Montoneros začali kampaň na destabilizaci proamerického režimu, který byl v té době u moci. Provedli sérii atentátů a zavraždili bývalého argentinského prezidenta Pedra Aramburu (vláda 1955-1958). Své operace financovali z únosů bohatých obchodníků nebo zahraničních úředníků. Např. v roce 1974 si za únos pracovníka firmy Exxon vydělali 14,2 milionů dolarů.

11. března 1973 se v Argentině konaly poprvé po deseti letech všeobecné volby. Loajální perónista Hector Campora se stal prezidentem. V červenci rezignoval, a tak umožnil J. Perónovi vyhrát nové volby v říjnu. Postupně však došlo k roztržce mezi pravicovými perónisty a levicovými Montoneros. Pravicový perónisté dávali přednost kompromisu s konzervativní církví a armádou před socialistickou revolucí. Tyto dvě perónistické skupiny se střetly na oslavě návratu Peróna.. V potyčkách bylo 13 lidí zabito a 100 zraněno.

Perón podporoval spíše konzervativní část své strany a od Montoneros se odvrátil. Ti po jeho smrti (v červenci 1974) začali "jednat". Vyhlásili "sociální revoluční vizi autentického perónismu" a začali provádět teroristické akce proti vládě. K moci se brzy dostala armáda a Isabel Perónová, po manželově smrti prezidentka Argentiny, se stala jen loutkou. V březnu 1976 byla vyhnána úplně a moci se ujala vojenská junta, vedená generálem Jorgem Rafaelem Videlou.

V polovině července 1974 perónistické guerrilly zavraždily bývalého ministra vnitra Artura Mor Roiga. V září, aby získaly peníze, unesly dva členy obchodnické rodiny Bunge a Born. Za jejich propuštění požadovaly a také získaly 60 milionů dolarů v hotovosti a jídlo a oblečení pro chudé v hodnotě 1,2 milionů dolarů.

Montoneros a Ejército Revolucionario del Pueblo (ERP) - Lidová revoluční armáda napadali podnikatele a politiky po celé Argentině, pořádali i nájezdy na vojenské základny, aby získali zbraně a střelivo. Montoneros zabili pracovníky firem jako General Motors, Ford a Chrysler. V roce 1975 potopili argentinskou námořní loď. 2. července 1976 umístili bombu do budovy federální policie v Buenos Aires. Její exploze zabila 18 lidí a 66 jich zranila.

Vojenská junta odpověděla "špinavou válkou" proti terorismu. V letech 1976 až 1983 zmizelo nebo bylo jednotkami ozbrojených sil zabito až třicet tisíc lidí. Argentinská antikomunistická aliance (AAA/Triple A), pravicová "eskadra smrti", byla jednou z nejobávanějších. Prováděla masová zatýkání, mučení a popravy bez soudu, těla shazovala z helikoptér do Atlantského oceánu, nebo nechávala ležet na ulicích jako výstrahu teroristům. Montoneros utrpěli velké ztráty. Ze 7000 aktivních členů jich bylo v roce 1976 1600 zabito a zbytek se musel rozptýlit. Faktický konec Montoneros byl v roce 1977, ačkoliv někteří bojovali až do roku 1981. Argentina zůstala pod vojenskou diktaturou až do 10. prosince 1983. Po prohrané Falklandské válce začala země směřovat k demokracii.

Montoneros si vytvořili masovou podporu. Hlavní oporu získali v dělnické třídě. Součástí jejich "Revoluční Perónistické Tendence" byly skupiny Perónistická mládež, Unie středoškolských studentů (UES), Hnutí chudých měst (MVP), Perónistická dělnická mládež (JTP), atd. Během 70. letech založili více než 70 odborů a různých hnutí. Měli podporu většiny studentských organizací, získali vedení ve výborech (tzv. cuerpos de delegados/comisiones internas) 30% svazů výrobců oceli, 40% odborů bankovních úředníků, 20% organizací stavebních dělníků atd. Měli většinovou podporu v deseti provinciích včetně průmyslové a odbojné Córdoby. Stáli za nimi i mnozí intelektuálové a umělci. Vydávali deníky i týdeníky a časopisy, které měly až půl milionu čtenářů.

O jejich popularitě svědčí i toto vyznání: "Když mi bylo osmnáct let, byl pro mě Pepe polobohem. Mario Eduardo Firmenich (alias Pepe) byl hlavním vůdcem mládeže, která bojovala za důstojnější a spravedlivější svět. Počínaje třináctiletými školáky přes zaměstnance, dělníky, umělce a intelektuály, všichni věřili v tento lepší svět, jehož se jemně dotkli za vlády Campory v roce 1973. Tato iluze o vytvoření našima rukama lepší budoucnosti však trvala jen chvíli, ale hodně lidí za ní dál bojovalo i po ztrátě pozice ve vládě. Změna byla ještě stále možná, bude trvat déle, bude namáhavější, ale je možná..."

Ve volbách v roce 1973 podporovali Montoneros Camporu, kterého nazývali el Tío - strýc. Ten byl právě pro svou přílišnou náklonnost k levici později sesazen. Jejich strategií byla kombinace městské guerilly s radikálně populistickou myšlenkou perónismu. Snažili se navrátit perónismus do jeho populistických kořenů s pro dělnickou politikou 40. let. Perón však sám byl proti levici a za jeho vlády bylo zabito několik set odborářů, studentů, levicových aktivistů a intelektuálů. Isabel Perónová zahájila ještě tvrdší represe proti levému křídlu perónistického hnutí a levici obecně.

I když revoluční aktivita Montoneros skončila před několika desítkami let, můžeme o nich slyšet zprávy i dnes. 26. července 2001 se objevila na internetových stránkách tato zpráva: "Symbol násilí 70. let se vrací do politiky, ale bez násilí. Bývalá guerillová organizace svolala "mladé i starší sympatizanty" na sobotní schůzi. Ujišťuje, že jejím záměrem je vyjádřit politickou alternativu a strategii pro rok 2003. Násilí však zcela vyloučila. Autorem tohoto nápadu je Mario Eduardo Firmenich, který tuto schůzi svolal prostřednictvím svého švagra a delegáta v Argentině Guillerma Martíneze Aguera."

V srpnu 2003 byli zatčeni bývalí vůdci Montoneros Roberto Cirilo Perdía a Fernando Hugo Vaca Narvaja. Zatykač na ně vydal argentinský soudce Claudio Bonadío. Soud nařídil též zatčení Maria Eduarda Firmenicha, který žije ve Španělsku. Tato zadržení jsou výsledkem operace "netopýr", jež se zaměřuje na únos a zmizení skupiny aktivistů v roce 1980, kteří se vrátili z exilu do vlasti, aby se zúčastnili "strategické protiofenzívy" proti režimu vojenské junty. Soudce proti zadrženým nevznesl žádná konkrétní obvinění, ale pouze popsal fakta. Argentinský prezident Néstor Kirchner reagoval na tato zatčení opatrně....Organizace pro lidská práva vidí v zadržení Montoneros pokus o znovunastolení teorie "dvou ďáblů", která by posloužila justici, aby dala vinu povstalcům a potlačitelům státu z tehdejší doby.

Z vězení vydali Roberto Perdía a Fernando Vaca Narvaja prohlášení, v němž se shodli na "chybách" místo na "lítosti" za ozbrojený boj, který vedli proti argentinské vojenské diktatuře a prohlásili, že jejich zatčení za domnělou vinu za zmizení patnácti vojáků je poplatné moci. "Nelituji odporu proti vojenské diktatuře," zdůraznil Vaca Narvaja, zatímco Perdía vysvětlil, že slovo "lítost" mu zní "zvláštně", ačkoliv uznal, že se v tomto boji "dělaly chyby".

21. října 2003 byli Fernando Vaca Narvaja a Roberto Perdía propuštěni po 67 dnech z vazby. Soudce Claudio Bonadío, který je nechal zatknout, se bude zodpovídat federálnímu soudu, protože jeho rozhodnutí byla "svévolná" a "postrádala minimální důkazy". Firmenich, který žije ve Španělsku, přestal být uprchlíkem, neboť byl zrušen mezinárodní zatykač, který na něho Bonadío uvalil.

Zpráva Montoneros o únosu a vraždě generála Aramburu

Bylo půl druhé odpoledne 29. května 1970. Všechna rádia v zemi přerušila vysílání, aby oznámila zprávu, která vzápětí dojala celý národ. Byl unesen generálporučík Pedro Eugenio Aramburu.

Bylo půl druhé odpoledne a pick up Gladiátor už čtyři hodiny směřoval k Timote. Cestou se vyhýbal policejním stanicím a frekventovaným silnicím. Na korbě, schovaný pod kopou sena, cestoval "vrah generála Valleho", doprovázený dvěma mladými perónisty. Přišli si pro něho až do domu. Unesli ho za bílého dne v samém centru hlavního města a zadrželi ho jménem lidu. Jeden z mladíků měl při ruce nůž pro jakoukoliv nenadálou překážku. Při možné policejní akci nebo při nemožnosti úniku z obklíčení byl připraven generála zabít. Stejně nakonec stejně zemřou všichni, jak už bylo rozhodnuto od samého začátku. "Zabiják" musel zaplatit za svá provinění ve jménu lidu.

Bylo to 29. května 1970. Tehdy se zrodili Montoneros. "Aramburazo" - vražda Aramburu, jak ten akt nazvali lidé, kteří nikdy nepochybovali o autorech tohoto činu, byl veřejným představením politicko vojenské skupiny, která se během krátké doby měla přeměnit v příklad a symbol perónismu, ve výraz boje lidu proti imperialismu a všech jeho spojenců a místních posluhovačů.

V této první operaci provedené skupinou velmi mladých bojovníků proti nepříteli, který se v té době jevil všemocným, definovali Montoneros svou vizi a ukázali cestu. "Aramburazo" v tomto smyslu dosáhl všech svých cílů.

První cíl "Operace Pindapoy", jak ji zpočátku Montoneros nazývali, bylo představit veřejnosti tuto Organizaci. Tento cíl byl více než splněn. Během několika hodin, maximálně v průběhu několika dní všichni Argentinci věděli, že všechny perónistické bojůvky (Resistencia, Plan de Lucha, Uturuncos) a myšlenky perónismu našly své vyjádření ve skupině mladých lidí, kteří jsou připraveni zvítězit nebo zemřít ve jménu lidu.

Věděla to také dělnická třída, ta, která vždy vymýšlela nové formy boje proti každé nové imperialistické strategii. Byla to ona, kdo dal příklad Montoneros, kteří teď učinili ve válce další krok: chopili se zbraní...

Druhým cílem bylo vykonat revoluční spravedlnost na nejchytřejším z myslitelů Libertadory. Pedro Eugenio Aramburu byl jejich mozkem a mistrem. Aramburu byl např. zodpovědný za zastřelení 27 lidí během brutálních represí v červnu 1956. Proto na něm Montoneros vykonali spravedlnost za tento lid...

Bylo to poprvé, co lid mohl posadit na lavici obžalovaných prodejného politika a odsoudit ho.Toto udělali Montoneros v Timote: ukázali lidu, že existuje cesta ke spravedlnosti, jež se rodí z vůle lidu. Aramburu byl navíc zodpovědný za čin, který těžce zranil a urazil perónisty. Aramburu byl tím, kdo naplánoval krádež a zmizení těla Evity. A lid to věděl. Bohužel ani Montoneros se nepodařilo její ostatky najít a navrátit.

ARROSTITO: Celou organizaci tvořilo 12 osob. Začali jsme to plánovat na začátku roku 1970. Neměli jsme skoro žádné informace. Adresy, jména, fotky jsme sbírali z novin.... Budova, kde bydlel, byla naproti škole Champagnat. Zjistili jsme, že v prvním patře této školy je knihovna s čítárnou. Takže jsme se střídali a chodili tam číst. Hlavně jsme ale koukali z oken. Zůstávali jsme jen chvíli, tak půl hodiny až hodinu. Nikdy se nás nikdo na nic nezeptal. Tam jsme ho poprvé uviděli zblízka. Většinou vycházel kolem 11 hodin ráno. Z Champagnat jsme ho viděli třikrát.

MARIO: Hodně jsme přemýšleli, jak ho unést, a nakonec jsme se rozhodli vstoupit a unést ho přímo z osmého poschodí. Abychom mohli vejít dovnitř, bylo nejlepší představit se jako důstojníci armády. Oblečení jsem zčásti koupili a zčásti dostali - např. jeden starší perónista nám daroval svou uniformu, byť nevěděl, na co ji chceme použít. Fernandovi bylo moc velká, ale to se dalo upravit.

MARIO: Překvapilo nás, že Aramburu neměl ochranku. Alespoň venku ne. Za těch pět měsíců sledování jsme neviděli venku ani jednu patrolu. Někoho napadlo, že pokud nemá ochranku, tak proč mu ji nenabídnout? Bylo to absurdní, ale byla to výmluva, kterou jsme použili.

V noci 28. května Fernando zavolal Aramburovi telefonem. Ten se k němu choval hrubě, řekl mu něco jako ať neotravuje, ale věděli jsme, že je doma. Do parku Chas jsme zaparkovali dvě operační auta (pick up Chevrolet a bílý Peugeot 404) a tři auta, která též budou potřeba (moji bílou "Renaultku" 4L, taxi Ford Falkon na jméno matky Firmenicha a pick up Gladiátor 380 na jméno matky Ramuse). Ráno 29. jsme vyrazili. Dva ze skupiny měli za úkol dovézt auta určená k výměně na stanovená místa.

"Uvnitř"

Fernando a Emilio dojeli až do osmého patra. Vypadali ve svých uniformách přísně. Otevřela jim generálova žena. Neměla nejmenších pochyb: byli to armádní důstojníci. Pozvala je dál a nabídla jim kávu, než se Aramburu dokoupe. Ten se objevil s úsměvem na rtech, bezchybně oblečen. Dal si s nimi kávu a vyslechl jejich nabídku na ochranu. Zdvořilosti ještě chvíli pokračovali, až pak Fernando řekl: "Můj generále, půjdete s námi". Jen tak, bez vysvětlení. V devět hodin ráno. Kdyby kladl odpor, zabili bychom ho, i kdyby nikdo z nás neměl zůstat živý. Takový byl plán. A tak vyšel klidně, Gordo Maza ho držel rukou kolem ramen a Fernando mu za zády pod kabátem držel nůž.

Stále ničemu nerozuměl. Musel si myslet, že někdo začal dříve s převratem, protože vůbec nepochyboval, že jeho únosci jsou vojáci. Jeho žena už předtím odešla. To jsem se dozvěděl později, protože si nepamatuju, že bych ji byl viděl. Nastoupili do Peugeotu a vyjeli. My za nimi. Kousek od právnické fakulty přestoupili do naší dodávky. Capuano, la Flaca a ještě jeden si sedli dopředu, Fernando a Maza s Aramburu dozadu. Tam se poprvé setkal s "knězem" a se mnou. Posadil se na náhradní kolo. Neříkal nic, snad proto, že stále ještě nic nechápal. Cestou někteří vystoupili a šli sepsat komuniké č. 1. My pokračovali dál až k dalším dvěma připraveným autům. My s Aramburou nasedli do Gladiátoru. Víc než měsíc jsme před touto akcí projížděli cestu do Timote, abychom se vyhli policejním stanicím a velkým městům. Před námi jel Capuano v taxíku. Komunikovali jsme vysílačkami. Byla to klidná cesta, úplná pohoda. Trvalo nám osm hodin ujet cestu, jež se dá ujet za čtyři, ale ani jednou jsme nezastavili kvůli jídlu nebo tankování. Od toho sloužilo taxi, které vezlo zásoby. Ta cesta byla perfektní. V jednu hodin odpoledne se v rádiu začalo mluvit o únose. To už jsme byli v polovině cesty.

Asi v půl šesté nebo v šest jsem dorazili do La Celma, na statek rodiny Ramuse. Strčili jsme ho do jedné ložnice a hned v noci začali se soudem. Fernando řekl: "Generále Aramburu, jste zadržen revoluční perónistickou skupinou, která Vás podrobí revolučnímu soudu." Zdálo se, že pochopil, ale jediné, co řekl, bylo: "Dobrá". Při soudu jsme použili nahrávací přístroj. Bylo to zdlouhavé a vyčerpávající, protože na otázky odpovídal "Nevím", nebo "Nepamatuji se", atp. První, z čeho jsme ho obvinili, byla vražda generála Valleho a jeho druhů 9. června 1956. Napřed zapíral, ale pod tíhou důkazů řekl: "Dobrá, dělali jsme revoluci a jakákoliv revoluce zabíjí kontrarevolucionáře:" Nakonec podepsal deklaraci, kde odmítl pomlouvání generále Valleho a jeho druhů v roce 1956. Tato deklarace se pak objevila v tisku. Zadruhé jsme ho obvinili z připravovaného převratu...

...Nahrávací přístroj stále běžel, vypínal se jen při jídle. Asi druhý den došlo na téma Eva Perón. Obvinili jsme ho, že ukradl její tělo. Byl paralyzován. O tomto tématu odmítl mluvit. Nakonec nás přiměl vypnout nahrávání. Nechtěl nic říkat kvůli své cti. Další den řekl jen toto: "Tělo Evy Perónové je na hřbitově v Římě, pod falešným jménem a pod ochranou Vatikánu. Dokumenty spojené s krádeží těla jsou uloženy v Centrální bance na jméno plukovník Cabanillas. Víc nemůžu říct z důvodů cti."

...1. června skončilo zasedání soudu. Ráno mu Fernando oznámil rozsudek: "Generále, Tribunál Vás odsoudil k trestu smrti. Budete popraven během půl hodiny." ...Chtěl, abychom mu zavolali zpovědníka. Řekli jsme, že to nejde, že cesty jsou kontrolované. Ujistili jsme ho, že s jeho rodinou se nestane nic. ...Sestoupili jsme do sklepa. Do pusy jsme mu dali kapesník a postavili ho ke zdi. Sklep byl moc malý a popravu bylo třeba vykonat pistolí. Fernando na sebe vzal ten úkol. Pak ho přikryl dekou a začali jsme kopat jámu...

Komuniké Montoneros č. 3 (31. 5. 1970), č. 4 (1. 6. 1970) a č. 5 (15. 6. 1970)

Literatura:

• Pečínka, P.: Od Guevary k Zapatistům : přehled, složení a činnosti guerrillových hnutí Latinské Ameriky, diplomová práce, Brno, Filosofická fakulta MU 1996, 220 s.

Internetové zdroje:

• Montoneros - Wikipedia
• Montoneros and the Peronist Left
• Montoneros - Cómo fue secuestrado y ejecutado el General Aramburu
• EL DÍA, EL País - Montoneros, sin arrepentimientos
• Terra Actualidad - Montoneros vuelve a la política pero sin violencia
• Virginia Giussani - Montoneros, una herida que no cierra
• Ex jefes montaneros Perdía y Vaca Narvaja hablaron desde la cárcel
• Detención de Montoneros
• Derechos humanos liberan a ex jefes montaneros y denuncian al juez

Autorka je studentka na FSV MÚ v Brně, tento text je její seminární prací