V letošním průzkumu prohlásilo 70% dotázaných rodičů, že by nedovolili svým dětem, aby si hrály se dřevěnými či plastickými zbraněmi. Jenže průměrný žák 7. třídy se věnuje video hrám minimálně 4 hodiny týdně. Polovina těch her má násilný charakter jako třeba "Nuclear Strike" (Nukleární útok). Rodiče tedy zcela jasně rozlišují mezi násilím na obrazovce a herním používáním plastické pušky M-16. Jednají správně?

Psychologové poukazují na to, že celá desetiletí výzkumu a více než tisíc studií ukázaly, že opravdu existuje vztah mezi sledováním násilí ve sdělovacích prostředcích a skutečnou osobní agresí. Šest významných organizací pro veřejné zdraví včetně "American Academy of Pediatrics" a "American Medical Association" (AMA) vydalo v r. 2000 společné prohlášení, v němž upozornilo na to, že násilné činy ukazované v televizi, ve filmech a dokonce popisované v hudebních textech jsou zodpovědny za 10% násilných činů páchaných mladistvými. Vědečtí pracovníci dodávají, že jsou ze všech médií video hry nejprovokativnější.

"Při video hrách nesledujete názory a chování pasívně nýbrž je neustále aktivně opakujete", řekl pediatr Michael Rich, dřívější producent filmů a nynější šéf Střediska pro média a dětské zdraví při Harvardské univerzitě. Jenže situace není uzavřena. Torontský psycholog Jonathan Freedman z Torontské univerzity uveřejnil v minulém roce prudký výpad ("Media Violence and Its Effect on Aggression" - Násilí v médiích a jeho vliv na agresi) proti některým z nejvýznamnější dřívějších studií. Tvrdí, že velká většina výzkumu vůbec neukazuje, že by měly násilné činy v televizi negativní vliv. Ve svém redakčním článku napsal známý britský lékařský časopis "The Lancet" v r. 1999, že jsou odborníci na toto téma rozděleni a že obě skupiny mohou podporovat svá tvrzení mnoha uveřejněnými pracemi.

Ti, kdož vyrostli na hrách "Three Stooges" nebo "Super Mario Brothers"(4.8 vraždy během každé minuty hry!) pochopitelně nevidí vůbec nic zlého ve způsobu, jakým se v mládí bavili. Televizní násilí je ale předmětem obav u většiny lidí od samých počátků televize. Americký kongres se jím zabýval již v r. 1952. První zpráva hlavního amerického chirurga byla na toto téma uveřejněna v r. 1972.

Kimberly Thompsonová, ředitelka projektu "Kids Risk Project" na harvardské Škole pro veřejné zdraví si posteskla, že se tyto problémy studují mnoho roků a přece nepřinesly jednotný názor. Ona a řada jiných autorit mají za to, že silný vzestup hodin, které se v amerických domácnostech věnují sledování televize, je aspoň částečně zodpovědný za osminásobný vzrůst násilných zločinů v zemi v letech 1960 a 1990. Typické dítě dnes hledí do bedny 2 hodiny denně, při čemž se v dětských programech vyskytuje 20 až 25 násilných činů za hodinu, tedy 4x víc než v programech pro dospělé. "Dětem se tedy signalizuje, že je násilí buď naprosto normální věcí, nebo je legrační či dokonce hrdinské", řekl psychiarický epidemiolog Jeffrey G. Johnson, člen Kolégia lékařů a chirurgů při Columbijské univerzitě v New Yorku.

Zdravý rozum říká, že musí mít vystavení dětí násilí nutně "nějaký následek". Jenže naplánovat správně studie, které by tento následek dokázaly a změřily jej, je velice nesnadné. Nejsou totiž žádné univerzální normy, které by definovaly a měřily násilný obsah. Mnoho dřívějších průzkumů jen ukázalo, že agresívní děti rády sledují násilné televizní programy, aniž by vysvětlily, co bylo dřív. Kromě toho je zřejmé, že chudoba, zneužívání dítěte a jeho snadný přístup ke zbraním je také mohou postavit na šikmou plochu.

Jedním způsobem, jak rozlišit mezi možnými důvody pro násilné chování mladistvých je dlouhodobé studium velkého množství lidí. Pan Johnson uveřejnil se svými spolupracovníky výsledky 17-letých studií, při nichž bylo sledováno více než 700 dětí od dětských let do dospělosti. Autoři zaznamenávali počet hodin, které každý účastník strávil u televize a srovnávali počet násilných činů od slovních vyhrůžek po zločinné napadení. Trendy jsou zcela jasné: Děti které strávily ve věku 14 let více než 3 hodiny denně sledováním televize, jednaly ve věku 22 let agresívně 4x častěji než děti, které se na televizi dívaly méně než 2 hodiny denně. Tento trend zůstával patrný i když badatelé vzali do úvahy jiné přispívající faktory jako chudobu, zanedbávání a vliv špatného sousedství - a to i v případě děvčat. Pokusné děti byly převážně bílé pleti a katolického vyznání. "Nejedná se o to, že by televize spouštěla agresivní chování pouze u agresívních lidí", řekl pan Johnson, "protože jsme její zhoubný vliv zaznamenali i u "hodných" děvčat".

Některé laboratorní studie naznačují, že mohou násilné programy vést ke škodlivému stavu mysli. V jednom klasickém příkladu byly 5- až 9-leté děti vyzvány, aby zmáčknuly jedno z tlačítek, které by buď podpořilo nebo mařilo úsilí jejich spoluhráčů vyhrát. Děti, které sledovaly výňatky ze zločineckého dramatu 70. let "Nedotknutelní" mnohem častěji mařily úsilí svých spoluhráčů než děti, které sledovaly závody v běhu.

Nejnovější výzkumy ukazují, že jsou vztahy mezi virtuální a skutečnou agresí mnohem zřetelnější než dokonce vztahy mezi pasívním kouřením a rakovinou plic, příjmem vápníku a hustotou kostí nebo příjmem olova a inteligenčním kvocientem, takže jsou na úrovni toho, co považujeme za "skutečnost". Video hry mají ještě větší vliv než televize, protože jsou interaktivní a nejčastějším nástrojem, které dítě dostává do ruky je pistole - velice realistická pistole. Zatím je ale velice malý počet studií, jaký vliv mají video hry. Na státní univerzite v Ames (Iowa) hráli studenti po dobu 20 minut benigní hry jako je "Profesionální plachtění" nebo maligní hru "Carmageddon", v níž hráči zraňují a zabíjejí chodce. Badatelé měřili čas potřebný k tomu, aby studenti pomohli člověku, který sténal na chodbě poté co byl napaden při simulovaném útoku. Studentům, kteří sledovali "Carmageddon" to trvalo 4x déle než těm druhým.

Ke studiu vlivu médií na násilí u dětí bylo dokonce použito metody MRI ("Magnetic Resonance Imaging" čili znázorňování metodou magnetické rezonance). Násilné scény aktivovaly oblast v mozku nazývanou "pravý zadní cingulat", v níž se skladují zážitky z traumatu. Dětský psycholog John Murray z Kansasské státní univerzity vyslovil svoje obavy, protože se tedy při sledování televize nejedná jen o zábavu nýbrž o trauma. V této souvislosti je zajímavá poznámka psychitra Riche, že reklamní průmysl je založen na víře, že to, co lidé vidí v televizi, může změnit jejich chování. Proč tedy pochybuje společnost o tom, že zdramatizované násilí má také vliv? Prý to je asi tím, že je takové násilí současně "zábavou" a že Američani považují jeho škodlivé následky stále za "přijatelné riziko". Ani "jestřábi proti násilí" jako Anderson, Rich a AMA nedoporučují, aby bylo násilí v televizi pro děti zakázáno. Místo toho apelují na rodiče, aby více kontrolovali to, nač se jejich dětí dívají. Jenže sami rodiče by měli být na pozoru. Vliv násilí na dospělé není vůbec studován ani znám. Při tom jsou snad nejhorší případy násilí přinášeny v každodenních zprávách "z domova i ze světa" - a na ně hledí všichni. Článek je uzavřen názorem pana Andresona: "Jsou známky, že má televizní násilí horší vliv na děti než na dospělé, ale není žádná věková skupina, která by byla proti tomuto vlivu imunní".