Pozornost vzbudil návrh z dílny ODS: televizní a rozhlasový poplatek* by se neměl platit z přijímače, ale z hlavy. Neboli platit budou všichni neboli bude to jakási forma vysílací daně. Okamžitě se zvedla bouře odporu -- proč mám platit za něco, co nechci, nepotřebuji, nepoužívám? Přitom onen návrh má svou logiku. Zdravotní pojištění také platíme všichni, bez ohledu na to, že onemocní jen někdo. A stejně tak výhod veřejnoprávní televize požívají i ti, kteří se na ni nekoukají. Minimálně v tom, že taková televize ve společnosti vytváří (nebo by vytvářet měla) protiváhu stanicím komerčním, které už z logiky věci (malý trh, omezené finanční zdroje) směřují spíš k jednoduššímu (nechci říkat primitivnějšímu) publiku.** Takže bychom vlastně platili za to, že díky veřejnoprávní televizi můžeme žít ve společnosti s příjemnějším, sociálně citlivějším a intelektuálnějším klimatem.

Návrh má samozřejmě i svoje věcné nedostatky -- jakmile by byl televizní poplatek součástí státního rozpočtu, měli by jednak politici v ruce mnohem silnější bič na neposlušnou ČT, a navíc by vždy měli tendenci peníze pro televizi použít někde, kde by jim zrovna hořela koudel -- ale ty by se legislativně odstranit daly. Mnohem důležitější a zajímavější podle mého soudu je ne to, co ODS navrhovala explicitně, ale co tím implicitně sledovala.

Mám totiž pocit, že návrh měl následující hlavní cíl: Poštvat veřejnost proti ČT. Reakce ve stylu "Proč bych platil za něco, co nepoužívám" občanskodemokratickým politikům bezesporu pomohla v jejich dlouhodobém boji o omezení (a v delším horizontu snad i likvidaci) veřejnoprávní televize. A že tento boj probíhá a v době poslední graduje, o tom není pochyb. Stačí si udělat letmý přehled prohlášení, postojů a skutků mediální politiky ODS.

Proti ČT

Proč ale nejsilnější opoziční strana dlouhodobě bojuje proti televizi veřejné služby? Odpověď není jednoduchá. V jednání strany modrého ptáka se spojuje víc motivů. Motiv první: Ideový. Část ODS, která bere pravicovou ideologii až příliš vážně, asi skutečně věří, že nejlepší by bylo ČT zrušit, uvolněné frekvence privatizovat a že svobodná soutěž soukromých stanic by přinesla stejnou kvalitu za mnohem méně peněz. Přitom vyvrátit tento bod je dost jednoduché. Při pohledu na Novu a Primu je jasné, že si nejen nekonkurují, ale spolupracují. A dokonce i u rozhlasových stanic, kde je celoplošných licencí k mání mnohem víc než u televizního vysílání, má Český rozhlas stále dominantní pozici, prostě proto, že nabízí věci, jež jinde neuslyšíte. A posluchači je vyhledávají.

Motiv druhý: Osobní. Občanskodemokratičtí představitelé sice neoznačují novináře za žumpy, jak činil náš předposlední premiér, ale moc lepšího si toho o nich nemyslí. Z jejich pohledu je to možná i oprávněné. V první polovině 90. let se ODS hřála na výsluní novinářské přízně, napsat něco proti profesoru Klausovi byla málem svatokrádež. Většina novinářů otupila svou kritičnost asi prostě proto, že chtěla pomoci dobré věci -- budování státu. A pak v souvislosti s rozkolem v ODS přišel i v médiích obrat o 180 stupňů a ze včerejších hrdinů byli viníci dnešních potíží. Zostřenou kritikou na adresu ODS si část novinářů léčila svědomí za předchozí dobu příchylnosti. Vztahy ODS -- média to zatěžuje dodnes.

Navíc speciálně s ČT má ODS nevyřízené účty ještě z období slavné stávky na Kavčích horách prezentované samotnou televizí jako boj proti jejímu ovládnutí stranami opoziční smlouvy. ODS tehdy stála na špatné straně barikády (proti ČT, s níž šla veřejnost. ODS tehdy ztratila hodně procent na preferencích a to se nezapomíná). Zkrátka s novináři vůbec a s Českou televizí zvlášť má občanská demokracie, jak si aspoň myslí, nevyřízené účty.

Motiv třetí: Vlastní zájmy. Pro občanskou demokracii představuje nezávislá televize veřejné služby potenciálního protivníka. Zaprvé proto, že každá politická strana, které jde o převzetí vlády a udržení pozitivního mediálního obrazu, příliš zvědavé a všetečné novináře nemůže potřebovat. A za druhé proto, že jádro ODS má velmi dobré vazby na TV Nova a skupiny, které ji vlastní. Takže privátní televize je přirozený spojenec, televize veřejnoprávní je konkurent.

Taktika v zájmu koho?

Občanským demokratům zkrátka vyhovuje, když se o ČT nemluví příliš dobře. Nahrává to jejich snahám omezit příliv financí do veřejnoprávní televize (zákaz reklamy) a postupně utlumit spektrum pořadů, tematiku atd. Nejbližším cílem se zdá být oslabení ČT, následovalo by převedení pod pevnější dozor politických stran a pokud by ani to nestačilo, tak v nejdramatičtější verzi by přišlo na řadu i rušení.

Přestože výše uvedené věty jsou pouze mou soukromou konstrukcí, chování ODS tomuto modelu odpovídá. Bohužel.

Je totiž hodně, ale opravdu hodně krátkozraké. Jak západní demokratické země, tak domácí zkušenosti (jak v oblasti televize, tak rozhlasu, viz zmiňovaný ČRo) jednoznačně ukazují, že kvalitní televizi veřejné služby potřebujeme.

Jiná věc je, zda ČT ve své současné podobě takovou televizí je. Osobně myslím, že ne zcela. Především jí chybí zadání -- definice veřejné služby a jejího praktického naplňování, také postrádá skutečnou politickou a ekonomickou (viz případ Sazka) nezávislost. Jmenované neduhy jsou zčásti chybou politiků, zčásti samotné ČT. To už je ale jiné vyprávění.

Podstatné v tuto chvíli je, že není fér bez ohledu na skutečné zájmy lidí ("veřejnost" je moc abstraktní) zneužívat debatu o koncesionářských poplatcích k politickému tažení proti ČT. Politici by naopak měli dát najevo, že televizi veřejné služby chápou jako nedílnou součást veřejného prostoru, který mimochodem sami pomáhají spoluvytvářet. Měli by zdůrazňovat, že za televizní poplatek skutečně něco hodnotného dostáváme. Bojím se ale, že pro politikaření naši politici (a nejen ODS) nehodlají dělat politiku.***

poznámky pod čarou:

*Jiný název poplatku koncesionářského, za kterýžto krásný pojem vděčíme první republice. V průkopnických dobách rozhlasu měl totiž stát monopol nejen na vysílání, ale i na příjem "radiofonie". A když jste chtěli poslouchat, neboli koupit si přijímač, museli jste na poště žádat o koncesi -- no, a byli jste koncesionářem. I když dnes už to, jak asi víte, takhle nefunguje, ono hezké slovo přežilo. Moderní realitě by spíš odpovídala nějaká varianta německého "Rundfunkgebühr" neboli něco jako poplatek za vysílání.

**Už klasik moderní propagandy Josef Goebbels napsal, že chceme-li oslovit masu, musíme celou komunikaci ladit podle potřeb nejprostších členů oné masy.

***Z řeckého polis = obec. Politika = správa společných věcí ku prospěchu celé obce.

Původně vyšlo v časopise Dobrá adresa