V době, kdy došlo k útoku proti Světovému obchodnímu centru, se zdálo, že to bude velká událost s malými následky: hrůza beze smyslu a bez závažných následků. O dva roky později to vypadá, jako že to byla malá událost s velkými důsledky. Jistě, každá smrt je tragédie a bolest není kvantifikovatelná. Ovšem budovy podléhají ohni každý den a tisíce lidí přichází o život při nehodách. Tři tisíce osob zahynulo v Londýně během každého jediného dne nacistických náletů za druhé světové války: na amerických silnicích zahyne tři tisíce lidí každý měsíc. Nemluvě o tisících Američanů, kteří každoročně zahynou prostřednictvím střelných zbraní.

Ovšem historik Tony Judt měl možná pravdu, když napsal, že jak vyhlédl dne 11. září v New Yorku z okna, uvědomil si, že vidí, jak začalo jednadvacáté století. Politické a vojenské důsledky 11. září jsou nepochybně drastické, ani ne tam v případě Afghánistánu, ale zejména pokud jde o velmi důležitou válku proti Iráku, jejíž důsledky jsou dosud ještě nejasné a bezpochyby budou velké.

Literární a politická inteligence reagovala na 11. září 2001 rozsáhlým a dramatickým způsobem. Nešlo pouze o to, že ze sebe mnoho chytrých a slavných lidí udělalo pitomce (i když to samo o sobě je zábavné). Šlo o to, že konečně došlo k bankrotu oné více než dvě stě let dlouhé pokrokové tradice, která vznikla po roce 1789. "Snad nejtrapnějším rysem Ameriky po 11. září je, jak hloupé byly naše reakce, napsal Thomas Laqueur v časopise London Review of Books. Bohužel, intelektuálové nedodrželi onu radu, že když nemáte k dispozici nic rozumného, čím byste mohli přispět k diskusi, měli byste raději mlčet. Připomnělo to bonmot Karla Krause, že novinář je někdo, kdo nemá co říci, ale umí to dobře vyjádřit.

Spisovatelé často reagují politicky daleko pitoměji a sprostěji než sami politikové. Když požádali kdysi George Orwella, aby přispěl k diskusi, nazvané "Spisovatelé zaujímají stanovisko vůči občanské válce ve Španělsku", odpověděl na to docela zuřivě: "Mohli byste mi laskavě přestat posílat tyhle zatracené nesmysly? Nejsem jedním z vašich módních literárních jelimanů jako Auden či Spender..." Měl pravdu a stejný postoj zaujal nedávno vůči svazku nazvanému "Spisovatelé zaujímají postoj k Iráku" i Orwellův životopisec D.J. Taylor: divil se, proč má zrovna spisovatel mít pořád povinnost být "angažovaný". Přece by bylo podivné vidět knihu s názvem "Makléři zaujímají postoj k Iráku" anebo "Řidiči autobusů zaujímají ... " Potíž také je, že velké množství spisovatelů během posledního sta let propadlo totalitním herezím pravice anebo levice, komunismu anebo -- a to byl opravdu značný počet velkých spisovatelů -- fašismu.

Čím to je? Hlavní charakteristikou imaginativních autorů je to, že pohlížejí na svět způsobem, který je zajímavý, protože je přehnaný anebo zkreslený.

Po 11. září mnoho autorů využívalo hrůz útoku k předvádění verbálních exhibicí. Někdy to bylo víc než parodie: "Dotkněte se mě," prosíla Jeanette Wintersonová. "Polibte mě. Připomeňte mi, kdo jsem. Připomeňte mi, že tento život tvoříme společně. Nezměrnost této události se zrcadlí jen v nezměrnosti toho, čím jsme."

Alice Walkerová, afroamerická spisovatelka, radila k bin Ládinovi: "Co by se stalo jeho chladnému brnění, kdyby se mu mohly připomenout všechny dobré, nenásilné věci, jaké udělal? Pevně věřím, že jediným trestem, který funguje, je láska."

Skladatel Karlheinz Stockhausen pochválil imaginaci útoku na WTC jako "největší umělecké dílo, představitelé pro celý kosmos." Italský dramatik, nositel Nobelovy ceny Dario Fo, napsal: Velcí spekulanti se válejí v ekonomice, která každoročně usmrcuje desítky milionů lidí na chudoby -- tak co je ve srovnání s tím 20 000 mrtvých v New Yorku? Toto násilí je legitimní dcerou kultury násilí, hladu a nelidského vykořisťování."

Mnoho lidí začalo říkat: "Ale co takhle??..." Ale co takhle americký imperialismus, globalizace, Palestina? Rana Kabbani charakterizovala útok na WTC jako "bolestnou lekci, jíž se musí Američané poučit."

Jakmile začaly Spojené státy odvetné akce, "Ale co takhle??..." se změnilo na "My všichni jsme vinni", neboli "Ty taky." Známý a starý literární kritik a spisovatel John Berger charakterizoval hromadnou vraždu v New Yorku jako "přímý důsledek snah vnutit celému světu nový hospodářský pořádek, tvrzení, že hlavním úkolem člověka je vydělávat" a dodal, že americká vláda v Afghánistánu je "aktem terorismu proti celému světu".

Dalším krokem pak bylo "Jediní, kteří jsou vinni, jsme jen my sami." Mary Beard, univerzitní učitelka z Cambridge a editorka starořeckých a starořímských rubrik týdeníku Times Literary Supplement nemohla potlačit pocit, že "ať už to řeknete jakkoliv taktně, Spojeným státům to prostě patřilo". A Rosie Boycottová, která pracovala jako šéfredaktorka dvou britských celostátních deníků, napsala, že "Západ by měl přijmout vinu, že vždycky zatlačí lidi v třetím světě až do naprosto extrémní, neudržitelné situace."

Někteří také psali, že "Američanům to patřilo" za to, že si zvolili nesprávného prezidenta. I Tony Blair řekl ve svém projevu na labouristickém výročním sjezdu v roce 2001, že bychom měli všichni pochopit "příčiny terorismu", i když dodal, že ty příčiny v žádném případě neospravedlňují, co se stalo. Nedodal, že v případě 11. září všechny řeči o příčinách terorismu byly prostě nesprávné. Bylo zejména zavádějící, že se pořád hovořilo o palestinsko-izraelském konfliktu. Pokud je kauza palestinského lidu spravedlivá, těžko jí pomůže barbarské vraždění v New Yorku. Bin Ladinovi je úplně jedno, co se stane s palestinskou kauzou, i když se o ní zmínil, stejně jako o tom, že chce vyhnat Američany ze Saúdské Arábie a zvrátit středověké dobytí Španělska Španěly od Arabů. Pokud byla ztráta iberského polooostrova před více než 500 lety skutečně zásadním důvodem pro útok z 11. září, bude to asi dost těžké napravit, míní autor.

Tariq Ali napsal správně v London Review of Books, že útočníci z 11. září nebyli vousatí negramoti z horských vesnic v Afghánistánu. Byli to vzdělaní středostavovští profesionálové z Egypta a ze Saúdské Arábie." Nebyl to protest od ubohých a chudých lidí na tomto světě. Útočníci byli krvelačnými náboženskými maniaky, kteří chtěli vládnout celému světu jako Taliban.

Nyní, o dva roky později jsou jasné trapné důsledky celé této hloupé argumentace. Vzhledem k tomu, že se kritici Bushe a Blaira po 11. září tak silně zesměšnili, legitimní kritika války proti Iráku byla proto nesmírně oslabena. Rozumní kritikové Bushe a Blaira museli pociťovat obrovskou míru trapnosti, když slyšeli všechny ty Hlasy za mír...

Tito nemysliví radikálové vyvolávali pocit zoufalství. Neměli vůbec co říct -- jak se ukázalo, když se jich lidi začali ptát na praktické rady, co dělat.

Proto se rozmlžil základní a klíčový rozdíl. Invaze do Afghánistánu byla morálně ospravedlnitelná a vojensky proveditelná a v každém případě politicky nutná. Žádný americký prezident by nezůstal u moci, kdyby nereagoval vojenským zásahem. Nikdo kromě absolutních pacifistů nemohl popírat, že Amerika měla přesvědčivý důvod a právo zaútočit na Afghánistán. Kdyby existoval podobný důvod v případě Iráku, pak by tato druhá válka probíhala úplně jinak. Důvody pro útok na Irák ovšem neexistovaly: Bushův a Blairův režim si musel vymyslet falešné důvody pro válku, o níž bylo rozhodnuto už před lety, kterou prosazovali určití "lumeni" ve Washingtonu šest let a pro niž útok z 11. září poskytl jen záminku. Avšak argumentovat, že útok proti Iráku byl a zůstává právně i morálně neospravedlnitelný, by byl daleko přesvědčivější, kdyby se předtím neozývaly ty pitomé "hlasy za mír".

Nyní, o dva roky později, je zjevné, že liberální levice zapomněla gramatiku pacifismu. Její nová doktrína zní: ozbrojená intervence může být ospravedlnitelná, avšak nikoliv tehdy, pokud odpovídá britským a americkým státním zájmům. To je téměř opak toho, co platilo dosud: vojenské akce se musejí omezit na základní obranu státu: jinak, i když jistě můžeme sympatizovat s trpícími národy po světě, "není naší věcí proměnit svou zemi ve světového četníka". Levice tuto doktrínu zapomněla, a proto byl schopen Tony Blair svou Labouristickou stranu ohledně Iráku splést.

Důvodem je možná trapný vztah mezi literární akademickou levicí na Západě a militantním islámem. Kdysi to byly opačné póly. V devatenáctém století věřili pokrokáři, že jedním z důvodů evropské nadřazenosti nad zaostalými regiony v Asii a v Africe je to, že Evropa zvítězila nad pověrami.

Zdánlivě nemají militantní islám a západní levice nic společného. Ale jedno však přece jen společné mají: sdílejí společnou zkušenost porážky. Islámský terorismus je funkcí absolutního selhání. Jako kultura a společnost zaznamenal islám zlatý věk mezi 8. a 12. stoletím, ale od té doby je už po mnoho století v úpadku.

Podobným způsobem se rozložil koncem dvacátého století marxismus-leninismus. Jestliže byla stará leninská levice politicky pohřbena pádem berlínské zdi, literárně-akademická inteligence se morálně rozložila po útoku z 11. září na Světové obchodní centrum.