Den se pomalinku probouzí. V ulicích se začínají objevovat první chodci, ve vedlejší čtvrti začali popeláři svou práci. Pouliční osvětlení ale ještě svítí, podzimní ranní mlhy jako kdyby chtěli první chladné noci ještě alespoň o kousek prodloužit.

Mezi několika šedými siluetami, které mají to štěstí, že mohou každé pracovní ráno zamířit do práce, a smůlu, že zrovna ta jejich práce začíná před šestou hodinou ranní, nebo do ní musejí hodinu či dvě dojíždět, splývala postava nenápadného pána v dlouhém plášti s oranžovo-bílým lemováním. Pomalu se sunul po chodníku sem a tam, tu či támhle se zastavil, pak zase udělal několik kroků. Potom se opět zastavil. Protáhnul svá shrbená záda, sáhnul do levé kapsy a vytáhnul cigarety, připálil si a dlouze vtáhl dým. Pravým ukazovákem si napravil brýle na nose.

"Nemáte jednu cigaretu?" ozval se za ním čísi hlas. Pán se otočil. Před ním stál člověk středního věku, muž v omšelém kabátě, úzkostlivě ošetřovaném a vyspravovaném. Na hlavě měl trochu staromódní klobouk nasazený skoro vodorovně s chodníkem, na kterém stál. Trochu nepřirozený pokus o přívětivý výraz prozrazoval pokus zakrýt rozpaky. "Nějak mi došly..." Oběma bylo jasné, že mu cigarety nedošly, prostě na ně neměl, zato měl obrovskou chuť vyšlukovat alespoň centimetr z "královské míry" jakéhokoliv tabáku.

Pán si prosebníka prohlédl krátkým pohledem. Pravé sklo na brýlích se mu trochu zamlžilo, sundal si je tedy a promnul skla mezi prsty, cigaretu před tím pečlivě oklepl do odpadkového koše, který mu stál vedle nohou a odložil ji na jeho okraj opatrně, aby neupadla. Pomalým pohybem si nasadil brýle zpět na nos a sáhl do kapsy pláště. "Ano, prosím, nabídněte si." Muži v kabátě podal poloprázdnou krabičku a sirky. Dnešní ráno zní poněkud opuštěně, snad se tedy svět nezboří, když si vykouří cigaretu a ztratí pár slov s někým, kdo se podle jeho prvního mínění do této kompozice mlhy, rána, podzimu a neosobního pocitu z městské ulice nehodí stejně jako on sám.

"Děkuji vám, pane kolego, je to možná poněkud směšné, ale ta cigareta mi dává alespoň falešný pocit trocha toho tepla," ozvalo se škrtnutí sirky, hluboký nádech a výdech, "nemám rád tuhle podzimní dobu." Muž vrátil zpět pánovi jeho cigarety. "Moc vám děkuji, jste hodný člověk. Dnes je vůbec problém narazit na hodné lidi."

"Žít v současném světě není skutečně jednoduché, pane ..."

"Promiňte, jmenuji se doktor Ječmínek." Muž mírně nadzvedl svůj klobouk a pokusil se o zdvořilostní úsměv. "Nevadí, že vás vyrušuji při práci? Obdivuji každého člověka, který dnes pracuje, ale nemám mnoho možností si takto s někým alespoň na chvíli pohovořit. A vás tipuji na inteligentního člověka."

Pán se cítil trochu polichocen a tenhle doktor Ječmínek se mu přes počáteční nedůvěru nyní zdál být celkem sympatický člověk. "Já jsem profesor Svatoň, práce mám sice hodně, ale dvě tři minutky pro krátký rozhovor s kolegou nemůže být ztrátou času." Profesor nabídnul svou pravici k zdvořilostnímu potvrzení seznámení dvou intelektuálů, doktor jeho ruku přijal. Krátkým decentním stiskem a potřesením si vzájemně stvrdili, že přijímají entitu toho druhého.

"Zmínil jste, pane kolego, že jste doktorem, mohu se zeptat na obor vašeho doktorátu?"

"Ovšemže. Jsem doktorem filozofie a bohemista," odpověděl doktor Ječmínek s určitou dávkou pýchy v hlase, pak náhle posmutněl. "Ale teď jsem bez práce, jak jste asi sám poznal." Následoval krátký povzdech. "Když přestal být o mou profesi zájem, nepodařilo se mi již najít pro sebe uplatnění, můj obor a věk je jaksi překážkou mého dalšího uplatnění. Je mi třiačtyřicet let, pro současný trh práce jsem již příliš starý."

"Ano, pane kolego, boj o zdroje obživy je stále těžší. Chvála bohu, že mám dobré vzdělání, kdo ví, zda bych se uchytil, nebýt mé profesury." Profesor Svatoň se podíval na doktora Ječmínka s co největší snahou dodat svému pohledu povzbudivý náboj, ale moc mu to přes jeho ohmatané brýle nešlo. "Já jsem kupříkladu, pane kolego profesorem sociologie, nedělám sice nyní ve svém oboru, ale ve výběrovém řízení na své současné místo jsem vyhrál proti dvěma vysokoškolákům a pěti mladíkům s úplným středoškolským vzděláním. Ty mladíky jsem litoval, bez vysokoškolského vzdělání dnes nejsou nic." Profesor si popotáhnul z cigarety a zadíval se někam přes rameno svého kolegy vzdělance. "Jó, svět se za posledních dvacet let změnil k nepoznání."

"To máte pravdu," o poznání ožil doktor filozofie, "nechci plakat nad rozlitým mlékem své současné poněkud svízelné situace. Svět jako celek, alespoň jeho vyspělá demokratická majorita, se opravdu posunul do jiných dimenzí. Vezměme si třeba dobu před nějakými dvaceti, třiceti lety. Samý terorismus, několik konfliktů v Asii, hladomor v Africe. To dnes je všechno úplně jiné."

Profesor významně přikývnul jako člověk znalý věci a s širokým přehledem. "Ve světě konečně panuje všude mír a až na drobné nevýznamné excesy i svoboda a demokracie. Ještě že se tenkrát Evropa spojila ve stejném duchu jako kdysi Spojené státy, dnes jsou to dva silní partneři, kteří si vždy dokáží poradit."

"Máte pravdu, pane kolego, vezměte si třeba, jak na přelomu 20. a 21. století extrémisté křičeli, že se svět řítí do slepé uličky, že ho slepá spotřeba pohltí. Že prý až se nasytí výrobky střední a východní Evropa a země třetího světa, že dojde ke kolapsu nebo k válce. Že prý se bez válek zhroutí americká ekonomika, která je založena na zbrojním a naftařském průmyslu a finančním nadnárodním lobby. A vidíte, třeba takové NATO se uplatnilo také jako pro ekonomiku celosvětově stabilizující organizace i když ve 40. letech 21. století zavládl celosvětový mír." Doktor Ječmínek si zapnul knoflíky svého kabátu až ke krku a levou rukou si upravil své první šedivé prameny vlasů sčesané dozadu. Klobouk si pak posadil na hlavu přesně do navyklé polohy.

Profesor Svatoň slovům kolegy intelektuála přikyvoval. "Tak, tak, novodobá historie je velmi poučná. NATO prokázalo, že má velmi dobré strategické myšlení, když jde o to zasadit se o dobro v celosvětovém měřítku. Historii, kterou popisujete jsem také studoval. Když před šesti lety skončili všechny mírové operace a nebylo už kde potírat teroristy, zachránilo NATO celosvětovou stabilitu vynálezem odbytových operací. V zájmu zachování celosvětové ekonomické stability byl vytvořen pořadník všech zemí světa, takže každá země teď ví, kdy bude na řadě s bombardováním. Můj syn je také vojákem mezinárodních odbytových sil, letos se účastní odbytové operace někde tady ve střední Evropě, akce má prý název ,Rozlámání dekretů'. Nevím sice, proč pro odbytovou operaci tentokrát zvolili tak pitomý název, ale to je věcí Pentagonu a chytrých hlav z Berlína, důležité je, že se zase oživí mezinárodní ekonomika. Zase bude kam prodávat, zase bude co stavět. Nikdy se tedy nemůže stát, že by nebylo kam a komu dodávat kvalitní moderní výrobky."

"Ani se tedy nikdy nemůže stát, že by celosvětový zbrojní průmysl způsobil globální ekonomický kolaps, protože by pro jeho spotřební složky nebyl odbyt," doplnil doktor tok myšlenek svého kolegy.

"Jó, pane kolego, svět je velmi chytře vymyšlený. Včera jsem se díval na informační server, mimochodem, které internetové noviny máte nejraději?"

",České listy'. Ty jsou asi nejlépe strukturované, a objektivní. Stejně vám řeknu, že je dobře, že žijeme v zemi, kde máme jistotu objektivních svobodných informací." Doktor Ječmínek dokouřil svou cigaretu a schoval své ruce do kapes. Podzimní ranní chladno cítil v konečcích svých prstů.

"Souhlasím s vámi, a ,České listy' považuji také za nejlepší. Co je koupila berlínská vláda, velmi se zlepšili na kvalitě a v komentářích kladou důraz na české národní zájmy a problematiku soužití mezi národy v Evropě. To je oblast, která mne vždycky zajímala."

"Nelze než souhlasit. Národní zájmy by měly zajímat každého občana, jsme přece Evropané." Doktor se zhluboka nadechl, skoro neznatelně jím otřásl ranní chlad. Rozhlédl se po ulici, která se pomalinku začínala plnit chodci i automobily. "Děkuji vám, pane kolego, za cigaretu, bylo mi ctí si s vámi pohovořit."

"Nápodobně, pane kolego, někdy zase nashledanou."

Doktor Ječmínek si podvědomě přitáhl límec svého kabátu více ke krku a pomalým krokem se sunul kamsi do řídnoucí mlhy.

Profesor Svatoň se za ním díval, dokud se neztratil z dohledu. Potom o dva kroky poposunul svou káru na odpadky a pokračoval v zametání chodníku. "Je to dobře, že žijeme v tomto světě. Jó svoboda," nadechl se zhluboka, "je cítit i v téhle mlze." Profesor s euforickým pocitem člověka nad věcí sehnul svá záda nad svým každodenním chlebem.

V tu dobu se v jednom z posledních českých výrobních závodů na předměstí metropole ozvaly výstražné sirény protivzdušné obrany.