Zázračná pilulka umělecké svobody

Obě autorky svým textem udělaly Vaňkovi rozporuplnou reklamu, ale operují v této souvislosti s pojmem umělecké svobody, což je silně zavádějící. Zatímco podmínky, za jakých se může autor (nebo kdokoliv) dopustit zneužití autorského práva druhého autora, jsou právně formulovány (což neznamená o nich nediskutovat), definici toho, co je a co již není umělecká svoboda, nikdo nezná a její výklad je v podstatě velmi složitý, ne-li nemožný. Umělecká svoboda se totiž aktuálně konstituuje vždy v nějakých proporcích k tomu, co je a co není upraveno a ošetřeno zákonem. Umělecká svoboda není bezbřehá a v každém okamžiku naráží nejen na mnohá etická tabu, na to, co je tzv. dovoleno a co nikoliv, ale oprávněně i na psané a nepsané společenské normy. Z umělecké svobody se v Čechách stal nedotknutelný mýtus.

Mnozí umělci a kritici, kteří nejsou schopni srozumitelně argumentovat ve prospěch díla, operují formulkou umělecké svobody. Je to ovšem pouze demagogie, návnada pro média a veřejnost, protože skrze uměleckou svobodu nelze umělecké dílo nikdy vyložit. Přitom v dnešních relativně svobodných podmínkách není nutné pojem umělecké svobody zveličovat, neboť je především osobní možností, kterou umělec má a kterou může - přijme-li za ni odpovědnost - zvolit. V tomto kontextu je titulek Autorské právo se střetlo s uměleckou svobodou silně zavádějící a manipulující.

Obě autorky se jím skrze termín umělecká svoboda předem přiklánějí na stranu Tomáše Vaňka. Jestliže Národní galerie po protestu dědice Josefa Lady zakryla Vaňkovy kresby, jakoby tím fakticky uznala jeho argumentaci o porušení autorských práv. Titulek by tedy mohl znít: Autorské právo se střetlo se zneužitím autorských práv. Protože však v tomto sporu nebylo právně rozhodnuto, nestranný titulek by mohl znít: Autorské právo se střetlo s tvorbou Tomáše Vaňka. Jenomže to by nebylo dost poutavé, a tak o nestrannosti Machalické a Švagrové nemůže být ani řeči.

Rozuměl bych tomu, kdyby NG práci Vaňka nezakryla a podstoupila by v té věci soudní spor, pakliže by byla přesvědčena že jde o uměleckou svobodu.Teprve tehdy by mohl vzniknout potřebný precedens a veřejná diskuse by měla smysl.

Umění jako předvoj společnosti

Vaněk prý nastříkal na stěny výstavního prostoru Veletržního paláce erotické variace na známé motivy kreseb Josefa Lady. Těžko říci, proč zvolily autorky tak romantické označení pro pohlavní orgány, které bych v restauraci nazval ještě mnohem pregnantněji. Ani jejich povzdech, že Vaněk mohl vzbudit diskusi o umělecké hodnotě svých nápadů a místo toho se "narodila" autorskoprávní kauza, není na místě. Měly možnost takovou diskusi samy iniciovat. Jana Machalická i Marta Švagrová v textu podrobně citují z autorského zákona a nakonec skrze citace právníků připouštějí, že v souvislosti s touto kauzou platí.

Současně ale v podtitulku Umění nesnáší omezení zřejmě z důvodu "vyváženosti" článku namítli, že interpretace autorského zákona výrazně omezuje svobodu tvůrců, a to je prý v 21. století dokonce na pováženou. Touto formulací ovšem zcela nepokrytě manipulují čtenáře k tomu, aby precedens porušování autorského práva v souvislosti s uměním přijal. Přitom obě autorky nejsou schopny dokázat, že Vaňkovo "využití" Lady a jeho dovybavení jeho kreseb genitáliemi, je umění, a ani Chalupeckého cena tuto schopnost nemá.

Vážnější je ale vytváření falešného dojmu, že autorský zákon omezuje samotné umění tím, že je vůči němu v ambivalentním vztahu. To není pravda. Autorský zákon je souhrnem právních zásad, jež jsou vynuceny potřebami společnosti a nikoliv jen potřebami umění, které lze navíc obtížně charakterizovat.

Právní normy jsou nadřazeny individuálním zájmům, i když v každé své části tyto individuální zájmy zahrnují a jsou jejich součástí. V našem případě se individuální zájem dědice autorských práv, která jsou chráněna proti zneužití autorským zákonem, střetl s individuálním zájmem výtvarníka a nikoliv s jeho uměleckou svobodou. Proč by tedy měl dědic autorských práv Josef Lada omezovat výtvarníka Tomáše Vaňka v jeho tvůrčí svobodě jen proto, že si nepřeje jakoukoliv parafrázi slavného díla svého dědečka?

Proč by umění, které je representováno skrze umělce vždy individuálně, mělo mít nějaké institucionalizované výhody jenom proto, že nějaká skupina vyhlásí v určitém historickém úseku některé umění za umění ? Budou snad umělci 21. století už tak umělecky impotentní, že nebudou schopni nic vlastního vymyslet a nebudou moci bez porušování autorských práv tvořit? Jistě nadsazuji a přeháním zrovna tak, jako Jana Machalická a Marta Švagrová v tvrzení, že interpretace autorského zákona výrazně omezuje svobodu tvůrců. Každý má zajištěnu svobodu projevu a tu uměleckou či tvůrčí nevyjímaje. Svoboda jednotlivce však končí tam, kde začíná svoboda druhého.

Také umělec je občan s právní odpovědností

V textu autorky v zájmu obhajoby tvůrčí svobody tvrdí, že výtvarné umění již dávno překročilo hranice jiných žánrů a postupy, které nově interpretují či citují jiné tvůrce, se jeví jako legitimní. Vyslovují názor, že bez této legitimity by výtvarné umění stále balancovalo na hranici zákona. To jsou ovšem velmi obecná rčení, která ke konkrétnímu problému Vaněk-Lada nemají co říci. Podmínkou k tvorbě nemusí být nutně jen zneužití autorských práv jiného umělce, ale třeba i dostatek vlastní umělecké potence a kreativity. Na základě čeho jiného se formální umělecké postupy stávají legitimní, než na základě umělcovy vůle, která je jediným rozhodujícím faktorem vlastní tvorby? Je snad ona tvůrčí svoboda jen obezlička k tomu si myslet, že umělec si může dělat co chce? Samozřejmě může, ale musí přijmout za své rozhodnutí odpovědnost jako kdokoliv jiný.

Citace a interpretace jsou jen hezká slova, ale nemohou v řadě uměleckých aktivit jen maskovat původní významy slov krádež, napodobování či vykradení? Je opravdu zásadní otázkou, kdo je schopen objektivně posoudit, zda Tomáš Vaněk Josefa Ladu jen citoval a nebo vykradl. Obávám se, že kunsthistorie, která jako obor stojí především na subjektivních soudech, to být nemůže. Kunsthistorie samozřejmě může tvrdit, co chce, a také to dělá, podstatným faktorem pro rozhodování v té věci však díky své zaujatosti být nemůže.

Autorky v závěru svého textu populisticky řeční když doufají, že pro umění bude životně nutné nalézt kompromis mezi zájmy a právy autorů originálů a těch, kteří jejich díla dále zpracovávají. Nikoliv, to je přání někoho, kdo doufá, že kočka a myš se dohodnou. Jako si nemyslím, že porušování autorských zákonů by mělo být pro umělce společností tolerovanou výhodou, tak si nemyslím, že umění by mělo být před zákonem nutně v pozoru. Právě slovy autorek lze říci, že už z podstaty umění vyplývá, že tvůrčí práce se řídí i jinými zákony než právnickými paragrafy. Umělci proto nemohou nikdy nalézt kompromis mezi svými zájmy a právy jiných autorů, což je paradoxně dobře pro tvorbu. Je-li pro umění něco životně nutné, pak je to především tvůrčí invence a schopnost klást v díle nekonvenční otázky. Jestliže k tomuto cíli autor zneužije jiná autorská práva, musí být připraven nést za to odpovědnost a přijmout tento úděl. Je to samozřejmě méně výhodná a více riskantní cesta, jenomže umění které chce oslovit, jinou nezná. Výtvarníci kteří dotvořením erotických symbolů v cizím díle věří, že vytvářejí jiné dílo, samozřejmě doufají v maximální společenské výhody.

Proč vodu jen pít, když jde do ní čůrat

Josef Lada který je vnukem slavného kreslíře a synem jeho dcery Aleny Ladové, považuje celou záležitost za spor etický a teprve až právní. Na otázku Lidových novin, zda by nedal svolení ani k jiné než takto provokativní úpravě Ladových kreseb, majitel autorských práv odpověděl: "To je samozřejmě složitější, úprava je široký pojem. Něco jiného je, když místo čepice dokreslíte klobouk, a něco jiného, když kresbám známým z dětských knížek přiděláte pohlavní znaky." Úprava alias citace - interpretace - jiný výklad, atd. atd. je skutečně hodně široký pojem. Jenomže Vaněk "citoval", či také tzv. "obšlehnul" Ladu celého a toho si málokdo všiml. Zastoupení jeho vlastní kreativity (spočívající jen v dotvoření genitálií) a "interpretovaného"- vykradeného vzoru, je značně nepoměrné v prospěch umělecké námahy autora. Není ale bez zajímavosti, že s Ladovým odkazem neblaze naložila i výtvarnice Alena Ladová, když dál rozmělňovala styl svého otce v nepřeberných variantách a napodobeninách. Je kuriozní, že se proti tomu nikdo z rodiny neohradil.

V souvislosti s uměleckým záměrem stojí za to Tomáše Vaňka citovat opět v rozhovoru z Lidových novin: "Inspirovala mě návštěva s rodinkou v Ladově hrusickém muzeu. Monotónní výklad průvodkyně mě začal nudit a přistihl jsem se, že v obrázcích vidím něco úplně jiného - to, co jsem pak zpracoval. Poprvé jsem to cítil při kresbě koně, který veze trakař - najednou jsem tam viděl přirození. Začal jsem se tím bavit a zjišťoval, že Lada k takovému pohledu vybízí a že se tím občerstvuje". Samozřejmě s tímto tvrzením nelze nijak smysluplně polemizovat. Do Hrusic Tomáš Vaněk pravděpodobně dojel, výklad průvodkyně mohl být monotónní (jak jinak u tohoto povolání), splést si výstavní expozici Josefa Lady s pánskými záchodky také mohl, když se nudil, ale že by se jeho představami Lada občerstvoval anebo že by k těmto představám vybízel, to už je hodně odvážný konstrukt. Autor je ale dokonce přesvědčen, že jen v Ladovi odkrývá to, co v něm už existuje. "Byla to příležitost jak jeho dovršené dílo otevřít", řekl doslova mladý umělec.Hodnota Vaňkova tvůrčího činu je dle mého soudu asi taková, jako když dítě objeví, že voda se nemusí jen pít, ale lze do ní i čůrat. Samozřejmě to jde a Vaněk za to dostal dokonce Chalupeckého cenu.

K čemu cena, dejte mi prachy!

Z podnětu Václava Havla, výtvarníka Theodora Pištěka a Jiřího Koláře byla dne 27. května 1990 založena v Lánech výroční prestižní cena pro mladé výtvarné umělce České republiky. Nese jméno předního českého teoretika a kritika výtvarného umění a literatury, esejisty a filosofa Jindřicha Chalupeckého, stojí napsáno v preambuli. O udílení této Ceny rozhoduje porota odborníků s funkčním obdobím dvou let, kterou jmenuje podle zcela neznámého klíče rada Společnosti Jindřicha Chalupeckého. Ve stanovách se praví, že cena je vypsána pro mladé umělce se záměrem umožnit výrazně osobitým tvůrcům přímý styk se současným světovým uměleckým děním. Smyslem udělené ceny je prý pomoc mladým talentovaným tvůrcům v jejich uměleckém růstu, všestranném rozhledu a nabytí cenných uměleckých zkušeností. Cena je proto vyjádřena kromě čestného diplomu i částkou, jejíž výše a prostředky zajistí držiteli studijní pobyt na dobu nejméně 3 měsíců v USA."Když mi tu částku řekli, tak jsem si poskočil. Myslel jsem si, že to bude cash. Ale musím to vyúčtovat. Ideální by bylo, kdybych rok dva tři dostával rentu třicet tisíc měsíčně", uvedl osobitý tvůrce 3.1.2002 v rozhovoru pro MF Dnes.

Zakladatelé Společnosti Jindřicha Chalupeckého tvrdí, že chtějí přispět k povznesení úrovně českého moderního výtvarného umění a uchování památky myšlenkového odkazu člověka, jemuž se boj o osud českého moderního umění stal životním posláním. To jsou ale jen hezké fráze. Čím povznesl letošní laureát Tomáš Vaněk onu úroveň českého moderního umění a čím se podílí na uchování památky myšlenkového odkazu J.Chaloupeckého? Tím že posunul měřítka etiky v umění pryč od vyznávaných hodnot osobnosti, v jehož jméně cenu obdržel? Jestliže Chalupecký řekl, že jednim z nejnaléhavějších úkolů moderního umělce z estetického zakletí je dělat umění tak, aby nějakým způsobem se naplňovalo životem a naplňovalo život, pak je třeba se ptát, kde je tato představa naplněna v "ladovské exhibici" Tomáše Vaňka. Kde a jak vyhověl Vaněk kritériím pro udělení ceny J.Chalupeckého, když v článku II. se praví, že Cena Jindřicha Chalupeckého je udělována za mimořádný umělecký výkon v oboru výtvarného umění, zvláště malby a sochařství, které prokazatelně vypovídá o míře a osobnosti talentu mladého umělce a který lze současně hodnotit jako výkon umělecky objevný a pro českou výtvarnou kulturu přínosný? V čem spočívá vážená odborná poroto mimořádnost Vaňkova sprejerského výkonu, jeho objevnost a přínosnost? V odvaze autora simulovat Ladovým postavám pohlavní orgány?

Bylo by jistě zajímavé sledovat odbornou při, u příležitosti rozhodování o udělení letošní Chalupeckého ceny. Obávám se, že veřejnost se nikdy nedočká odpovědí na podobné otázky, protože věci odborné povahy jsou a budou vždy dostatečně zamlženy frázemi, které v rovině subjektivních rozhodnutí objektivně nic nevypovídají. Přitom Společnost J.Chalupeckého která tuto cenu považuje za prestižní ( protože ji inicioval Václav Havel anebo proto, že nese respektované jméno?) si zoufá nad její popularizací na veřejnosti a nekriticky ji srovnává s britskou Turnerovou cenou.

Údajně nezávislá porota prostě rozhodla tak, jak rozhodla a nikdo se nedozví, proč rozhodla tak, jak rozhodla. Respektujte nás a berte to vážně, říkají jinými slovy porotci, to ostatní je jen naše věc. Nakonec ani držitel ceny sám si z ní nic moc nedělá, neboť v rozhovoru pro MF Dnes na otázku týkající se prezentace svých děl řekl: "Používám takový místa, kde jsem si jistej, že se nemusím o reakce starat. Že tu věc lidi uvidí a že si ji užijou. Akce specielně neinzeruju. Největší inzercí je vlastně ta Chalupeckýho cena."

Na webových stránkách Chalupeckého ceny je napsáno: "Je možné, že v době bleskově a lavinově šířených informací může Chalupeckého patos a důraz na to, co přesahuje život člověka, působit neaktuálně. To ale nemění nic na tom, že pro člověka odděleného od světa/vesmíru a trvajícího mezi Bohem a nicotou a odpírajícího oběma by umění mělo mít význam pomůcky k životu. Národní galerie v Praze se proto prezentaci finalistů Chalupeckého ceny nehlásí jen k tomuto odkazu, ale zejména ke spoluodpovědnosti za vývoj mladého českého umění." Obávám se, že v případě presentace "ladových interpretací" Tomáše Vaňka, se této odpovědnosti Národní galerie zcela vědomě zřekla.

Mediální propírání kauzy Lada versus Vaněk redukovalo spor zcela tendenčně a účelově jen na dvě roviny , kterou je na jedné straně údajná tvůrčí či umělecká svoboda a na straně druhé zákon, který ji oklešťuje. Přitom nikdo nebyl ochoten a schopen diskutovat o obsahu Vaňkovy "tvůrčí svobody" a této příležitosti nevyužili v anketě Lidových novin z 10.2. 2002 ani přizvaní zástupci odborné veřejnosti. Jana Machalická ale otázkou, zda znehodnocuje výstava Tomáše Vaňka dílo Josefa Lady, takové odpovědi ani nepředjímala. Teoretik umění Jiří Šetlík například uvedl : "Bez ohledu na to, zda se mi obrazy líbí nebo ne, musím říct, že jde o přijatelný výtvarný záměr. Není tam zlý úmysl. Vaněk si totiž Ladovo dílo pouze vykládá po svém." Další teoretik magistr Daniel Merta k tomu uvedl : "Z morálního hlediska je zásah dědiců podle mne nonsens, jiné je to ale zřejmě z pohledu právního. Tím spíš by se mělo o výkladu zákona diskutovat." Proč je z morálního hlediska zásah dědiců nonsens, se ale čtenář bohužel nedozvěděl. Obdivuhodně odpověděl i další "kunsthistorik" Radek Váňa: "Jde o právní a interpretační spor. Pokud si Josef Lada myslí, že je jediným, kdo má na dílo svého dědečka nárok, nemá pravdu. To by se různí dědicové mohli soudit s Jiřím Kolářem, že ve svých kolážích používá nejrůznější výtvarná díla. Starostlivost dědiců není na místě." Jistě, i Váňa si spor interpretuje po svém,jenomže jaksi zapomněl, že na příkladu Jiřího Koláře nejde ani tak o to že Vaněk Ladu "umělecky" použil jako o to, jakým způsobem ho použil, respektive jakým způsobem ho zneužil".

Obsahového hledisko se vytratilo i z článku Lada skrytě erotický, který publikoval ve svém třetím čísle časopis Týden. Jeho autorkou je novinářka a členka odborné poroty, která Chalupeckého cenu udělila již v roce 2000 a nyní Tomáši Vaňkovi. Přitom v podmínkách této ceny je deklarováno, že porota je složena z nezávislých a významných expertů výtvarného umění. Tak jako minulý rok dělala v Týdnu svými texty reklamu Davidu Černému, tak i nyní se pustila do medializace letošního držitele ceny. Přitom ale alibisticky píše, že v souvislosti s Vaňkovou presentací byla spuštěna mediální kampaň. Co ale jiného byl její text, kterým vystoupila na obhajobu nového držitele Chalupeckého ceny? "Ve výtvarném umění je přinejmenším od začátku 20.století způsob použití cizího díla natolik běžnou záležitostí, že se nad tím nikdo nepozastavuje", píše Lindauerová a na jiném místě pokračuje: "Obrázky Josefa Lady patří k nejatraktivnějšímu materiálu pro další použití." Opravdu nevšední arogance nezávislého člena poroty, která Vaňkovi cenu udělila. Také v textu pro Týden dochází díky jeho nevyváženosti k jemné manipulaci čtenáře k tomu, aby precedens porušování autorského práva v souvislosti s uměním přijal. Lindauerová sice jmenuje americký pop-art kde je praxe využívání děl jiných autorů obvyklá, jenomže tuto praxi nelze zobecnit, protože vždy jde o individuální záležitost a individuální spor.

Lada je mrtev, ať žije Vaněk

Celou záležitost v rubrice Úhel pohledu (LN 12.1.2002) nakonec do ztracena "názorově přikryl" manžel Jany Machalické ve stati Vaněk Ladovo dílo neznevažuje. Jeho text je typickou ukázkou kunsthistorického mlžení, v kterém autor řeční chvíli ve prospěch Vaňka, chvíli ve prospěch autorského práva. Individuální postoj či dokonce úhel pohledu veskrze žádný. "Tomáš Vaňek používá citací z Ladových kreseb a posouvá jejich význam do zcela odlišné roviny. Mění jejich smysl, dostává je do nových souvislostí", píše Jiří Machalický. Možná že formálně Vaněk Ladu "cituje", ale do jakých nových souvislostí ho posouvá v obsahové rovině? Na jiném místě zase teoretik píše: "Vaňkova parafráze se nám nemusí líbit, ale v moderním umění jde o velmi rozšířený princip, kterého využívá u nás i v zahraničí řada autorů. Dílo Jiřího Koláře by zřejmě vůbec nemohlo vzniknout, kdyby se nesměly v novém kontextu citovat prvky z jiných uměleckých děl. Nemohly by se uskutečnit jeho antikoláže, v nichž z reprodukce odstraňoval některé zásadní motivy a tím vyvolával u diváka představivost, provokoval jeho paměť a fantazii."

Je ale otázkou, jakou fantazii vlastně Vaněk provokuje. Zdá se, že jeho parafráze se nelíbí nikoliv proto, že autor použil dílo jiného autora, ale z důvodu toho, jakým způsobem jiného autora parafrázoval. Příklad Jiřího Koláře není funkční, neboť tento umělec ve své tvorbě jiná díla v podstatě velebil, zatímco Vaněk Ladu dehonestoval tím, že mu podsunul erotické významy, které v jeho tvorbě nemají opodstatnění. Vaněk sice tvrdí že je tam našel, ale nebyl nikdy schopen říci proč. Erotika která není funkční je zbytečná a tudíž samoúčelná v každém případě. Pokud je včleňování erotických významů do Ladova díla samoúčelné, znamená to, že je bezvýznamné a tvorbu nositele implantovaných erotických významů jen uráží.

Machalický ale dělá ze čtenářů blbce, když píše: "Ve skutečném umění nejde nikdy o znevažování práce někoho jiného. Jde spíš o to, aby se ukázala v novém světle, aby se objevily její odlišné hodnoty ve vztahu k současnosti." Teoretik ale velmi dobře ví, že pojem "skutečné umění" veřejnost nezná a nezná ho ani česká odborná veřejnost. Když už není schopen čtenářům sdělit, proč považuje Vaňkův projekt za umění, měl by být alespoň natolik seriozní a čtenářům říci, v jakém novém světle se má Ladova tvorba skrze Vaňkovu parafrázi vyjevit a jaké odlišné hodnoty by měla ve vztahu k současnosti mít ! Že by se v dnešní době cpal penis z poklopce Ladových postaviček jen proto, že si to fantazie umělce pouze přeje?

Jiří Machalický píše, že zákon má umění chránit, ne potlačovat. Boží prostoto! Zákon to jistě udělá rád v momentě, kdy bude vědět, co je umění ! Leda že by mu to příznivci Vaňkovi produkce sami řekli. "Nemusíme souhlasit s tím, jak Tomáš Vaněk přistupuje k dílu klasika, jehož si jistě většina z nás hluboce váží a jehož tvorba nás všechny po generace provází od dětství až do dospělosti. Rozhodně však můžeme s klidným svědomím vyloučit, že by s ním pracoval za zištným účelem, nebo že by ho chtěl znevažovat a poškozovat. Komisi, která každoročně uděluje prestižní Chalupeckého cenu, zcela pochopitelně ani nenapadlo podezřívat Tomáše Vaňka z nečestných či pochybných úmyslů," dává v happy endu závěrečné rozřešení Jiří Machalický. Obávám se ale, že je to jen kunsthistorikovo přání, protože tuto možnost vyloučit nelze. Umělcovy pohnutky nemohou nikdy obhajovat výsledné dílo a ani mu vytvářet alibi. To by měl výtvarný teoretik vědět. Nečestné či pochybné úmysly, ale ani ty opačné, nelze Vaňkovi totiž prokázat! A tak v umění platí jen to co jest vyjeveno a nikoliv to, co je zamýšleno.