Uvádí, že tiskové konference v Bratislavě se zúčastnil krom jiných i ředitel Evropského romského centra pro lidská práva (The European Roma Rights Centre), Claude Cahn. Podle jehož slov policie kopala muže i ženy přímo v jejich domech. Použity měly být elektrické paralyzátory na hlavy, ramena, hrudníky a nohy, a to i proti mladistvým. Dále podle něho "velký počet očitých svědků potvrdil, že policisté byli během akce opilí a mnozí z nich požívali urážlivé výrazy". Panu Sedláčkovi však vadí, a pokládá za charakteristické, že tvrzení "dotčených zůstávají ve verbální rovině", jako i tentokrát a nikdo nepodal oficiální stížnost na kompetentní orgán, tedy inspekci ministerstva vnitra.

Tady už mám trochu pochybnosti o nepředpojatosti autora. Protiromské "nálady" a veřejné mínění jsou na Slovensku ještě mnohem silnější než v Čechách, kde není nijak ojedinělý nápad budovat pro toto etnikum koncentrační tábory. K policii se vybírají poněkud agresivnější jedinci a také právě tito tíhnou k tomuto druhu služby. Romové se jistě pokoušeli schovat- dost možná do svých domů. Právě tak předpokládám, že policisté použili "donucovací prostředky", hlavně proto, že je to nezřídka těší a nic jim v tom nebrání.

Být Romem, taky bych se bál...

Ani na východním Slovensku není opilost nijak vzácný stav. Že by se vystříhali při zákroku urážlivých výroků je krajně nepravděpodobné. To vše jsou jistě spekulace do doby, něž je někdo nezpochybnitelně doloží. Jenže tvrzení jsou "verbální", jak už to u tvrzení bývá obvyklé.

Kupodivu bití v domech nikdo nenatočil videokamerou ani nevyfotografoval. Co by se mu asi stalo, kdyby při tom byl přistižen? Na rozdíl od České republiky, kde Inspekce ministerstva vnitra podléhá až ministrovi, je tedy aspoň relativně nezávislá, na Slovensku podléhá přímo šéfovi policie. O nějaké nezávislosti pak nelze mít ani minimální iluze.

Co by se asi stalo Romovi, který by si stěžoval, třeba jen "verbálně" písemně. To hypotetický Rom neví, ale bojí se. Být Romem, taky bych se bál.

Nikdo si ani neverbálně nestěžuje, vše je tedy podle pana Sedláčika zřejmě v pořádku. Stačí, že mluvčí minisrta vnitra Vladimíra Palka vše kategoricky popřel. "Právně relevantně" nebyl nikomu zkřiven vlas na hlavě.

Pan Sedláčik chválí "solidaritu" jindy rozhádaných nejvyšších vládních činitelů, kterou zlovolně narušil prezident Schuster, když se vyslovil pro stáhnutí vojáků z východu Slovenska. Na to podrážděně reagoval předseda parlamentu, který ozbrojené síly pokládá za stabilizující prvek.

Autor článku pokládá požadavky Romů za nerealistické. V tom má jistě pravdu. Aby však dodal svému komentáři zdání objektivity, konstatuje, že "nemíní dělat vládě Mikoláše Dzurindy advokáta", neboť její reformu pokládá za "nekoordinovanou a arogantní". Je to však prý ale ještě horší, "na straně Rómů není sjednocující a konstruktivní síla s níž je možné společně najít východiska". Nereprezentativní "Parlament Romů může soužití Romů a Neromů na Slovensku zpolarizovat".

Kladu si otázku, zda větší odpovědnost za vzniklou situaci nese vláda se svojí "nekoordinovanou a arogantní" politikou, nebo zanedbaní převážně pologramotní Romové tím, že nejsou reprezentativně reprezentováni a nepřicházejí s reálnými východisky. Hledání reálných východisek bych očekával od vlády. Reálným východiskem není ozbrojená "stabilizace". Kdo má větší odpovědnost za vyhrocení situace? Není už pouhé dělení lidí na Romy a "neromy" polarizací situace, byť jen verbální?

V hladu jsme si rovni - pokud ho máme. A co dál?

Můj někdejší učitel psychiatr Jan Dobiáš říkával, že "od utrpení k parazitizmu je jen krůček...". Zoufalí lidé mají tendenci hledat ze zoufalé situace zoufalá východiska. Ani od Romů nelze očekávat, že se odnaučí jíst. V každé rómské komunitě na východním Slovensku není vždy hluboce zakořeněna tendence soustavně pracovat. Ale byl jsem i ve vesnici, kde žila většina Romů a místní "Nerom" "horár" mi s jasnou hrdostí v hlase pravil "v našej dědině máme slušných Romov, pozerajtě sa, aké pekné domy si postavili, mnohí aj veľa zarábajú". Ale to už je patnáct let, při současné nezaměstnanosti je to asi trochu jinak.

Jaká společná východiska mají být nalezena? Nabízí snad vláda práci? Zvyknou si snad Romové na poloviční porce?

Ustabilizují ozbrojené síly situaci, nebo přidají ostnatý drát? Jak dlouho to potrvá, než padne první nešťastný výstřel. Ztratí Dzurinda tvář zněnou "sociálních" zákonů, nebo posílí armádní jednotky? A přetrvá "solidarita" vládních špiček? S jakou "koordinovanou" a hluboce promyšlenou politikou přijde vláda Mikuláše Dzurindy potom? Po tolika úspěšných letech budování kapitalizmu na Slovensku by to snad mohla být nějaká "hladová zeď", ale z čeho jí v racionálně regulovaném státu financovat?