Podobná hra na slepou bábu se slůvkem Němec se v současné době odehrává u nás doma. Německá kontrola českého denního tisku je tabuizována podle principu: Když se o tom nepíše, tedy to neexistuje. Čtenář MF Dnes, Lidových novin a padesáti jiných deníků se nesmí dovědět, že vlastně čte německé noviny. Tato strategie není nic nového. Předepsal ji Josef Goebbels v roce 1940 na začátku války když mluvil k českým novinářům: Německých cílů se dosáhne nejsnadněji, když je budou interpretovat ochotní čeští novináři.

Němci věděli své o prodejnosti české povahy. Avšak nedocenili její vůli k odporu, když je národ hnán do kouta.

Před pouhým rokem otázka německého vlastnictví českého tisku byla zřídka ventilována. Minulého září moje brožurka "Konec českého tisku?" , kterou jsem rozeslal na více než 1 000 adres (mimo jiné všem poslancům a senátorům) nerušila spánek mnoha lidí. Ministr kultury Pavel Dostál sice přiznal existenci problému, avšak nevěděl, jak jej vyřešit.

Druhé vydání, podstatně rozšířené, mělo již znatelný ohlas. Denní tisk, vlastněný Němci, mohl lehce nastřílet mnoho děr, fiktivních i pravých, do této knihy. Avšak rozhodl se pokračovat ve své strategii mlčení. Za posledních osm měsíců jejich deníky nepřinesly jedinou recenzi knihy, která házela hodně husté bláto na jejich lesklé podniky. Nemohli se však tomuto problému zcela vyhnout.

Šéfredaktor MF Dnes Pavel Šafr musel připustit existenci knížky, když byl na ni jedním čtenářem tázán. Odbyl dotaz jedním slovem "blábol" a odmítl zveřejnit výzvu autora k vysvětlení na stránkách svých novin. Při této příležitosti Šafr pronesl slova, kterých jistě lituje: Jako důvod proč pracuje pro německé vydavatele udal neschopnost vydavatelů českých.

Lidové noviny se rovněž rozhodly o knížce nepsat, avšak nebyly s to se vyhnout sloupku pravidelného přispěvatele Ludvíka Vaculíka. Nejlepším důkazem cenzury německé otázky byla půlstránková recenze s palcovým titulkem "Dvě novinky Bořivoje Čelovského". Recenzent se "zapomněl" zmínit o třetí novince "Konec českého tisku?", která vyšla v téže době.

Hlasy protestující proti zahraničnímu vlastnictví denního tisku byly stále naléhavější navzdory cenzuře denního tisku vlastněného Němci. Nový podnět přišel z pera britského novináře českého původu Benjamina Kurase. Jeho tři články v Právu o sudetoněmeckých lžích, o německém monopolu v českém tisku a o legitimaci vlastenectví vzbudily pozornost mnohých pochybujících duší.

Do tohoto boje se zapojilo 25 organizací a spolků, které představují zdravé jádro národa: Česká mírová společnost, Česká obec sokolská, Československá obec legionářská, Český svaz bojovníků za svobodu, Demokratický klub, Český Junák (svaz skautů a skautek), Klub Dr. Milady Horákové, Kluby českého pohraničí, Konfederace politických vězňů, Kruh občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí, Křesťanskosociální hnutí, Masarykova dělnická akademie, Masarykova společnost, Matice Čech, Moravy, Slezska, Nezávislá skupina "Věrni zůstaneme", Občanské sdružení Odkaz legionářů a odboje v naší vlasti, Sdružení domácího odboje a partyzánů ČR, Společnost bratří Čapků, Společnost Edvarda Beneše, Společnost F.X Šaldy, Společnost Jana Masaryka, Svatobor, Svaz PTP, Unie Comenius, Výbor Oni byli první.

Pravda se nedá umlčet - zvítězí!