BBC se podle Dvorkina za posledních 10 let dramaticky rozrostla. Jedním z definicí úspěchu pro BBC je velká sledovanost. Otázkou však je: bylo dosaženo velké sledovanosti na úkor veřejné služby?

Od té doby, co BBC vysílá televizní zpravodajství 24 hodin denně a její reportéři musejí psát reportáže pro rozhlas i televizi, jsou reportéři BBC pod obrovským tlakem. Jeden reportér BBC v Iráku podle Dvorkina vysílal ze svého hotelového pokoje 16 hodin denně. Neměl vůbec čas jít ven, aby dělal nějakou novinářskou práci. To není žurnalismus, konstatuje Dvorkin.

Někteří lidé si stěžují, že je zpravodajství BBC spíše levicové, na totéž si u veřejnoprávního rozhlasu lidé stěžují v Americe. Avšak problémem není, že je BBC snad příliš levicová: problémem byly názory, nepodpořené fakty. Bylo ze zpětného pohledu neuvěřitelné, že byla Gilliganova reportáž vysílaná živě a na základě spontánního, předem nenapsaného rozhovoru, přestože ve vysílání vznesl vážná obvinění. V soukromí přiznali někteří novináři BBC, že tomu bylo tak proto kvůli v BBC běžnému přesvědčení, že živé, neformální vysílání zaujme víc než předtočený materiál.

Někteří kritikové poukazují na to, že kdyby se bývala BBC chovala méně arogantně, k Huttonovu vyšetřování nemuselo dojít. Komentátor Guardianu Martin Kettle řekl americkému listu, že tato arogance pochází od "punkového žurnalismu", který je běžný v britském tisku, ale v BBC je to relativně nový jev - původní tvrdé otázky tam prý byly nahrazeny arogantní nadřazeností. BBC bývala vzorem novinářské práce, avšak její novější, komerčněji orientovaní šéfové se snažili napodobovat právě cynismus britského tisku. Gilligan byl přiveden do BBC právě z nedělního tisku, aby pro ni připravoval "exkluzivní materiály". V tisku jsou "exkluzivní odhalení" nástrojem sebereklamy daného deníku či týdeníku. Přitom noviny často tisknou i "exkluzivní odhalení", která jsou nepravdivá. Kromě stoupenců daných novin jim nikdo nevěří. Na BBC byly Gilliganovy nepřesnosti šokující právě proto, že veřejnost BBC důvěřovala jako spolehlivému zdroji.

Martina Kettla znepokojila posměšná reakce skoro všech britských médií na Huttonovu zprávu: "Připomíná to novinářský fašismus, podle něhož jsou všichni zvolení politikové hodni jen pohrdání, všichni soudci jsou podvodníci a jen novináři jsou schopni říkat pravdu, i když to často jsou jen předsudky, nepodložené fakty," napsal Kettle v Guardianu dne 3.2. Hrozba novinářské práci nepochází podle něho jen od manipulace politiků, ale i od toho, že média nemají respekt vůči faktům. Krize novinářské práce bývá důsledkem neférovosti, neschopnosti věci řádně vysvětlit a neustálého úsilí propadat melodramatičnosti, což je druhou stranou mince vládní propagandy.

Známý moderátor BBC David Dimbleby byl tak hrdý na ostře kritický způsob, jímž interviewoval v televizi Donalda Rumsfelda, že z toho přehrál ukázku na Harvard University, když tam byl loni v dubnu na návštěvě. Avšak někteří kritikové si myslí, že to BBC se svým konfrontačním stylem interviewování přehání. V BBC pak vzniká pocit, že rozhovor není úspěšný, pokud z politika moderátor při něm neudělá blbce.

Někteří lidé se obávají, že Huttonova zpráva ochromí novinářskou práci BBC. Ale BBC nebude poslušnější - míní americký list - to bychom podceňovali kalibr jejích novinářů. Nejsou to jenom hvězdy jako John Simpson, který se převlékl do burky, aby se dostal do Kábulu přesně ve chvíli, kdy tam padl Talibán, ale i "obyčejní" novináři v BBC, jako Lena Fergusonová, produkční v Severním Irsku, která riskuje vězení, protože odmítá prozradit totožnost vojáků, kteří s ní hovořili o své roli při Krvavé neděli z roku 1972, kdy britská armáda usmrtila v Derry 13 neozbrojených civilistů, pod podmínkou, že nezveřejní jejich jména.