člá

I. Tři fáze proměny NATO

Severoatlantická aliance vznikla jako obranné společenství proti sovětské hrozbě. Od roku 1990 prochází krizí identity. Jako obranný spolek aliance ztratila nepřítele. Irácké přepadení Kuvajtu dalo naštěstí opodstatnění další existenci armád v rámci NATO, protože se tažení proti Iráku účastnily především vojenské síly USA a členských států NATO (V. Británie a Francie, další státy spíše symbolicky).

Následovala fáze obranné politiky NATO širokým dialogem s nečlenskými zeměmi Evropy, což byla a je významná diplomatická aktivita.

Balkánský konflikt dal opět konkrétní vojenský smysl NATO v rámci humanitárních operací na hranicích společenství pod mandátem OSN, posléze i mimo mandát OSN (kosovská letecká trestná výprava).

Tzv. humanitární operace stavěly NATO před novou úlohu: zajištění klidu na přístupech k vnějším hranicím, tedy mimo vlastní území aliance, především na Balkáně. Tyto operace byly také přímo v zájmu NATO. Udržení pořádku na Balkáně znamenalo i stabilizaci zemí aliance, jejich ochranu před divokou migrací obyvatel Balkánu do zemí západní Evropy. NATO se tím začalo orientovat k zajištění bezpečnosti států aliance mimo vlastní teritorium.

Dnes, v roce 2002, funkce NATO spočívá především v zajištění bezpečnosti zemí NATO akcemi mimo vlastní území aliance.

Shrnuto: po pádu východního bloku prošla aliance těmito fázemi:

1. Od pasivní obrany (padesátá až osmdesátá léta) přešly země NATO

2. k obraně dialogem a spoluúčastí na misích OSN (devadesátá léta)

3. a rokem 1999 (kosovské vylétnutí z pod křídel OSN) přešla k obraně svých zájmů mimo vlastní území aliance, podle vlastní silové filozofie.

Atlanťané

Severoatlantická aliance vznikla jako obranné společenství západoevropských zemí podporovaných severoamerickými státy (USA a Kanadou). Úkolem NATO je udržet politickou a ekonomickou akceschopnost zemí tzv. liberálně - křesťanské kultury v Evropě. Turecko v tomto svazku bylo při vstupu do aliance reprezentováno laickou armádou a státní administrativou, která odmítala vliv místního dominantního náboženství islámu na chod státu a armády především. Mezi Atlanťany nepatří Rusko, které samo tvoří klan "Středozemě": Rusko představuje východní variantu atlantské civilizace: liberálně - pravoslavnou, která musí být mentálně více připravena na brutální prosazování svých zájmů přímo uvnitř státu (viz Čečensko) a na své vlastní hranici než evropské státy NATO.

NATO se stala i zárukou politické stability ekonomické skupiny G7, která se skládala, kromě dominantních Spojených států, z nejsilnějších zemí západní Evropy a Japonska. NATO má tedy i značný ekonomický význam jako silový garant.

V devadesátých letech začal význam NATO přecházet z oblasti vojenské do politicko - ekonomické. Dnes lze finanční prostředky vynaložené na obranu v rámci NATO považovat za ekonomicko - bezpečnostní investice, ne za přímo obranné.

Současný stav: NATO je silová organizace schopná prosazovat (obhajovat) zájmy Atlanťanů i mimo hranice aliance. Zde bude (a dnes vlastně již je) hlavní těžiště činnosti NATO.

NATO jako ekonomický nástroj

Pozitivní vliv NATO na bezpečnost v Evropě za studené války je dnes střídán pozitivním vlivem na ekonomickou stabilitu atlantského prostoru. Znamená to, že USA spolu s NATO jsou vojenskými garanty současného stavu globalizace.

Globalizace je distribuční jev. Je to schopnost dopravit informace a zboží na jakoukoli vzdálenost při minimu bariér ve stále kratším čase. Globalizace není kulturní, ale technický jev. Globalizace je dána technickou schopností lidské civilizace. Konkrétní forma globalizace záleží naí politicko - vojensko - ekonomických trendech doby. Je proměnlivá v čase - záleží na složení aktérů, kteří ji dominantně ovlivňují. Tzn. kulturně politické trendy globalizace výrazně ovlivňuje zhruba 10, v širším hledisku 15 - 20 nejvlivnějších států světa, kde se formují největší nadnárodní podnikatelské organizace a jejich aliance, které nejvíce ovlivňují tok informací a financí.

Nejvýznamnější je v současné době vliv Severní Ameriky (USA), což lze nejlépe dokumentovat např. na politicko - bezpečnostním zajištění těžby a dopravy ropy na Středním východě a s tím související bezpečnosti ve Středomoří a na severovýchodě Afriky.

Nebýt USA jako mocnosti, museli bychom si takový dominantní stát vymyslet, aby globalizace fungovala v dnešních, pro Evropu přijatelných, proporcích. Nebo by musela tímto způsobem fungovat Evropa. Ta však je vyčerpaná. Dominance USA brzdí dosud boj o moc. To, co je chápáno jako arogance Ameriky (USA), je možná přijatelnější forma dominance ve světě, než to, co nás bude čekat, při přerozdělování mocenského vlivu, pokud moc USA zeslábne...

Antiamerikanismus a atlantský klan

Domnívám se, že nelze o Atlanťanech mluvit jako o křesťanské či euroamerické civilizaci, podobně o islámských zemích jako o islámské civilizaci. Lidé na celé planetě mají spolu příliš mnoho společného, než aby se dali definovat jako různé civilizace, tedy přesně vymezitelné a obtížně přístupné kultury.

Klan nelze příliš jasně definovat. Je to symbolizující označení pro širší společenství, které má geograficky, historicky, ekonomicky a sociálně daleko více vazeb uvnitř společenství než s se zbytkem lidské civilizace. Klan preferuje určitý typ vztahů, na oplátku vyžaduje jejich plnění a příslušníci klanu mohou využívat kolektivních záruk ve svůj prospěch. Jedná se spíše o přirozené spiklenectví... Atlanťany lze popsat jako národy Evropy, která dominovala ve světě až do poloviny 20. století a přesunula v mohutné migrační vlně část svého obyvatelstva do severní Ameriky.

O Američanech se ne neprávem říká, že to jsou Evropané puštění z řetězu nebo umytí Rusové. V humorné zkratce je vystižena podstata americké společnosti. Obyvatelstvo USA historicky představuje schopnosti obyvatel Evropy oproštěné od národních svěracích administrativních sebestředných kazajek. Nacionalismus brzdil spolupráci obyvatel Evropy.

V oblasti dnešních USA bylo nejdůležitější schopností přežít a získat materiální základnu pro svůj život. Národní a jazyková specifika byla podružná. V severní Americe vznikl evropský populační mix, který uplatnil schopnosti a dovednosti Evropanů, a v plné šíři rozvinul i jejich nectnosti. Severní Amerika je jedinou oblastí, kterou se podařilo Evropanům plně kolonizovat ke svému obrazu. Důležitým předpokladem byla úspěšná snaha potlačit původní obyvatelstvo, což se podařilo. Kolonii díky tomu bylo možno proměnit na evropský kulturně - politický prostor.

Americká válka o samostatnost byla ryze evropskou válkou o politickou a ekonomickou nezávislost. Obdobné války oslabovaly evropské státy mezi sebou a žádný vojenský zisk nebyl v Evropě trvalý. Geografická odlehlost severní Ameriky od britského koloniálního centra a příliš rozlehlý prostor, v němž mohli američtí rebelové operovat, nebyly hlavní důvody vítězství přistěhovalců nad Brity. Britové prohráli,že se k oběma faktorům se přidal nejdůležitější: boj byl veden Evropany proti Evropanům s evropskými technickými a vojenskými znalostmi přizpůsobenými místním podmínkám. Žádná jiná kolonie se úspěšně neosvobodila silou od koloniální správy v době, kdy vznikly USA, protože znalostně a technicky nebyli obyvatelé žádného koloniálního území na obdobné výši jako evropští kolonizátoři. Potlačením francouzského koloniálního vlivu se stala ještě před osamostatněním Spojených států jednotící řečí angličtina. To byl další významný integrační vliv.

Spojené státy představovaly první evropský stát bez vnějšího silného nepřítele, který by stát vyčerpával obranným zbrojením a válkou. Proto se USA staly jediným trvale expandujících evropským státem mimo Evropu.

Z tohoto pohledu se evropský antiamerikanismus autorovi jeví jako důsledek primitivní rodinné žárlivosti, kterou známe v kterékoli rodině, kde je více dětí a některé jsou úspěšnější než druhé. USA jsou rozvinutější dynamičtější člen atlantské rodiny. Provokují svou suverenitou a okázalým předváděním svého bohatství, organizací a ekonomickým zázemím.

Rodina Atlanťanů bez americké síly by byla dnes již značně zdevastována. Je to právě nadvláda USA v rodině, která udržuje NATO jako funkční celek. Zároveň EU/NATO je pro USA důležitým faktorem, který slouží k rozdělování tlaku antipatií proti podstatě atlantské civilizace mezi USA i evropskou část atlantského klanu. V posledních letech je avizováno, že USA se odvrací od přesatlantického spojenectví s hysterickou Evropou a zaměřují se samostatně na asijskou politiku, protože o budoucím přerozdělení moci ve světě se bude jednat na asijské a tichomořské mocenské pláni.

Z tohoto hlediska Evropa může být, v nejhorší variantě, Spojeným státům lhostejná. Tento názor má racionální jádro. Ale dnes obchodní vztahy nepředstavují jen profit z ovládání zájmových regionů, ale především z využívání celosvětové sítě obchodních vztahů. Čím širší spojeneckou základnu politika a ekonomika USA má (spojencem je i neagresivně se chovající konkurent), tím lépe pro ekonomické zdraví USA. Proto situace po 11. září může mít z hlediska Atlanťanů velmi pozitivní rys: přinutí Američany více tolerovat zamindrákovanou část klanu: eurorodinu.

Udržování širší bezpečnostní sítě na základě společných evropských civilizačních zlozvyků je politicky příhodnější, než finančně úspornější, ale izolovanější osamocený tlak USA v Tichomoří a v Asii.

Proto, ačkoli současná snaha obsadit Irák vychází z USA, s podporou britské administrativy, na tuto akci musíme hledět jako na akci Atlanťanů, resp. na akci, ze které bude mít prospěch celý civilizační klan Atlanťanů. Byť největší bezpečnostní a ekonomickou část koláče po zásluze zhltne ten, kdo se o něj nejvíce zasloužil: USA. Proti útoku na Irák se staví především evropská politická žárlivost v rámci klanu.

NATO kráčí do světa

Budoucností NATO je celosvětová rozlezlost a silové světokibicování. Je namítáno, že důvodem proč se NATO nemůže přeměnit v globální organizaci je fakt, že už washingtonská smlouva z roku 1949 přesně stanovuje oblast působení NATO. Jenže strategická koncepce NATO schválená na washingtonském summitu v dubnu 1999 dává alianci křídla světovosti.

Zadržování a obrana před jakoukoli hrozbou agrese proti kterémukoli členu aliance, jak je to stanoveno v článku 5 a 6 Washingtonské smlouvy, je notoricky známé odůvodnění existence NATO. Útok proti kterémukoli NATOstátu je útokem na celý NATOklan.

Ačkoli NATO vzniklo pro obranu atlantského prostoru, dnešní situace naznačuje, že ohrožení atlantského prostoru může přijít teoreticky odkudkoliv. Geograficky jasná frontová linie byla nahrazena síťovou linií v geograficky širším prostoru. Strategická koncepce NATO schválená na washingtonském summitu v dubnu 1999 se vydala tímto směrem a s cílem zvýšit svoji vojenskou moc.

Nerozporuplná rozporuplnost

V bodu 18. této strategické koncepce se píše: "V souvislosti s cílem posílit mír a stabilitu v Evropě a dále je rozšířit, evropští spojenci posilují svou akceschopnost, včetně zvyšování svých vojenských kapacit."

Pesimistický rozměr budoucnosti dokumentuje další bod, který protiřečí bodu 18. Píše se v bodu 19.: "Stabilita, transparentnost, předpovídatelnost, nižší úroveň stavu zbraní a ověřování, které může být prováděno dohodami o kontrole zbraní a o jejich nešíření, podporují politické a vojenské úsilí NATO o dosažení jeho strategických cílů..."

Aliance deklaruje zvyšování svých vojenských kapacit a pochvaluje si zároveň dobrodiní nižší úrovně stavu zbraní, což sice je protimluv, ale pochopitelný. NATO zbrojí, ale současný stav kontroly znamená pozitivum: "další pokrok v kontrole zbraní, pro kontrolu konvenčních zbraní a s ohledem na jaderné, chemické a biologické zbraně." Aneb snahou aliance je, aby se nerozrůstal klub vlastníků zbraní hromadného ničení a byla zajištěna dosavadní převaha aliance v jaderných zbraních a nebyl narušen fungující přehled stavu výzbroje.

NATO je konzervativní aliancí: nechce nic více, než aby vydrželo status quo. To je pozitivní rys podle sloganu "to chce klid".

1999: Zkažené narozeniny

Tato strategie byla přijata v okamžiku, kdy byla zkažena oslava 50. výročí NATO. Přesně v čas oslav ve Washingtonu se jugoslávské vedení ještě nepodvolilo bombardovacímu tlaku mnohonásobně silnějšího nepřítele - aliance. Tím byla symbolicky signalizována i určitá bezmocnost NATO pro budoucnost, past, do které se aliance může kdykoli dostat. Stíhací bombardéry aliance létaly příliš bezpečně vysoko, takže efektivita jejich úderů byla snížená, vůně nechuti k pozemnímu útoku byla ze strany NATO hmatatelná. Z hlediska budoucnosti to byl pro alianci strašlivý signál. Nebylo možné pochybovat o konečném výsledku kosovské bombardovací akce (a také o neserióznosti kosovské tzv. osvobozenecké armády), ale ukázalo to i možné limity (slabost) NATO.

Za hranice článku 5

Cokoliv bude učiněno za hranicemi členských států aliance, je učiněno nad rámec článku 5. Washingtonské narozeniny porodily dokument, který měl zdůvodnit, že takové akce jsou pro NATO legitimní. Tehdy přijatá strategická koncepce NATO v bodě 29. hovoří jasně: "Vojenské schopnosti účinné v celé škále předvídatelných okolností jsou rovněž základem schopnosti aliance přispět k předcházení konfliktům a ke zvládání krizí prostřednictvím operací, které nevycházejí z krizových reakcí článku 5. Tyto mise mohou být velmi náročné a mohou být přídavkem k týmž politickým a vojenským hodnotám, jako jsou soudržnost, multinacionální výcvik a rozsáhlé včasné plánování, které jsou zásadní v situacích, jež předvídá článek 5. Jelikož mohou vyvolat zvláštní nároky, budou upravovány obecným komplexem struktur a procedur Aliance."

Tolik diplomatická hantýrka. Normální člověk by řekl: "Vojenský potenciál NATO může přispět také k předcházení konfliktům a ke zvládání krizí (vojenským zásahům) mimo oblast členských států NATO. Při rozhodování se ale musí postupovat případ od případu, abychom si nenaběhli..."

Že akce NATO mohou v případě potřeby probíhat kdekoli na této šišaté planetě předpokládá i bod 31 strategické koncepce NATO, z něhož cituji: "Při sledování politiky udržování míru, předcházení válkám a zvyšování bezpečnosti a stability a jako cíl svých základních bezpečnostních úkolů se NATO bude snažit, ve spolupráci s dalšími organizacemi, předcházet konfliktům nebo, pokud by krize již nastala, přispívat k jejímu účinnému překonání, a to v souladu s mezinárodním právem, včetně možnosti vést operace, jež jsou odpovědí na krizi a nejsou upraveny článkem 5. Připravenost aliance provádět takovéto operace podporuje širší cíl, jímž je posilování a rozšiřování stability, a často zahrnuje účast partnerů NATO... S ohledem na solidaritu a soudržnost, jež jsou pro Alianci nezbytné, zůstane účast na jakékoli takové operaci nebo misi předmětem rozhodování členských států v souladu s národními ústavami."

Legalizace akce NATO je dána základním zaklínadlem: "v souladu s mezinárodním právem, včetně možnosti vést operace". Mezinárodní právo je tak obecný termín, že dovoluje jakýkoli výklad, který se bude momentálně hodit: příkladem je Irák, jehož obsazení lze mezinárodním právem také zdůvodnit bez legalizace akce ze strany OSN... Jinak to ani nejde. Právo a jeho prosazení je výrazem síly. Interpretace je v rukou držitele výkonné moci. Vše ostatní je nepodstatné.

Vždy a všude připraven

Odůvodňování akcí NATO kdekoliv, kde to bude potřeba, je popsáno také v článku 41.: "Členové musejí být připraveni přispívat k prevenci konfliktů a řešit krize, jež nespadají pod Článek 5..."

Přitom ale musí dbát aliance na to, aby stačila s dechem: viz článek 47: "...Jednotky NATO si musí zachovat schopnost kolektivní obrany i ve chvíli, kdy budou provádět účinnou intervenci v rámci krize, jež nespadá pod Článek 5." Strategická koncepce z dubna 1999 byla ne příliš čitelně napsaným dokumentem, který mnohoslovně říkal, že aliance odsouhlasila zásahy mimo území členských zemí pokud alianční výklad mezinárodního práva k tomu dá organizaci prostor.

Síťová organizace

NATO vzniklo jako rodinný klan. Různě vzdálení příbuzní byli svázáni jednotnou kulturou správy státu a majetku. Na opačném konci stál východní blok, vazalské uskupení ovládané rusky mluvícím klanem. Stály proti sobě dva dobře čitelné bloky. Dnes samotná aliance se polorozpadla do několika názorových aliancí. Přesto hovořím o NATO jako by to byl nějaký sourodý celek. Jedná se o celek v rámci základních sdílených hodnot. I ti členové NATO, kteří nesouhlasili s bombardováním Srbů kvůli praktikám "Miloševičova typu" kosovských Albánců, mají z toho nadčasovou výhodu. Byl potlačen vliv Ruska v oblasti, Srbsko se pozápadnilo, je větší šance pro stavbu produktovodů na Balkáně v klidnějším prostředí.

Slovo "aliance" přesně definuje dnešní situaci NATO. Jedná se o strategickou alianci. Politická nesourodost NATO (např. až doslova protikladný vztah Turecka a Řecka, francouzský oportunismus proti americkému stylu vidění vesmíru atp.) je dána neexistencí jednotného nepřítele. NATO zůstává garantem pro základní reakce na rychle se měnící podmínky na vnitřních - aliančních i zahraničních politických "trzích".

Pro země NATO je důležité, aby si zachovaly svoji jadernou převahu a bránily rozšiřování zbraní hromadného vraždění, a zachovaly si tak konkurenční výhodu.

Mají zájem na zaběhnutém fungování všeho dosavadního - i mezinárodní prostupnosti Suezského průplavu a na svobodě vodní tras atp. Pro řecký i turecký generální štáb je stejně důležité, aby byl v Turecku jen omezený vliv islamistů na státní správu, ačkoli jsou Řecko a Turecko defacto protivníky, které sjednocovala pouze hrozba útoku ze strany Varšavské smlouvy. Totéž si přejí nejen vojáci v Turecku, ale je důležité také pro klid USA a je i v zájmu ČR či SRN. Znamená to vyšší stabilitu (a turistický ruch) ve Středomoří.

Z tohoto hlediska je NATO vztahovou sítí ve více vrstvách spolupráce. Ačkoli USA jsou schopny jednat samostatně v rámci nejvyšších zahraničních priorit, NATO představuje síťové zázemí, které nelze z hlediska nečitelné budoucnosti, příliš podceňovat. Neboť strategická aliance NATO funguje obdobně jako strategické aliance v současné ekonomice. Přestože je možné, aby jeden podnik byl dostatečně silný ve všech oblastech (výzkum, vývoj, výroba, marketing, odbyt, distribuce a služby) daleko pravděpodobnější je, že bude třeba získat přístup ke komplementárním zdrojům v jiných podnicích, aby bylo možno rychle a účinně implementovat inovační proces. (Viz Strategické aliance, Hron, Tichá, PEF ČZU Praha, 2000)

Proto síly NATO budou v budoucnosti zasahovat pod praporem aliance na základě souhlasu členů NATO se základním strategickým záměrem. Pokud nebude zásah v zájmu všech, např. nebude v zájmu USA, oficiálním provozovatelem "podniku" se stane např. EU, pokud nebude akce dostatečně důležitá pro všechny členy evropské skupiny aliance, zásah může být proveden ve jménu jiné (i neevropské) skupiny. Bude vždy ušita nějaká mezinárodní legitimita (ve shodě s obecným cílem NATO).

Vždy ku prospěchu

Není dostatečně v české kotlině zdůrazňováno, že NATO klade mimořádně velký důraz na spolupráci s nečleny NATO. Neboť to je z hlediska nákladů a času nejjednodušší cesta k řešení problémů, které mohou za hranicemi NATO trápit alianci z perspektivy dalšího zahraničního vývoje, a tudíž i dalšího poklidného žití v zápecí západní Evropy a severní Ameriky. Zmíněná strategice z Washingtonu v roce 1999 to zřetelně ukazuje např. v bodě 35.: "Partnerství pro mír je hlavním mechanismem pro vytváření praktických bezpečnostních vztahů mezi aliancí a jejími partnery a pro zvýšení interoperability mezi partnery a NATO..." Aliance se proto bude podílet na "rozvoji schopnosti pracovat společně, včetně v NATO řízených operací Partnerství pro mír."

NATO se v rámci různorodých mezinárodních vztahů s nečleny zavazuje, že může pomoci i vojensky. Tím se neváže jen na své vlastní oficiální struktury, ale může zprostředkovaně využívat i jiné mezinárodní organizace a oficiálně zůstávat i mimo hru a delegovat jen vojska některých států, kde není u části veřejnosti určitý odpor proti akci a akce nemusí oficiálně být ani akcí NATO... Využívání základní koordinačně štábní a servisní sítě NATO může podpořit schopnosti jednotlivých států aliance vstupovat vojensky do mezinárodní politiky a výsledky akce naopak mohou vést k pozdějšímu profitu ze situace pro všechny státy NATO v politické a ekonomické oblasti...

Proto není důležité, že členské státy NATO jsou nejednotné v přístupu k hurá akci proti Husajnovi. Nejednotnost je naopak důležité image demokratičnosti aliance. Z výsledků akce ale nakonec budou mít užitek všechny státy NATO v rámci globalizace výhod ekonomicky silných regionů (států). Že (pro západní Evropu) k výhodnému obsazení Iráku asi skutečně dojde dává tušit povídání prezident USA 26. října v mexickém Los Cabos, kde prohlásil, že Spojené státy vytvoří protiiráckou koalici, pokud OSN nepřijme přísnou rezoluci nutící Saddáma Husajna k odzbrojení. Podle Bushe nebude "vůbec složité" takové spojenectví bez pomoci OSN zformovat. Má pravdu. Irák je dobrá investice? Cena? Předpokládám zhruba do 500 až 600 mrtvých atlantských vojáků.

II. Příprava na třetí světovou válku

Co čeká alianci alias NATO? Aliance přežila tzv. odzbrojovací proces, což byl řízený naivismus, kterým na necelou jednu dekádu vytvořili politici iluzi, že by svět lidí mohl být lepší než dosud. Devedesátá léta, která právě začínala, se měla stát mírovým happeningem.

Odzbrojovací proces byl provázen euforií z likvidace masových armád. Snižování stavu armád bylo pokládáno za historicky nový a trvalý jev. Ve skutečnosti se jednalo pouze o fázi přezbrojování a restrukturalizace armád. Politicky musela být iluze odzbrojování udržována co nejdéle, protože si na tom založilo existenci velmi mnoho politiků jako na novém perspektivním směru politiky.

Problém odzbrojování nebyl problematický pro tak malé státy jako ČR nebo Belgie, ale mocnosti měly své závazky v rámci zahraniční politiky nejen na svých hranicích (Rusko), ale také ve vzdálenějších částech světa (USA), v zájmových oblastech bývalých kolonií (Francie, V. Británie). Musely se vyrovnat s faktem, že konec studené války nemění nic na vzestupu ekonomické a vojenské síly regionálních mocností, jakými jsou Čína, Japonsko, Indie, a bylo vcelku jasné, že dojde postupně opět k růstu vlivu Ruska na světovou politiku. K regionálním mocnostem museli armádní plánovači přistupovat jako ke svým potenciálním protivníkům, s nimiž budou po roce 2015 možná ve válce o moc. Armáda USA a armády NATO i při odzbrojení musely být schopny o dvacet let později vyhrát nové závody ve zbrojení nebo třetí světovou válku. O tom ale veřejnost nic neslyšela.

U kterékoli armády států NATO zbrojní program s těmito parametry nesměl být politicky vůbec vysloven a finančně nebyl začátkem devadesátých let pro odzbrojovací škrty dostupný. Znamenalo to i tendence snižovat finanční toky do vojenského výzkumu a vývoje. Západní armády si přitom musely udržet kvalitativní náskok před regionálními mocnostmi. Při omezení vývojových a výzkumných prací by se postupem doby začaly možnosti budoucích protivníků vyrovnávat. Neboť regionální mocnosti pokračovaly ve svém zbrojním programu bez závazků na odzbrojení.

"Naštěstí" došlo v roce 1990 k agresi Iráku vůči Kuvajtu a k ohrožení Saudské Arábie. Husajn agresí vůči Kuvajtu vrátil západním armádám prestiž a dovolil jim v praxi prokázat, že uplatnění nejmodernějších vojenských koncepcí bylo velmi efektivní. Tím dosáhly západní armády obecného politického souhlasu, aby výrazná redukce ozbrojených sil pokračovala s cílem nahradit dosavadní armádu menším sborem využívajícím maximálně nejmodernější velmi účinnou techniku. Začalo znovuvyzbrojování, aniž byla narušena iluze odzbrojení. Šrot odcházel, nové armády se rodily v "hlavách" počítačů a vojenských odborníků. Další kolo zbrojení začalo nejprve na této úrovni.

Předčasný výstřel 3. světové války

Saddám Husajn uskutečnil svůj záměr o dvacet let dříve, než měl. Neměl spojenecké zázemí, nebyl součástí žádného mocenského bloku, který by chtěl převzít nad oblastí Blízkého východu kontrolu. Irák s agresivními mocenskými ambicemi sledoval vlastní (osamocený) zisk, irácká armáda měla pouze zkušenost z boje s moderními zbraněmi v podmínkách blízkých pravidlům druhé světové války - válka Iráku s Íránem. Husajn naprosto podcenil význam obsazeného území pro země NATO a G7 (ropa). Konec studené války si mylně vysvětlil jako opadnutí mocenských ambicí. Že tomu tak není ukázaly USA a NATO v Iráku a Rusko v Čečensku. Ambice zůstaly pod národní a ekonomickou vlajkou.

V obou případech byla reakce totožná: jednalo se o ohrožení životních zájmů impéria (ropa a politický vliv), druhá mocnost (Rusko v případě Iráku, USA v případě Čečenska) měla přitom zájem, aby nedošlo k vítězství mocnosti, ale nanejvýš ke kompromisu.

V obou případech měly mocnosti možnost využít války k modernizaci armády. USA se zbavily v Iráku tíživých důsledků poraženeckého syndromu z Vietnamu, Rusko v Čečensku smazalo (po počátečních hrubých chybách) syndrom porážky v Afghanistánu.

První východisko z krize

Válka s Irákem v roce 1990 - 1991 byla prvním východiskem z krize identity armád NATO. Hovořím záměrně o NATO, ne pouze o ozbrojených silách USA, protože politický a odborný zisk z války měly USA i NATO jako celek. Kdo zvítězil? Technologická převaha, přesné a účinné inteligentní zbraně, detailní elektronický letecký průzkum (AWACS a JSTARS) a kosmický průzkum. Východisko z krize slábnoucích odzbrojujících se armád bylo potvrzeno bojem. Dnes se blíží okamžik, kdy Husajnova režimu můžeme využít podruhé. Cílem bude demonstrovat novou bezpečnostní a politickou filozofii USA, ale i NATO, aniž si to některé státy NATO oficiálně připouštějí při svém odporu proti iráckému tažení.

Na cestě ke znovuvyzbrojení

Od druhé poloviny devadesátých let mají administrativy vyspělých státních systémů jasný cíl: zvyšování vnitřní i vnější obranyschopnosti, což znamená všestranné policejní a armádní vyzbrojování a získávání globální odolnosti (čti: získávání odolnosti proti předem těžko definovatelným politickým a ekonomickým vlivům z globálního světa).

Atentáty z 11. září vytvořily půdu pro vyhlášení nové bezpečnostní doktríny USA, Husajn ji má v praxi realizovat svou porážkou. 11. září je interpretováno ne jako velmi šikovně a s velkou dávkou štěstí uskutečněná sektářská protiamerická msta islámských extrémistů, ale jako útok z globálu na objekty s globální výzvou. S touto interpretací si USA vytvořily podmínky pro obranná opatření ve světovém kontextu. Byla to vítaná možnost vyhlášení nové bezpečnostní a vojenské doktríny na úrovni roku 2010, kdy USA budou muset již reagovat na omezování svého vlivu kdekoli na zeměkouli, aby si udržely současný status quo.

Tato koncepce dává také pobídku NATO, aby obnovilo svoji evropskou obrannou roli. Podobně jako USA chtějí na ohrožení svých zájmů reagovat kdekoli na světě, také NATO má šanci pod dojmem 11. září přijmout tuto filozofii obrany. 11. září alianci poskytuje alibi chránit zájmy Evropy vůči komukoli a kdekoli.

Obranná doktrína USA a NATO má šanci se opět sjednotit v rámci doktríny: kdokoli, kdo ohrožuje naše zájmy, je nepřítel.

Nová bezpečnostní a vojenská doktrína musí vycházet z přesvědčení, že nejen ohrožení celistvosti a funkce států v jejich hranicích, ale i jejich ekonomických a politických zájmů ve světě, je útokem na státy NATO. Neboť přerozdělení moci bez přerozdělení ekonomických výhod neexistuje. A k tomu se kolem roku 2015 bude schylovat. Je potřeba si proti tomu vybudovat bezpečnostní pozice, prosadit právo ochrany zájmů kdekoliv.

Proto se NATO bude v Praze transformovat z regionálně obranné aliance do lobistické silové skupiny. Je to první krok od blokově pojaté bezpečnosti k síťové bezpečnosti.