Protože Spojené státy odtamtud nikdy neodejdou. Po dobytí Iráku si Spojené státy v té zemi vybudují trvalé vojenské základny a budou odtamtud dominovat Blízkému východu, včetně sousedního Íránu.

Americký ministr obrany Donald Rumsfeld tuto myšlenku odmítl, že se prý Spojené státy nesnaží získat území jiných států. To je sice pravda, avšak 57 let po ukončení studené války mají Spojené státy stále ještě velké vojenské základny v Německu a v Japonsku. Totéž udělají v Iráku.

A proč nyní americká vláda odmítá politiku zadržování v případě Iráku, kterou používala Amerika proti Sovětskému svazu po dobu 45 let? Protože politika zadržování nedovoluje expanzi americké moci. Řím se také nesnižoval k politice zadržování. Dobýval národy. A tak to bude dělat i Amerika.

Tento přístup je částečně obsažen v nové americké Strategii bezpečnosti státu. Tento dokument, který Bushova vláda zveřejnila 20. září, se podstatným způsobem odlišuje od předchozích přístupů, což je změna, kterou vláda připisuje hlavně útokům z 11. září.

Ve snaze neutralizovat hrozbu terorismu, prezidentova zpráva nastiňuje novou agresivní vojenskou a zahraniční politiku. Její součástí jsou preventivní útoky na státy, které Amerika považuje za své nepřátele. Zpráva hovoří otevřeně o tom, co charakterizuje jako "americký internacionalismus", hovoří o "ignorování mezinárodního mínění, pokud to slouží americkým zájmům". "Nejlepší obranou je dobrá ofenzíva," argumentuje dokument.

Dokument odmítá politiku zadržování jako archaický pozůstatek studené války a namísto toho hovoří o "přesvědčování či donucování států, aby přijaly svou suverénní odpovědnost".

Na udržení pax americana, uvádí zpráva, budou muset americké jednotky provádět dohližitelské "policejní práce" - Spojené státy budou jednat jako světový četník - a dodává, že takové akce "vyžadují, aby v čele světa stály Spojené státy a nikoliv OSN." V podstatě je to plán na trvalou americkou vojenskou a hospodářskou nadvládu nad všemi regiony této planety, bez ohledu na mezinárodní zájmy či pochybnosti. A na to, aby bylo možno tento plán plně realizovat, předpokládá se dramatická expanze globální americké vojenské přítomnosti.

"Spojené státy budou vyžadovat základny a stanoviště nejen v západní Evropě a severovýchodní Asii, ale i mimo tyto oblasti," varuje dokument, "a budou také potřebovat dohody o dočasném přístupu pro americká vojska pro akce amerických vojáků ve vzdálených oblastech."

To, že dokument opakovaně hovoří o terorismu, je však zavádějící, protože přístup nové Strategie bezpečnosti státu zjevně nebyl inspirován až událostmi z 11. září. Tento přístup, formulovaný v podstatě tímtéž jazykem, lze nalézt ve zprávě ze září 2000, kterou vypracoval tzv. Projekt pro nové americké století, skupina konzervativních intervencionistů, které rozhořčila představa, že by Spojené státy mohly nevyužít šanci vybudovat si globální impérium.

"V žádné době v historii nebyl mezinárodní bezpečnostní pořádek tak výhodný pro americké zájmy a ideály," konstatovala tato zpráva před dvěma lety. "Výzvou nadcházejícího století je zachovat a prohloubit tento 'americký mír'."

Celkem vzato se ta zpráva z roku 2000 čte jako vzor pro současnou Bushovu obrannou politiku. Většinu toho, co ta zpráva doporučuje, se snaží Bushova vláda realizovat. Například, projekt požadoval zrušení smlouvy zakazující balistické střely a vybudování globálního obranného raketového systému. Americká vláda právě tento kurs prosazuje.

Zpráva z roku 2000 doporučila, že mají-li mít Spojené státy sílu prosazovat pax americana, budou muset zvýšit výdaje na zbrojení ze 3 procent HDP na 3,8 procent. Na příští rok požaduje Bushova vláda rozpočet na obranu ve výši 379 miliard dolarů, je to téměř přesně 3,8 procent HDP.

Zpráva pořaduje "restrukturalizaci" americké armády a zrušení některých zastaralých obranných programů. To právě prosazují Rumsfeld a jiní.

Zpráva požaduje vytvoření malých jaderných hlavic, schopných "zaměřit se na velmi hluboké, podzemní opevněné bunkry, jaké stavějí mnozí naši potenciální nepřátelé". Letos dostal Pentagon svolení začít vyvíjet tuto zbraň jménem Robust Nuclear Earth Penetrator, i když Senát to dosud neschválil.

Většina autorů zprávy z roku 2000 zasedá v nynější americké vládě.Z nich je např. Paul Wolfowitz náměstkem ministra obrany, John Bolton je náměstkem ministra zahraničních věcí.

Vzhledem k tomu, že v roce 2000 byli pouhými řadovými občany, mohli si dovolit vyjadřovat se o svých cílech daleko méně diplomaticky než když vypracovávali bezpečnostní strategii státu. Už v roce 2000 identifikovali jako krátkodobé cíle amerických vojenských akcí Írán, Irák a Severní Koreu. Ve své zprávě kritizují skutečnost, že "Pentagon v minulosti nikdy při vypracovávání vojenských strategií nezkoumal, jaké vojenské požadavky by byly nutné na likvidaci těchto režimů."

Proto zpráva požaduje daleko větší americkou vojenskou přítomnost v zahraničí, má se rozšířit ještě víc než je dosavadní americká vojenská přítomnost v cca 130 zemích světa.

Zpráva argumentuje, že je zapotřebí trvalých amerických vojenských základen na Blízkém východě, v jihovýchodní Evropě, v Latinské Americe a v jihovýchodní Asii, kde takové základny nyní nejsou.

To vysvětluje další záhadu americké reakce po 11. září, kdy spěšně Bushova vláda rozmístila americká vojska v Gruzii a na Filipínách a chtěla bezodkladně poslat vojenské poradce do občanské války v Kolumbii.

Zpráva z roku 2000 přímo odkazuje, že je založena na ještě starším dokumentu, který vypracovalo v roce 1992 americké ministerstvo obrany. Tento dokument také plánoval, že by se měly Spojené státy stát kolosem, rozkročeným nad světem, že by si měly ve světě vynucovat svou vůli a udržovat světový mír prostřednictvím své vojenské a hospodářské moci. Když se na veřejnost dostala konečná forma tohoto návrhu, vyvolalo to tolik kritiky, že ho první prezident Bush rychle odmítl.

Ministrem obrany v roce 1992 byl Richard Cheney, dokument tehdy vypracoval Paul Wolfowitz, který tehdy působil na ministerstvu obrany jako náměstek tajemníka pro strategii.

Jakmile Amerika jednou prosadí své jednostranné právo jednat jako světový policista, naši spojenci rychle ustoupí do pozadí. Nakonec budou Spojené státy muset vydávat americké bohatství a prolévat americkou krev na ochranu míru v jiných státech, zatímco tyto jiné státy budou investovat své bohatství třeba do zdravotnictví pro své občany.

Spojené státy na sebe příjímají roli Garyho Coopera z filmu V pravé poledne. Je to historická změna toho, jak se dosud Spojené státy samy vnímaly jako národ a jak fungovaly v mezinárodní aréně. Když Bush kandidovat na prezidentský úřad, v žádném případě nenavrhoval, že bude prosazovat takovouto změnu. Naopak, v debatě s Al Gorem navrhoval Bush skromnější zahraniční politiku.

Role světového četníka bude nesmírně nákladná. V roce 2000 vydaly Spojené státy 281 miliard dolarů na armádu, což bylo více než vydalo celkem 11 dalších států s největšími vojenskými výdaji na světě. V roce 2003 stoupnou americké vojenské výdaje na 378 miliard dolarů. Jinými slovy, jen vzrůst amerického vojenského rozpočtu v letech 1999 - 2003 je víc než celkové ročně vojenské výdaje Číny, největšího soupeře USA.

Pokušení vytvořit si impérium je starobylé a mocné a během tisíciletí lidé páchali v jeho důsledku strašlivé činy. S ukončením studené války a rozkladem Sovětského svazu dostaly Spojené státy bezbolestnou šanci vytvořit si globální impérium. Některé lidi rozčílilo, že Spojené státy této šance okamžitě nevyužily., částečně, protože americkému lidu nikdy nevyhovovala představa, že by se měl stát novým Římem.

Teď, po 11. září, vznikla nová příležitost pro stoupence vytvoření světového impéria - přesvědčují o tom nového prezidenta. Takže debatujeme-li o tom, máme-li napadnout Irák, ve skutečnosti debatujeme o roli, jakou budou Spojené státy hrát v budoucích desetiletích.

Lze dosáhnout míru a bezpečnosti vyhledáváním silných aliancí a mezinárodního konsensu, v jehož čele by stály Spojené státy? Anebo je nutné přijmout daleko jednostrannější přístup a přijmout roli světového četníka, kterou, podle některých lidí, nám do ruky vnutila historie?

Pokud se skutečně rozhodneme vytvořit z Ameriky globální impérium, měli bychom toto rozhodnutí učinit vědomě, jako demokracie. Cena za udržování impéria je vždycky vysoká, varuje americký autor.