Neustálé nářky euroskeptiků, xenofobů a přehnaných nacionalistů a la Klaus o tom, jak se ČR po vstupu do EU stane obětí "socialistů", "rozplyne se v evropském moři", a "bude muset poslouchat Brusel" mi připomínají kreslený komentář z českého tisku někdy z podzimu roku 1968. Český národ tam byl zobrazen jako malý chlapeček, kterého musí před zlým světem ochránit Rudoarmějec, protože přece "imperialisté zuří". Ve skutečnosti byla ovšem ta "ochrana" zotročením.

Čeští euroskeptikové od samého začátku zkreslovali étos Evropské unie - zamlčovali české veřejnosti, kolikrát průběžná hodnocení EU toho, jak se ČR připravovala změnou zákonů na vstup do evropské organizace, kritizovala například slabou obranu spotřebitelských zájmů českých občanů vůči obchodním řetězcům, atd. Od euroskeptiků v ČR se člověk nedověděl, že Brusel je na straně občana proti politikům a bude - právě proti politikům - i v nových členských zemích - prosazovat západoevropské procedury na ochranu občanských práv.

Potíž samozřejmě je, že existuje jazyková bariéra. Češi jsou sami pro sebe a Západoevropané do toho, co se vlastně v českém prostředí děje, moc nepronikají - pokud v ČR dlouhodobě nežijí. Je tedy možné, že Evropská komise dost dobře neví, jaký je v podrobnostech vlastně život v ČR či na Slovensku - a od českých či slovenských politiků se to nedoví. Pak může občan nabýt pocitu zhrzenosti, že nemá ani v tom Bruselu zastání. Jeho pocit zhrzenosti může být dost intenzivní v těchto dnech, kdy začínají propadat některé západoevropské státy - zejména nyní hodně xenofobní Holandsko - obavám z údajné "přílivové vlny" přistěhovalců ze středovýchodní Evropy a chystají se před 1. květnem novým občanům EU činit různé překážky. (Politikové v západoevropských zemích si to ovšem zavinili sami. Nikdo ve "starých zemích" Evropské unie lidi v médiích nikdy neinformoval o rozšiřování EU na východ a co to vlastně znamená a co je to za země, které se k EU nyní mají přičlenit. Středo a Východoevropany na Západě nikdo nezná, a tak není možná divu, že z nich nepoučení místní lidé - jejichž xenofobie je vyvolávána bulvárním tiskem - mají trochu obavy.) Jenže tohle je všechno bouře ve sklenici vody - po 1. květnu obavy pominou, až se i lidem na Západě ukáže, že Středoevropané jsou - překvapivě - normální lidské bytosti, stejné jako oni.

Brusel tedy možná nemá podrobné porozumění tomu, co se odehrává v jednotlivých středoevropských zemích. Má však demokratický étos a ten bude prosazovat i v nových členských zemích EU, bez ohledu na kvičení tamějších politiků i na poměry.

Jedním z důkazů je nová deklarace Rady Evropy o svobodě tisku v médiích. (Rada Evropy vyzvala členské země EU, aby o této deklaraci ŠIROCE INFORMOVALY své občany. Deklarace byla vydána už skoro před týdnem. Viděli jste jakoukoliv zmínku o ni v českém tisku?)

V ČR je svoboda projevu omezenější než na Západě. Na Západě dávno zavedený princip, že v konfliktu novinář - politik či státní úředník musí mít navrch novinář se dosud v ČR prosazoval jen obtížně. Je dobře, že se nyní otevřeně staví Rada Evropy na stranu novinářů, na stranu kritické novinářské práce, na stranu zájmů občana a na stranu svobody. Velmi důležitý je princip, že státní instituce by neměly mít právo zahajovat proti novinářům trestní stíhání za pomluvu či difamaci. Důležitá je i zásada, že politik, který zneužívá svého soukromého života k sebereklamě, se tím otevírá tomu, aby tuto část jeho soukromého života novináři beztrestně zkoumali, případně na ni reagovali i satirou.

Co na to týdeník Reflex? Zdá se, že by po 1. květnu 2004 už neměl mít podobné problémy, jaké zaznamenal např. s Karlem Březinou, když Reflex české soudy skandálně odsoudily k tomu, aby se Březinovi omluvil. Zdá se také, že po vstupu ČR do EU by už asi nebylo možné, aby někdejší prezident Václav Havel vyhrál soudní spor ve věci plakátu Václavka a Dášenka. (Ono se to totiž prostě nedělá, aby se politikové soudili ve věci své "cti".)

Deklarace Rady Evropy o svobodě vyjadřování ve sdělovacích prostředcích poskytuje naději, že Evropská unie je schopna i Čechům podat pomocnou ruku k tomu, aby se sami začali chovat hrdě a vzpřímeně jako skuteční občané Evropy. Brusel ovšem může věci jen začít. Závisí na občanech všech jednotlivých samostatných zemí, jaké klima si ve vlastní zemi udělají. Tolik nezávislosti budou i nadále mít.

Je totiž docela dobře možné, že by Česká republika - Brusel Nebrusel, deklarace nedeklarace - mohla skončit jako Berlusconiho Itálie. Je to na občanech samých, co si z vlastního prostředí udělají - Brusel může činit jen nápomocná gesta.