Fortuyn nebyl žádný fašista a většina obyvatel Holandska to věděla. Právě proto se umístila Fortuynova strana při holandských všeobecných volbách na druhém místě, nikoliv proto, že by najednou tolik Holanďanů začalo podporovat pravici.

Navzdory dezinformacím, které se šířily ve sdělovacích prostředcích v důsledku zjednodušené interpretace, Fortuyn většinou prosazoval radikální liberální agendu: usiloval o dramatické snížení daní, o privatizaci sociálních služeb a o liberálnější zákony týkající se narkotik.

Znělo to sice "pravicově", avšak ve skutečnosti to, co Fortuyn zdůrazňoval, byla individuální odpovědnost - neprosazoval postoj "Nenávidíme .cizince".

Fortuynovy nekrology ho charakterizují jako "extremního pravičáka", ale to je nesmysl. Fortuyn často zdůrazňoval, že je nepřesné a pošetilé dávat všechny protiestablishmentové politiky do jednoho pytle "extremní pravice".

Měl pravdu, ovšem ono bylo v zájmu politického establishmentu v Evropě démonizvat zpochybňovatele jejich politiky, jakým byl Fortuyn, jako "neofašistu". Tím byli totiž schopni zdiskreditovat jeho myšlenky, aniž by se jimi museli v demokratické debatě vážně zabývat.

Takže proč byl podle nich vlastně Fortuyn "pravicový"? Hlavně proto, že byl proti přistěhovalectví. Avšak mnoho lidí, kteří jsou proti přistěhovalectví, si říká "levičáci", protože proti přistěhovalectví protestují z ekologických důvodů. Problém je že Fortuyn se stavěl proti přistěhovalectví z kulturních důvodů. Byl přesvědčen, že zejména muslimská kultu ra nemůže koexistovat s ultraliberální, "permisivní" holandskou společností.

Je možné, že tento jeho názor byl pošetilý a zjednodušený.

Jeho postoj k imigraci odrážel obavy, že hustě obydlená, malá země, jako je Holandsko, která poskytuje uprchlíkům ze státních prostředků financované bydlení, zdravotnictví i školství, nebude schopna tuto politiku praktikovat donekonečna. Fortuynovy útoky na islám jsou reakcí na skutečně sprosté útoky vedoucích islámských představitelů v Holandsku i v jiných zemích na homosexuality i na západní liberální hodnoty. Fortuyn poukazoval na to, že podle jeho názoru vedoucí islámští představitelé hlásají absolutní popírání individuálních občanských a lidských práv, lidské bytosti jsou podle nich podřízeny Bohu, a požadují, aby stát lidem vnucoval jediný správný názor na svět - názor vedoucích náboženských představitelů muslimského vyznání.

Fortuyn by se neuplatnil v americké politice - tamější fundamentalističtí křesťanští politikové (a společnost) zastávají obdobné názory...

Na rozdíl of francouzského politika Jean-Marie Le Pena, s nímž byl často nespravedlivě srovnáván, zastával Fortuyn zásady volného trhu, nižších daní a deregulace. Sliboval, že bude tvrdě zasahovat proti zločinnosti, vrátí policii pod kontrolu místní správy a zavede přísnější kvalitativní požadavky do školství. Fortuyn, který byl doma v homosexuálních barech ve svém rodném městě Rotterdamu, byl otevřený volnomyšlenkář, který plně podporoval holandskou víru v liberální, tolerantní společnost, avšak zároveň tvrdil, že muslimové a další přistěhovalci, kteří se odmítají přizpůsobit holandským hodnotám, ohrožují holandské svobody.

Fortuynův neodpustitelný hřích, v očích liberálního levicového holandského establishmentu, bylo to, že se pokusil zpochybnit víru tohoto establishmentu v kulturní pluralismus, spojený s myšlenkami tolerance a svobody. Fortuyn varoval, že příchod velkého množství přistěhovalců do nejhustěji obydlené evropské země podle jeho názoru ohrožuje společnost, kterou měl rád.

Fortuynovi četní nepřátelé ho skandalizovali jako fašistu a rasistu, zejména pro jeho tvrdé postoje vůči zločinnosti a hlavně pro jeho přesvědčení, že by se mělo zastavit přistěhovalectví a že by se mělo víc naléhat na přistěhovalce, aby se přizpůsobili holandskému způsobu života.

Přistěhovalectví a asimilace imigrantů z třetího světa: to jsou a nadále i budou nesmírně důležité otázky pro Evropu, zejména vzhledem k tomu, že evropská populace stárne a nerodí se dost dětí, aby počet Evropanů neklesal.

Názory, které Fortuyn zastával a vyjadřoval, otřásly normálně usedlým světem holandské politiky, která byla po mnoho desetiletí vybudována na základě koalic, představujících tradiční holandské skupiny obyvatelstva - katolíky, protestanty, socialisty a menší strany. V praxi to vedlo k stále zkostnatělejší, etatistické vládě, na niž dohlížela elitářská politická třída, kterou však - stejně jako ve Francii a dalších evropských demokraciích - nyní odmítá rostoucí počet voličů za to, že tito elitáři nereagují na jejich politické touhy a přání.

Fortuyn zpochybnil jednu ze základních zásad liberální holandské kultury: Nesmíme budit dojem, že jsme netolerantní.

Přistěhovalectví a zločinnost, která je spojována s přistěhovalectvím, nejsou v Holandsku novými problémy, avšak nové je to, že se o tom nyní mluví otevřeně. Po řadu let zabraňovala vládnoucí elita, včetně sdělovacích prostředků, diskusi o rostoucím imigračním problému. Ten, kdo se o tom chtěl zmínit, byl označen za kryptonacistu.

Fortuyn odsoudil tuto ochromující politickou korektnost. Uvedl v jednom rozhovoru, že "všude v Evropě socialisté a extremní levice zakázali diskusi problémech multikulturní společnosti."

Fortuyn byl nesmírně telegenický, uměl velmi dobře zacházet se sdělovacími prostředky, a někdy v médiích používa demagogie, avšak jeho přístup byl účinný. Během nedávné televizní debaty s jedním vedoucím muslimským náboženským představitelem, Fortuyn muslimského duchovního záměrně provokoval tím, že dával na odiv svou homosexualitu. Imám nakonec vybuchl a Fortuyna za jeho homosexualitu nevybíravými slovy odsoudil. Fortuyn se nevzrušeně obrátil ke kameře, promluvil přímo k divákům a poukázal na to, že právě tohle je trojský kůň nesnášenlivosti, jakého Holanďané zvou do své společnosti jménem multikulturalismu.

To byly politické názory, které se v "oficiální" holandské společnosti nesměly vyslovovat. Avšak Fortuyn se stal tak populární právě v důsledku svých schopností a svého rozhodnutí podvracet dusivou politickou korektnost holandské konsensuální politiky. A právě proto byl zavražděn.

Volby jen posílily trend, v jehož rámci padly za poslední rok levicové vlády ve Francii, v Dánsku, v Portugalsku a v Itálii, kde stoupla podpora pro populistické extremně pravicové strany, které začaly využívat znepokojení ohledně zločinnosti, přistěhovalectví a ztráty národní totožnosti.

Portugalská vláda je koalicí centristické Sociálnědemokratické strany a ultrapravicové Lidové strany. Tato koalice v březnových volbách porazila bývalou socialistickou vládu.

V Itálii podporuje pět procent voličů dvě ultrapravicové strany, Severní ligu a Nacionální alianci. Součástí Nacionální aliance je Mussoliniho vnučka Alessandra. Tato strana má podporu v mnoha chudších oblastech Itálie. Severní liga, jejímž šéfem je Umberto Bossi, je členem koaliční vlády premiéra Silvia Berlusconiho.

Když se v Rakousku dostala v roce 2000 k moci ultrapravicová Strana svobodných, Evropská unie uvalila na Rakousko sankce. Pomocí protiimigrační politiky a politiky zaměřené proti EU opustila tato strana periferii rakouského politického života a stala se mocnou silou.

V sousedním Švýcarsku zaznamenala extremně pravicová švýcarská Lidová strana (SVP) v roce 1999 podstatnou podporu a nyní tvrdí, že ji podporuje 22,5 procent voličů.

I v Německu se začaly prosazovat extremně pravicové strany. Před několika měsíci tam získala nová strana zákona a pořádku 20 procent voličských hlasů v městě Hamburku.

V tradičně socialistické Skandinávii získala ultrapravicová Strana pokroku ve volbách v roce 2001 26 křesel v norském parlamentu, který má 165 křesel. Pod vedením svého šéfa Carla Hagena tvrdí tato strana, že má voličskou podporu ve výši 15 procent.

Tyto pravicové strany se projevují různými způsoby, ale jedno téma je spojuje: přistěhovalectví.Silná podpora pro požadavek zastavit přistěhovalectví a silný důraz na zákon a pořádek (tyto politické strany spojují rostoucí zločinnost s přistěhovalectvím) získaly těmto stranám voliče po celém evropském kontinentu.

Avšak jestli se někdo domnívá, že drtivé vítězství pravice v nedávných volbách znamenalo, že bude zakázána eutanázie, lehký přístup k potratům, sňatky homosexuálů či marihuana, velmi se mýlí. Amsterdam nepropadne puritánům.

Triumfující křesťanští demokraté, směsice kalvinistů a katolíků, sice tvrdí, že je ostudné, že se stalo Holandsko "nádobou neřesti" a hlavním městem narkomanů v Evropě, ale neplánují s tím příliš mnoho co dělat, kromě morální kampaně, jakou organizovali abstinenti v Chicagu ve dvacátých letech. Oficiálně jsou měkké drogy v Holandsku stále ještě protizákonné, avšak nejsou trestné. Je vyloučeno změnit zpětně zákon.

Fortuyn chtěl ještě ulehčit přístup k marihuaně, chtěl, aby se prodávala v supermarketech jako limonády a i když jeho stoupenci nejsou tak militantně liberální, neplánují omezit holandské zákony o narkotikách.

Avšak křesťanští demokraté budou zcela jistě chtít učinit Holandsko daleko méně vstřícnou zemí pro přistěhovalce ze severní Afriky, z Turecka a z karibské oblasti. Jejich šéf před několika měsící v projevu charakterizoval multikulturalismus z devadesátých let jako "selhání", které je nutno odstranit ze státní politiky, i když stranický program hovoří zastřeněji o ukončení "etnicko-kulturní jinakosti". Tady hovoří obdobně jako Pim Fortuyn, i když nevyžaduje jako on povinnou návštěvu marockých a tureckých dětí v konvenčních školách, aby se urychlila asimilace a aby se zabránila vytvoření islámských ghet.

Evropská unie si dosud nevypracovala jednotný přístup k žadatelům o azyl a k přistěhovalectví a problémy, které vyvolávají vzestup pravice, se budou pravděpodobně dále prohlubovat. Avšak nemíchejme rajčata s jablky: Le Pen je extremně pravicový politik. Také Haider, Kopal a další prostoduché bytosti. Fortuyn nebyl extremně pravicový politiky, i když reagoval na vážný problém střetávání kultur a sociálního státu, který se o ně stará.

Já jako cizinec, jako přistěhovalec (protože tady nechci zůstat jen po určitou dobu, jako většina cizinců v České republice, ale chci tu strávit celý svůj život) mohu bezpečně říci, že je skutečně nutné přizpůsobit své chování určitým všeobecným, univerzálním a základním očekáváním společnosti, v níž se rozhodnu žít. Samozřejmě, nevidím důvodu k tomu, abych přestal divoce gestikulovat, či vzdal se i jiných neformálních latinskoamerických rysů.

Ale nemohu se přistěhovat do ČR a jezdit tu s autem jako Brazilec (Brazilci nerespektují ani semafory, ani rychlostní omezení), ani nemohu každou hodinu přerušovat práci, abych si dal kávu. Přistěhovalec se musí trochu přizpůsbit. Anebo si vybrat k životu jinou společnost...