V první řadě, v Itálii je podle autora článku téměř zcela nemožné vydělat si na živobytí. Máte-li mít možnost žít v Římě alespoň s určitou mírou lidské důstojnosti (to jest pronajímat si malý byt, občas zajít do restaurace, ale nemít automobil a nemít peníze na pořádnou dovolenou), potřebujete hrubý měsíční plat alespoň 3000 euro. To je ovšem v podstatě nemožné v Itálii vydělat. Většina mladých Italů totiž bydlí u rodičů -- 70 procent svobodných italských mužů ve věku 25 -- 29 let žije v dotovaném komfortu doma a jejich minimální plat jim stačí jako kapesné. Pokud se ožení a přestěhují se do samostatného bytu, ten byt jim většinou poskytne rodina. Takže cizinec se nechytá.

Jiným problémem je "neschopnost, ano, odmítání Italů" cokoliv předem organizovat. Takže zaplatit účet za plyn či za elektřinu nebo si jít vyzvednout doporučený dopis je obrovská, složitá operace a třeba registrace smlouvy na pronájem bytu (což je nutno učinit, má-li být smlouva platná) je děsivou byrokratickou odysseou (v autorově případě to trvalo čtyři celé dopoledne stání ve frontě, strkání se, ponižování se a prošení).

Také nemá cenu, píše dále autor, snažit se v Římě zorganizovat třeba večírek pro přátele. Přátelé prostě neslíbí, že přijdou. Co se stane, stane se, a nemá cenu se tím předem vzrušovat. Jedno italské rčení to shrnuje: "Když přijdou, přijdou, když nepřijdou, nepřijdou."

V profesionálním životě je tohle jednání ale na obtíž. "Pravidelně jsem žádán," píše autor, "abych všeho nechal a udělal práci, která trvá čtrnáct dní, rychle, během týdne. Nedávno jsem byl v osmnáct hodin večer požádán, abych přeložil složitý text o Dantově Božské komedii do druhého dne do 10 hodin ráno -- dostal jsem 16 hodin času na práci, která trvala 14 hodin."

Potíž je, že se takové šibeniční termíny zadavatelům práce nedají odmítnout, protože tak by člověk přišel o většinu zákazníků.

Během času se člověk, který přijde žít do Itálie, stane obětí pocitu, že je život absurdní, a ten pocit se jen prohloubí, když člověk otevře noviny anebo si pustí televizi. Politikové v nekonečných televizních chat shows sice pořád mluví o tom, co by vláda měla dělat, avšak v Itálii vláda neumí či nechce vládnout. Žádnému ze závažných problémů současné Itálie -- důchodová krize, problém ilegálního přistěhovalectví, nefunkční soudnictví -- se nedostává systematické pozornosti. Bývalý italský premiér Giulio Andreotti shrnul italský postoj, když uvedl, že jak lidé všeobecně souhlasí, většina problémů zmizí, když se dost dlouho počká.

Itálie je podle autora zemí neomezené anarchie. Navzdory tomu, že je člověk škrcen byrokracií a pronásledován celým milionem úzkoprsých a nesmyslných předpisů, právo a zákonnost v Itálii neexistuje. Soudům běžné trvá vyřešit nejjednodušší soudní případy pět či deset let. Ochranou není v Itálii právo, ale bohatství a rodinné styky. Bez nich jste ztraceni. Itálie je prostě banánovou republikou.

Italové věří jen ve tři věci: v krásu a ve zdraví; v rodinu a v bezpečnost; a ve fotbal. Italy nudí obrovské problémy, které ochromují jejich zemi. Nechtějí o nich vědět.

Autor pokračuje: "A když už tady žijete pár let, uvědomíte si, co vás po celou dobu tak trápí: podezření, že veškerý hluk a velké sliby a povrchní atraktivnost celého show jsou jen tenkým nátěrem, který pokrývá smutek a marnost. Ty jsou jádrem života v Itálii. To právě pociťovali největší italští spisovatelé a filmoví režiséři. To je téma, k němuž se neustále navracel Fellini (Sladký život) je ironický titul.

"Neřešené problémy," napsal už před čtyřiceti lety spisovatel Luigi Barzini, "se hromadí a nevyhnutelně z nich v pravidelných intervalech vznikají katastrofy. Italové vidí blížící se katastrofu jasně, ale neumějí učinit nic, aby jí zabránili. Hrají dál své zábavné hry a chvíli si namlouvají, že je všechno v pořádku."

A tak je tomu v Itálii dodneška, míní autor.