"Kritikové globalizace obviňují západní země z pokrytectví," argumentuje Stiglitz, "a kritikové mají pravdu". Poukazuje na to, že si průmyslové země podržely obchodní bariéry například ve prospěch domácího zemědělství a přitom požadují, aby rozvojové země své obchodní bariéry zrušily.

V jistém ohledu má tato kniha potenciál stát se liberálním ekvivalentem klasického díla Miltona Friedmana Capitalism and Freedom (Kapitalismus a svoboda) (1962), kterážto poskytla intelektuální zázemí celé generaci konzervativců. Avšak Stiglitz podle časopisu Business Week ignoruje některé argumenty ve prospěch volného trhu. Totiž i v těch případech, kdy vládní intervence teoreticky fungují, mnoho rozvojových zemí prostě nemá tak kvalitní profesionální instituce, které by byly schopny vypracovat kvalitní hospodářskou politiku.

Přes určité nedostatky argumentuje Stiglitz účinně. Hlavním zloduchem jeho knihy je Mezinárodní měnový fond, washingtonská organizace, která půjčuje peníze zemím, které se dostaly do hospodářských potíží. Stiglitzovo pohrdání MMF je obrovské. "Je zjevné, že MMF selhal ve své roli," prohlašuje. "Mnohá politická rozhodnutí, které prosazoval MMF, přispěly ke globální nestabilitě." Stiglitz argumentuje, že Mezinárodní měnový fond udělal množství chyb při asijské hospodářské krizi v roce 1997, během ruské krize v roce 1998 a dokonce i během nejnovějších problémů v Argentině.

Autor argumentuje, že neexistují důkazy pro to, že by politika, jakou prosazuje MMF, totiž finanční utahování opasků, privatizace a tržní liberalizace, byly účinnou cestou k hospodářskému růstu. Přesně obráceně: východoasijské země jako Čína nebo Jižní Korea dosáhly hospodářského úspěchu právě proto, protože neplnily diktát západního konsensu. Například po asijské krizi přijala Jižní Korea od MMF balík hospodářské pomoci, ale odmítla většinu jeho požadavků hospodářských reforem, včetně rady od MMF, aby se Jižní Korea zbavila přebytku kapacity ve svém polovodičovém průmyslu. Stiglitz argumentuje, že naproti tomu Thajsko "téměř doslova" splnilo všechny požadavky MMF. Výsledky: Korea se hospodářsky vzpamatovala daleko rychleji než Thajsko.

Stiglitz poznamenává, že se cíle MMF změnily: "MMF už neslouží globálním hospodářským zájmům, ale slouží zájmům globálního kapitálu". Sžíravě komentuje to, že vysocí činitelé MMF odcházejí do funkcí ve velkých finančních institucích. Jeden příklad: Stanley Fischer, náměstek ředitele MMF během asijské a ruské krize je dnes náměstkem ředitele správní rady Citigroup. Stiglitz píše: "Dalo by se zeptat, jestli byl Fischer bohatě odměněn za to, že věrně vykonal, co po něm chtěli?"

Stiglitz nabízí alternativu k politice MMF. Například, když čelí rozvojová země finanční krizi, navrhuje, aby zůstaly úrokové míry nízké - zvýšit je znamená prohloubit recesi. Je také důležité poskytovat té zemi dál úvěry a nikoliv uzavřít banky, jak navrhuje MMF.

Stiglitz slouhlasí, že v dlouhodobé perspektivě je privatizace, otevřené kapitálové trhy a volný obchod správným řešením, avšak argumentuje, že nejlepší reformy jsou pomalé reformy. MMF by neměl vládám poroučet: měl by pomáhat financovat zdravotnictví a úsilí o zvyšování gramotnosti.

Důležité je také "podnikatelské prostředí", které je vstřícné vůči investorům. Jenže to, například v Rusku, zřejmě "bez drastických politických reforem" nevznikne.