Společným jmenovatelem neziskového nájemního bydlení je, že umožňuje poskytovat solidní, finančně dostupné bydlení.

Základní otázka týkající se sociálního bydlení zní: Pro jak široké vrstvy obyvatelstva je sociální bydlení určeno? V zemích, kde je víc prosazován tržní přístup, je obvykle pomoc v podobě sociálního nájemního bydlení zaměřena jen na úzkou, skutečně nejslabší vrstvu obyvatelstva. Naopak, je-li kladen důraz na sociální aspekt bydlení a zdůrazňována zodpovědnost veřejných subjektů, bývá koncepce sociálního bydlení širší.

Sociální pomoc (nejen ve sféře bydlení) se obvykle týká mladých rodin s malými dětmi, mládeže, občanů v důchodovém věku a lidí se zdravotním postižením. Kromě těchto skupin je pomoc obvykle zaměřena na příslušníky různých minoritních skupin obyvatelstva (například na imigranty) a pochopitelně na všechny domácnosti s nízkými příjmy.

Poskytovatelem je obec

Vlastníky a provozovateli sociálního nájemního bydlení jsou nejčastěji obce jakožto veřejnoprávní subjekty, které poskytují nájemní bydlení v rámci své bytové politiky, čímž napomáhají řešit na svém území bytové problémy. Ve vztahu k nim hovoříme o tzv. veřejném nájemním sektoru. Vedle nich hrají velmi významnou roli nejrůznější neziskové organizace, jejichž cílem je poskytovat kvalitní, finančně dostupné bydlení. Dále sem patří různé charitativní organizace, spolky a podobně.

Financování výstavby

Dalším aspektem, který podobu tohoto nájemního bydlení definuje (ať už ve fázi výstavby či v průběhu užívání), je způsob financování. V zásadě existují dva základní způsoby financování výstavby (včetně oprav a modernizací) neziskového nájemního bydlení. V prvním, velmi častém případě jsou prostředky získány na kapitálovém trhu a stát (případně jiný veřejnoprávní subjekt) přispívá ke snížení investičních nákladů prostřednictvím nejrůznějších dotací (například státní podpora úrokových sazeb, poskytování jednorázových grantů a podobně). Ve druhém případě, s nímž se však dnes v evropských zemích prakticky nesetkáme, pocházejí investiční prostředky převážně z rozpočtových zdrojů a mají formu nevratné dotace, zvýhodněné půjčky a podobně.

Financování provozu neziskového nájemního bydlení (tj. správy, průběžné údržby a menších oprav) se v současnosti nejčastěji provádí z prostředků, které jsou vybrány od uživatelů na nájemném, což mj. znamená, že nájemné musí být natolik vysoké, aby veškeré náklady krylo. V sociálním nájemním bydlení je proto v převažující míře uplatňováno tzv. nákladové nájemné, které umožňuje hradit celý provoz včetně údržby, ale neposkytuje majiteli žádný, nebo jen minimální zisk. Pouze velmi omezeně je v tomto typu nájemního bydlení uplatňováno tzv. sociální nájemné, které se pohybuje pod úrovní celkových nákladů a může být stanoveno individuálně, podle příjmové situace každé konkrétní domácnosti.

Standard bydlení

Dalším charakteristickým rysem neziskového nájemního bydlení je typ výstavby a standard bydlení. Sociální bytovou výstavbu tvoří především bytové domy. V některých případech se však jedná také o rodinné domy. Standard neziskového nájemního bydlení i pravidla, jimiž se sociální bytová výstavba řídí, se často liší od ostatního bytového fondu. Jedná se především o omezení maximální velikosti bytů a o udržení nákladů na výstavbu do určitého limitu. Je tomu tak proto, že sociální bydlení je téměř vždy podporováno z veřejných prostředků, u nichž je žádoucí, aby byly vynaloženy efektivně, k účelu, ke kterému byly určeny. Smyslem definování kvality sociálního bydlení je ovšem nejen obrana proti nadstandardním řešením, ale i obrana proti řešením substandardním, k nimž by požadavek minimálních investičních nákladů mohl vést. Jde tedy o to, aby z důvodů ušetření finančních prostředků nebylo handicapovaným domácnostem poskytováno nekvalitní, nedůstojné bydlení.

Výběr uživatelů

Posledním aspektem, od něhož se odvíjí konkrétní podoba neziskového nájemního bydlení, je způsob výběru uživatelů tohoto typu bydlení. Tato otázka je řešena mimo jiné v závislosti na tom, jak široká koncepce sociálního bydlení je v dané zemi uplatňována. Rozumí-li se pod pojmem sociální bydlení standardní bydlení pro nejširší vrstvy obyvatelstva, a tvoří-li toto bydlení značnou část bytového fondu, nebývá obvykle příjmové ani žádné jiné kritérium užíváno, takže v tzv. sociálním nájemním sektoru může bydlet kdokoli. Tak je tomu například ve Švédsku nebo v Norsku.

Zcela opačná situace nastává tehdy, je-li aplikováno úzké pojetí sociálního bydlení, tedy takové, kdy rozsahem velmi malý sociální bytový fond je určen skutečně jen nejnižším příjmovým skupinám obyvatelstva. V takovém případě bývá zcela jednoznačně stanovena příjmová hranice, jejíž překročení neumožňuje domácnostem získat byt v rámci neziskového nájemního sektoru. Příjem domácnosti však nemusí být prověřován jen při uzavírání nájemní smlouvy, ale také průběžně. Tak tomu je například v jednom z regionů Belgie, kde je příjem domácnosti neustále sledován, a dojde-li k jeho zvýšení nad stanovený limit, musí domácnost sociální sektor neprodleně opustit. Smyslem těchto opatření je zajistit co nejefektivnější využití tohoto typu bydlení ke stanoveným účelům. Kromě příjmu, který je samozřejmě hlavním kritériem, mohou být využita kritéria další: skladba domácnosti, fáze životního cyklu, zdravotní situace uchazeče a podobně. V tomto smyslu je v mnoha zemích dávána přednost rodinám s malými dětmi, lidem v důchodovém věku, zdravotně postiženým a podobně.

Každý z uvedených způsobů řešení je spojen s určitými problémy. Příliš široké pojetí, nijak neomezující možnost užívání sociálního bydlení, je málo efektivní. Jeho prostřednictvím jsou podporovány domácnosti, které pomoc ve skutečnosti vůbec nepotřebují. Příliš úzké pojetí sociálního bydlení na druhou stranu vylučuje část potřebných rodin. Je tedy třeba najít kompromis.

Zahraniční praxe ukazuje, že jednostranný pohled na sociální bydlení, soustředěný pouze na samotnou výstavbu sociálních bytů, vede v mnoha případech k problémům, jejichž odstranění je velmi nákladné. Uvědomění si těchto problémů je jedním z významných momentů, které stály u zrodu příspěvků na bydlení, tj. adresných sociálních dávek, které zvyšují příjmovou úroveň sociálně potřebných domácností a umožňují jim tak zajistit si odpovídající bydlení. Příspěvky na bydlení jsou v zemích EU hojně využívány.

Autorka připravuje přílohu deníku Právo o bydlení Dům a byt