Takový výklad ale není v současné psychologii zdaleka přijímán všeobecně. Mimo jiné i proto, že jiné výzkumy zjišťují významné rozdíly v některých podstatných osobnostních rysech jednobuněčných dvojčat.

Například vědci z University of Texas v Austinu a University of North Carolina v Chapel Hill ve své studii o úrovni emočního distresu dospěli k závěru o významných rozdílech, závislých na náboženské víře, vztazích s matkou a s učiteli (publikováno v časopise Child Development listopad/prosinec 2002).

Zkoumali celkem 289 párů jednovaječných dvojčat, jejichž průměrný věk byl 16,2 roku. Míra emočního distresu byla určována podle přítomnosti depresivních symptomů, jako jsou například pocity beznaděje či viny. Experimentální skupina zahrnovala přibližně stejný počet chlapců a dívek. Pocházeli z různých etnických skupin a většina z nich žila v úplné rodině.

Výzkum ukázal, že u pouhých 11% párů vykazovala obě dvojčata stejnou úroveň emočního distresu. Dvojče s nižší mírou distresu mělo zpravidla tendenci mít bližší vztah se svou matkou i se svými učiteli a častěji navštěvovalo kostel. Dívky byly v menším stresu, pokud ony samy a jejich sestry sdílely pozitivní emoce ve vztahu ke svým učitelům.

V rodinách s nižšími příjmy se ukázalo, že dvojče, kterému rodiče poskytují více autonomie, vykazuje ve srovnání se svým sourozencem nižší nižší míru emočního distresu.

Autoři studie uvádějí, že rozdíly v zažívaném distresu u jednovaječných dvojčat jsou výsledkem rozdílů v sociální sféře. Každé z dvojčat zažívá jiné vztahy uvnitř rodiny i mimo ni. Každé z dvojčat také vyhledává jiné situace, a tak si vytváří zcela jedinečné sociální zkušenosti.

(Podle PSYCHOLOGIE DNES 1/2003)