti. Tito lidé nemají onu jiskru, onen zájem o to, co nového se děje. Jinak by nemohli tisknout dvoustránkový rozhovor s Klausem, plný banalit, které zřejmě nevyškrtali jen z uctivosti, protože ten člověk je nyní v ČR náhodou prezidentem. Rozsáhlé články o filmu Želary, který má špatnou strukturu a absurdní konec (to nikdo nenapsal, ačkoliv si o tom mnozí povídají), a o jeho "celebritách", se ze zpětného pohledu, kdy film nedostal žádnou cenu, staly fraškou. Naštěstí, lidi si nepamatují, co bylo v novinách, déle než jeden den.

Pan Jemelka argumentuje, že Čechy daleko víc zajímají domácí informace (které ale už většinou stejně dostali předtím asi desetkrát) o filmu Želary, než skandál o tom, že mocnosti běžně už léta používají v OSN odposlouchávacích zařízení, takže to funkci OSN výrazně ochromuje, "protože na tom Češi nemohou nic změnit". Zase se nám vrací na scénu onen syndrom malých a velkých dějin. O tom jsou Hrabalovy Ostře sledované vlaky, je o tom vlastně skoro celé Hrabalovo dílo. "My Češi nejsme dospělí, smíme si hrát jen na svém dětském písečku a bavit se - o závažných věcech týkajících se nás rozhodují jiní." Myslel jsem, že tento nemohoucí postoj odešel před patnácti lety s komunismem. Uráží mě, že někdo dělá z mých spoluobčanů nesvéprávné děti. Možná jenom proto, že novináři neumějí nebo nechtějí předvídat, vyhledávat důležité informace a předkládat je veřejnosti zajímavou a srozumitelnou formou, která by se prodávala.

Možná na skandálu v OSN nemohou Češi nic změnit, ale myslím, že by si zasloužili o něm vědět, stejně jako se o tom v sérii dramatických reprotáží dověděli občané západních zemí. A z rozhovorů s obyčejnými lidmi, kteří o tom v ČR skutečně nevědí vůbec nic dokonce vím, že by je to i zajímalo. Je neférové, že se jim to utajuje, myslím.

Nikomu však nevnucuji veřejnoprávní model sdělovacích prostředků, jehož zásadou je, opakuji, předvídat a sdělovat lidem přístupnou a zajímavou formou skutečnosti, o nichž dosud nevědí, ale které zásadním významem ovlivní jejich život. Vím, že kdyby ho měli k dispozici, zvolili by si ho i Češi, navzdory tomu, jak nízké má o nich Ivan Jemelka mínění. Zatím však zůstávají rukojmími českých novinářů a jejich modelu lenivého infotainmentu.