"Lidé v Iráku se bojí hovořit svobodně, protože se obávají, že jsou jejich přátelé agenty jedné devíti z Saddámových strašlivých státních bezpečnostních služeb. Proto nám trvalo tři až čtyři měsíce, než jsme se dověděli o likvidaci povstání v jižním Iráku v městě Basra v roce 1991 [poté, co George Bush senior vyzýval tamější šiity, bay povstali proti Saddámu Husajnovi, a pak je opustil, pozn. JČ]. Iráčané donutili lidi, aby si lehli na ulici, a pak je pohřbili zaživa do asfaltu. Usmrtili každého, kdo vypadal alespoň trochu nábožensky, protože to byla šiitská oblast. Celkově bylo v této oblasti usmrceno v roce 1991 60 - 70 tisíc lidí, " svědčil německý aktivista a pokračoval:

"Strach v Iráku, jak nedávno konstatoval jeden reportér BBC, je tak hmatatelný, že se dá skoro jíst. Je to nepopsatelné. V Sýrii je diktatura, ale v Iráku dosahuje strach k vám až přímo do obýváku. V Sýrii, pokud nejste členem opozice, nemusíte se bát, nic se vám nestane. V Iráku avšak, když se octnete na nesprávném místě, může se vám stát, že vás zatknou, budou vás mučit, usmrtí vás.

V roce 1991 jsem často hovořil s jedním příjemným, inteligentním lékařem. Jednoho dne se díval na televizi, kde chválili iráckou armádu, že zvítězila v druhé části války v Perském zálivu. Řekl jenom: "No, to je trochu podivné vítězství, když umírají děti hladem." Stačilo to. Někdo ho slyšel. Sebrali ho, tři týdny ho mučili a vrátil se domů jako zlomený člověk.

Od roku 1979 Saddam Husajn usmrtil celkem asi milion občanů, civilistů, vesvé vlastní zemi. Dalši milion Iráčanů, iráckých vojáků, zemřelo při íránsko-irácké válce. Půl milionu Iráčanů zemřelo hladem nebo na nemoci v důsledku protiiráckých sankcí a další počty zemřely ve válce v Perském zálivu. Asi 1,5 - 2 miliony lidí byly vyhnány ze svých domovů a 4,5 milionů Iráčanů žije v zahraničí, po celém světě. Během vlády Saddáma Husajna byla usmrcena anebo deportována celá desetina obyvatel Iráku.

Ideologií tohoto režimu je panarabismus s obdivem pro Mussoliniho a Hitlera, obsahuje některé myšlenky převzaté ze státního socialismu a využívá myšlenky arabské nadřazenosti - která bude realizována, až se Arabové osvobodí od zahraničního - hlavně židovského - vlivu a od amerického a britského imperialismu. Ideologie vládnoucí strany Ba'ath je silně antikomunistická a antiimperialistická a antisemitská. Všechno v Iráku se vysvětluje prostřednictvím obrovského spiknutí proti Arabům všeobecně a Iráku konkrétně. Irák je prý největší arabský národ a je to přirozený vůdce pro arabské národy. Saddam Husajn sní o vytvoření sjednoceného arabského národa, který by se stal supervelmocí, schopnou postavit se proti Východu i Západu. Iráckým dětem se říká už ve školce, že se musejí stát silnými arabskými bojovníky.

Saddám Husajn a al Qaeda mají stejné nepřátele. Jejich ideologie jsou dost podobné, i když Saddám není muslim. Nebyl bych překvapen, kdyby existovalo spojení mezi Saddámem Husajnem a al Qaedou, míní německý aktivista.

Americká politika v Iráku udělala množství velkých chyb. Bylo chybou podporovat hrůzný arabský režim v osmdesátých letech, přestože Američané věděli o masakrování Kurdů. Zadruhé bylo obrovskou chybou nedovolit Iráčanům, aby svrhli Saddáma Husajna v roce 1991. Američané se báli demokracie na Blízkém východě, obávali se rozpadu Iráku, protože by to posílilo Írán, a tak dovolili Saddámu Husajnovi, aby povstání rozdrtil.

V roce 1991 se Američané báli lidového povstání. Doufali, že se jim podaří najít někoho v armádě, kdo by Saddáma Husajna svrhl a vládl Iráku s určitými kosmetickými změnami, avšak s tímtéž bezpečnostním aparátem. Jenže tato naděje je mylná. Saddám se už 25 let snaží zbavit se kawždého, kdo by mu mohl být hrozbou.

Irák je tak krutý a nemilosrdný vůči každé opozici, že lidé nemohou povstat bez pomoci zvenčí. Avšak jakmile ta možnost vznikne, drtivá většina Iráčanů povstane. Zlikviduji steanu Ba'ath a pomstí se vládnoucímu režimu. Jedinou alternativou je vytvořit demokracii, což je skutečný experiment, protože v regionu nic takového neexistuje.

Pokud by se to udělalo pořádně, byla by to skutečná naděje pro Blízký východ. Je to velký experiment. Velkou otázkou ovšem je: Vědí Američané, do čeho tam jdou? Protože Turecko, Írán a Evropa se budou snažit Iráku vnutit vlastní politiku. Irák je země bohatá na ropu a pokud si neporadíte s mezinárodními tlaky, povede to všechno ke katastrofě.

Pozitivním příkladem je kurdská autonomie. I za složitých podmínek se Kurdům podařilo vytvořit, nikoliv nutně demokracii, ale místo, které je kromě Izraele nejliberálnější a nejsvobodnější enklávou na Blízkém východě. Existuje tam svoboda projevu - s určitými omezeními, nesmíte urážet kurdské politické představitele - ale ve srovnání s Irákem je to ráj. Když to umějí udělat Kurdové, proč by to - za pomoci ze zahraničí - neuměli udělat Iráčané?

Nejsem pro válku, zejména dokud nevíme, jak ji chtějí Američané vést. Ale po dobu třiceti let vede Irák válku proti vlastní společnosti. Saddám Husajn vede válku proti vlastním lidem a musí se mu v tom zabránit

V Německu existuje velmi silné spojení mezi určitou německou ideologií z 19. století, která vyvrcholila nacismem a má silné vazby na panarabismus. Tato idegie má stejné nepřátele jako Arabové: Ameriku, židu, Izrael. Antiamerické a antiizraelské emoci byly v Německu velmi silné a od roku 1989 jen zesílily.

Saddáma Husajna lidé v Německu normálně nepovažují za odporného diktátora, který vraždí své vlastní lidi. A od roku 1945 jsou Němci velmi silně proti válce, zejména, pokud ji vedou Spojené státy.

Německá zahraniční politika je za poslední cca čtyři roky otevřeně protiamerická. V Německu je protiamerická pravice i levice.

V momentě, kdy spojuje antiglobalizační ideologie organizaci Hamas, Saddáma Husajna, Osamu bin Ladena, nacionalistická hnutí na Balkáně, zapatisty v Mexiku a neonacistickou pravici, znamená to, že neusilují o univerzální svobodu a osvobození, ale šíří antiuniverzalistické, antisemitské stereotypy, které jen vedou k barbarství. V současnosti musíme bránit západní svět před těmi, kdo ho chtějí nahradit. Dialekticky vzato jsou tito lidé také produktem západního, kapitalistického světa.

Avšak v současnosti musíme podporovat Západ, což v tomto případě znamená Ameriku, Británii a Izrael v boji proti tomu, co ty země samy vytvořily. Teprve pak bude možno se znovu zamyslet jak vytvořit mnohem lepší svět.

In extremis máte situaci, která připomíná třicátá léta. Na jedné straně jsou Británie, Spojené státy a Izrael. Tato strana bojuje za kapitalistickou západní ideologii. A na druhé straně máte nacionálně socialistické [nacistické] myšlenky o sebeurčení, v jejichž čele vždycky stojí Němci. V roce 1939 říkali Němci, že bojují proti všeobecnému kapitalismu a za sebeurčení v třetím světě. Měli antikolonialistickou frazeologii.

Před deseti lety si lidé mysleli, že je Německo těsným spojencem USA. Avšak v tomto konfliktu dává Německo najevo, že stojí na druhé straně. Všude na Blízkém Východě v syrském tisku, v bagadádském tisku je Německo chváleno, že podporuje tutéž stranu jako před padesáti lety. Je to zajímavé - a děsné.

(Thomas von der Osten-Sacken je marxista.)