1. 9. 2003
Zemřel Pavel TigridPoslední vazby na předválečnou Československou republiku i na svět v období komunismu - alespoň z českého hlediska - jsou zpřetrhávány. Ten pocit člověk má, když se dovídá o nedělním úmrtí Pavla Tigrida (vl. jménem Schonfelda, nar. 1917), jednoho z nejvýznamnějších svědků československého meziválečného a poválečného vývoje a po vzniku československého komunistického režimu jednoho z nejvýznačnějších novinářů z československé emigrace.
Pavel Tigrid především proslul tím, že od roku 1956 vydával exilový kulturněpolitický čtvrtletník Svědectví, od roku 1960 v Paříži. Časopis vycházel až do pádu komunismu v Československu, kdy bylo ještě vydáno - v Praze - jedno souhrnné číslo vybraných textů. |
Svědectví bylo absolutně autoritativní revuí, přinášející základní a přímé informace z domácího československého politického a kulturního života. Časopis máme na Glasgow University kompletní a je skutečně pozoruhodnou kronikou československého vývoje v druhé polovině dvacátého století. Zpočátku, v padesátých a začátkem šedesátých let, byl kontakt Svědectví s československou politickou a kulturní scénou jen zprostředkovaný: užíval víceméně metodu práce Svobodné Evropy - jeho autoři reagovali na diskusi, která probíhala v oficiálních československých médiích a někdy přetiskovali - bez vědomí autorů - i zajímavější, liberální texty, které vyšly v oficiálních československých časopisech. V polovině šedesátých let měl už Pavel Tigrid intenzivnější kontakty s domácí československou liberální obcí - do vězení byl tehdy za prezidenta Antonína Novotného odsouzen spisovatel Jan Beneš za to, že Tigridovi odesílal do Paříže literární a politické texty. V období politických reforem tzv. Pražského jara zaujal Pavel Tigrid vůči československé liberalizaci - přirozeně - vstřícné, avšak přesto skeptické stanovisko. Argumentoval, že se dubčekovští reformátorští komunisté pokoušejí o nemožné. Komunismus nepřipouští liberalizaci. Buď se v Československu režim zdemokratizuje, a pak už to nebude komunismus, anebo budou komunisté znovu muset utáhnout šroub. Zastával názor, že by zřejmě československý liberalizační experiment dopadl špatně i bez invaze Varšavského paktu. Paradoxně, nejslavnější období prožívalo Tigridovo Svědectví v sedmdesátých a v osmdesátých letech, kdy mělo skutečně těsné styky s domácí českou disidentskou obcí. Vím, že lidé, kteří žili za normalizace v Československu, měli tíživý pocit, že je jejich země od normálního světa hermeticky uzavřena. Ze Západu to však vůbec takový dojem nedělalo, právě v důsledku existence časopisů, jako bylo Svědectví, a pak samozřejmě i exilových nakladatelství. V období normalizace dokonce dvakrát vyšlo Svědectví jako tzv. "Pražské číslo", přibližně dvěstěstránkový časopis, který byl plně sestaven a zredigován v Praze - vytištěn v Belgii, kde se Svědectví vyrábělo - a pak zase odvezen do Prahy. Časopis ovšem ne vždycky vycházel zcela pravidelně - někdy bylo čtvrtletí, než vyšlo další číslo, docela dlouhé... Svědectví přinášelo na svých stránkách důležité diskuse o aktuálních otázkách, například otevřelo debatu o odsunu sudetských Němců (diskusi vyvolal historik Ján Mlynárik textem, který napsal pod jménem Danubius a který odsun sudetských Němců kritizoval), anebo polemiku o významu díla Milana Kundery. Přesto, že byl Pavel Tigrid svým zaměřením konzervativec, redigoval Svědectví relativně liberálně a připouštěl do něho v rámci diskuse i názory, které se nutně s jeho politickým zaměřením neshodovaly. Velmi významný byl důraz na kontakty s domácími disidenty - to nebyla samozřejmá věc; jak před časem svědčil v časopise Listy redaktor Svobodné Evropy Milan Schulz, mnozí pracovníci Svobodné Evropy prostor českým disidentům dávat nechtěli, byli to pro ně "zatracení komunisté". Velmi důležitá byla i recenzní část časopisu a - zejména - část bibiliografická. Svědectví pravidelně přinášelo informace nejen o nových publikacích exilových nakladatelství, ale i o tom, co kdy kde někdo na světě napsal o Československu v jiných jazycích. Od doby, kdy Svědectví přestalo vycházet, neexistuje žádná taková spolehlivá bibliografie. V ohnisku kontroverze se octl někdy uprostřed osmdesátých let Pavel Tigrid i proto, že otiskl ve Svědectví rozsáhlé ukázky dosti drastické a sexuálně explicitní prózy mladého autora Jana Pelce ...a bude hůř, která líčila eroticky promiskutní život mladé generace na drogách a na pokraji společnosti v severních Čechách. Tigrid pak vydal celé toto Pelcovo objemné dílo péčí časopisu Svědectví ve spolupráci s exilovým nakladatelstvím Index v Kolíně nad Rýnem. Objevovala se kritika, že prý Tigrid mladé generaci "podlézá" a záměrně a provokativně se spolčuje s představiteli mladého československého undergroundu. Zajímavý byl v sedmdesátých a osmdesátých letech mechanismus toho, jak Pavel Tigrid distribuoval své Svědectví v Československu. Do Československa se podstatná část nákladu časopisu pašovala pověstnými kamiony Jana Kavana, s nimiž tam jezdili (odvážnější) cizinci. Balíky časopisů byly předávány pražským disidentům, kteří je pak uvnitř Československa dále rozesílali na Tigridem určené adresy. Pozoruhodné je, jak přesně chtěl mít Tigrid toto pod kontrolou. Kavan totiž musel pro něho také do Čech pašovat už předem připravené nálepky s adresami: byly to adresy nejvyšších komunistických státních institucí, knihoven, ale i normálních lidí, náhodně vybraných z telefonního seznamu. Mezi těmito lidmi měl Tigrid několik kontaktů, kteří mu poté, co obdrželi poštou výtisk časopisu, poslali do Paříže pohlednici s pozdravem - tak Tigrid věděl, že jeho distribuční systém funguje. Pavel Tigrid byl také autorem několika důležitých knih: kromě skeptické analýzy dubčekovského období (Nezadržitelný pád Alexandra Dubčeka) proslul zejména svým populárním zpracováním československých dějin Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu, (původní vydání 68 Publishers, Toronto, 1988), v níž populární formou vykládá mladé krásné dívce, s níž se setká několikrát na Západě, československou historii. Z úvodních řádek této knihy je zjevné, jaký byl populární a čtivý Tigridův styl - i když dívka, kterou si vymyslel, je vylíčena trochu jako stereotyp. Nicméně - v době, kdy tato kniha vyšla, bylo Tigridovi 71 let! - i z tohoto úvodu je zjevné, že byl o poměrech v komunistickém Československu informován docela dobře:
Jmenuje se Lucie, je jí dvacet čtyři let a je krásná: na dlouhé modiglianovské šíji nádherná hlava, ostře (řecky) řezaný profil, velké oči tvaru mandlé a barvy dálek, když bývají tmavé, černé vlasy až po pás. Žije v Praze, dobře fotografuje, na chleba a víno si vydělává v jednom obrázkovém časopise. Vzdělaná je úměrně poměrům, tedy nevalně. Ale je bystrá a zvídavá. Proto se hodně ptá: narodila se do života bez souvislostí a do šedivé průměrnosti nejen obecné; otec bičuje svou kariéru stavitele a mluví doma jak na obrazovce (pokud je ovšem doma, staví elektrárny či co v černé Africe nebo na Kubě a jeho neutuchající ctižádostí je být doma co nejméně). Matka honí módu po západních žurnálech, aby věděla co hledat v Bílé labuti, požírá milence a pilně vybírá manželovy bony. Pak má Lucie ještě pětiletého syna Milana, a to s mladým mužem, s nímž se rozešla - seděl víc u piva a u karet než u dětské postýlky. Tigridův přístup je zde pro typické "pravicové" emigranty netypický: ti by takovou "Lucii" zatratili jako "zdegenerovaný produkt komunistického systému" a odmítali by se s ní bavit; Tigrid byl však vždy otevřen dialogu. (Pavel Lukáš v Českých novinách napsal v neděli v portéru Pavla Tigrida ZDE, že v knize Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu autor "stručně shrnul, co se stalo v Československu ve 20. století". Tedy, nevím, jaké má Pavel Lukáš ponětí o stručnosti - spíš tu knihu neměl v ruce - má totiž ve vydání 68 Publishers 570 stran...) Pro mě osobně byla Tigridova kariéra po pádu komunismu a po návratu do Československa zklamáním. Nedokázal, myslím, překročit pokušení stát se celebritou a zůstat tak, jak to dělal celý život, nezávislým pozorovatelem. Domnívám se, že pro každého někdejšího nezávislého disidenta či emigranta, který se po pádu komunismu v Praze plnou měrou vrhl do "politického života", to znamenalo úpadek. Už jen proto, že se politickou aktivitou v prvním, nejdrastičtějším, postkomunistickém období rozkrádání státního majteku, atd., tímto kontroverzním obdobím zbytečně účastník na práci domácího československého establishmentu do určité míry zdiskreditoval. Podle mého názoru si Tigrid po návratu do Čech po pádu komunismu nedokázal udržet dostatečný odstup a nezávislost intelektuála. Kdykoliv jsem slyšel jeho rozhlasové komentáře v období po pádu komunismu - nebylo to často - byly pro mě zklamáním, jak stereotypně zapadaly do všeho, co se tehdy v médiích opakovalo. Jistě, Tigrid uměl ty stereotypy napsat i říct naprosto profesionálně, kultivovaně a s noblesou. Škoda však, že se více nepokusil přinést do postkomunistického Československa ducha intelektuální, kritické nezávislosti, kterého ze Západu dobře znal. Příliš se podle mého názoru ztotožnil s "vítězící" "antikomunistickou" revolucí. Situace po pádu komunismu ovšem byla v Československu daleko složitější než předchozí monolitní a vlastně k analýze jednoduchý komunistický režim. Na tom, jak se k postkomunistické realitě postavit a jak na ni reagovat, selhali mnozí. Možná je příliš příkré kritizovat za konec života starce, kterému bylo v době pádu komunismu už dvaasedmdesát a měl snad tak trochu právo "užít si" plodů vítězství revoluce, boji za niž intenzivně věnoval v podstatě celý svůj život. |
Redakční výběr nejzajímavějších článků z poslední doby | RSS 2.0 Historie > | ||
---|---|---|---|
1. 9. 2003 | "Itálie je děsná země" | ||
1. 9. 2003 | Dnešní kapitalismus se vyvinul tak, jak přepověděl Marx | ||
1. 9. 2003 | Zemřel Pavel Tigrid | Jan Čulík | |
1. 9. 2003 | Součkové hlava, stávka učitelů a reforma veřejných financí | Štěpán Kotrba | |
31. 8. 2003 | ČTK: "Gilligan nebo Mulligan, dyť je to jedno" | Jan Čulík | |
29. 8. 2003 | Vyváženost ČRo 6? aneb frekvenční analýza jednoho pořadu |
Štěpán Kotrba | |
29. 8. 2003 | Propadne mužské pohlaví genetické zkáze? | ||
29. 8. 2003 | Martin D. Brown: Sudetští Němci nebyli odsunuti na základě Benešových dekretů | ||
29. 8. 2003 | 65. výročí mnichovského diktátu: Na řadě bylo Československo | Věra Olivová | |
29. 8. 2003 | Signály z Moskvy II. | Ladislav Žák | |
28. 8. 2003 | Dálnice D47 se nesmí stát obětí pomluv a váhání | Darius Nosreti | |
28. 8. 2003 | Nuda v Brně | Čestmír Kopecký, Jan Budař, Vladimír Morávek | |
28. 8. 2003 | Signály z Moskvy I. | Ladislav Žák |