20. 8. 2004 / Jan Čulík
Boris Cvek musel zřejmě listovat nějakými jinými novinami z osmašedesátého roku, než jaké znám já. Jeho pohled na osmašedesátý rok absolutně neodpovídá skutečnosti.
Skoro nikdo, kdo byl při smyslech, neadoroval v osmašedesátém roce socialismus ani komunismus. Všimněte si, že i Ludvík Vaculík, který vyšel z komunistického prostředí, dává ve svém manifestu "Dva tisíce slov" projektu osvobozování české společnosti nálepku "socialismus" jen jako pracovní název. Vždyť tento dokument vůbec není psaný z komunistického hlediska!
Jako v každé pluralitní společnosti - a československá společnost v roce 1968 se velmi rychle stala společností pluralitní - existovaly samozřejmě ve společnosti různé názory. V KSČ byla skupina stalinských funkcionářů, kteří byli po celý rok 1968 - i po invazi - zatlačeni do defenzívy. Reformátoři v komunistické straně (lidé jako Zdeněk Mlynář) zřejmě možnosti reformovat komunismus v demokracii věřili. Všimněte si však, že i Ludvík Vaculík zůstal u pojmu "socialismus" jen provizorně a byl zjevně ochoten ho při nejbližší příležitosti opustit.
Většina normálních lidí v Československu přirozeně komunisty nebyla. Ti se pak dělili jednak na lidi, kteří komunismu apriorně nedůvěřovali a všechny komunisty považovali za zločince, a tak v dubnu - květnu 1968 se o tom začali odvažovat hovořit otevřeně a nahlas - pokud to skutečně učinili na veřejném fóru, mohli být označeni za "extremisty", ale nikdo jim nic neudělal, dále na lidi - a těch byla většina, kteří prostě chtěli normální demokracii, ale uvědomovali si, že kvůli existenci "velkého bratra" je nutno používat eufemistického jazyka, do určité míry stále ještě zabarveného "socialistickým" žargonem. A pak byli lidé, kteří nebyli o možnosti reformovat komunismus příliš přesvědčeni, ale byli ochotni dát reformním komunistům po určitou dobu šanci.
Pražské jaro 1968 mělo několik etap, jako vlastně celý průběh roku 1968 a následujícího roku 1969, až do počátku normalizace roku 1970.
Nejprve došlo - zcela náhle a neočekávaně - v druhé polovině března 1968 k uvolnění cenzury. Bylo to snad 20. března 1968, kdy se na stanici Praha po večerních zprávách od půl osmé vysílal debatní pořad v tehdejším rozhlasovém seriálu "Co chcete vědět o..." Ten den bylo tématem něco jako "Co chcete vědět o současné politice". Byl to přímý přenos mítinku z pražského výstaviště, kde za předsednickým stolem seděli lidé jako Pavel Kohout či Josef Smrkovský a odpovídali často na velmi ostré dotazy z publika, a to nesmírně otevřeně. Národ nemohl věřit svým uším a snad všichni začali poslouchat. To byl skutečný začátek Pražského jara. Pořad pokračoval spontánně až do časných ranních hodin dalšího dne, někdy do dvou nebo tří hodin do rána.
První etapou Pražského jara bylo ve veřejnosti obrovské překvapení, že se najednou dá beztrestně hovořit na tabuová témata, jako bylo například vraždění nevinných lidí v komunistických věznicích v padesátých letech. Vyšetřovatelé Stb se snažili hájit v rozhlasovém a televizním vysílání, kde byli konfrontováni se svými obětmi. Někteří z těch vyšetřovatelů spáchali sebevraždu.
Náhlé uvolnění cenzury má obrovský emocionální potenciál. Národ si musel projít tou katarzí - musel otevřeně hovořit v médiích o komunistických zločinech. Příchod svobody byl opojný. Na rozdíl od současnosti se lidi na sebe v ulicích usmívali. Byla to taková nedospělá, asi poněkud infantilní radost z ničím neomezované svobody.
Druhou etapou bylo politické rozrůzňování a návrat k zakazovaným kořenům, zejména k Masarykovi. V lánském kině se začaly promítat pro návštěvníky nově otevřeného lánského parku trezorové filmy o TGM. Lidé začali organizovat nekomunistické organizace - K-231 byla asociace politických vězňů a Klub angažovaných nestraníků byl zárodek nekomunistické politické strany. Právě KAN argumentoval: "My jsme tady taky! Jsme nekomunisté a máme právo rozhodovat o věcech veřejných." Lokomotivní čety začaly organizovat nezávislé nekomunistické odbory. Jediné, k čemu ještě nedošlo, byla privatizace hospodářství. Nemohlo, nebyl čas. Hovořilo se jen o různých "třetích cestách" v ekonomice.
Třetí etapa: Ukázalo se, že všeobecná svoboda a radost je ohrožena. Náhlou československou svobodu nesnášel zejména východoněmecký stalinista, aparátčík Walter Ulbricht a s dalšími spojenci ve Varšavském paktu začali východoevropští komunisté vyvíjet ostrý nátlak na Československo, aby svobodu zase zrušilo. Vedení KSČ to odmítlo. A co bylo nejhorší: nepřistupovalo na TAJNOST JEDNÁNÍ. Když šéfové východoevropských komunistických stran poslali vedení KSČ kárný dopis, předsednictvo KSČ ho nechalo k jejich šoku odvysílat v Československu rozhlasem spolu se svou odmítavou odpovědí!
V květnu 1968 tlak "bratrských" stran na KSČ sílil, a tak se Dubček marně pokusil trochu se vrátit ve svých veřejných projevech ke komunistickému žargonu. Vyvolalo to protesty. A pak už tlak sílil dál. Český národ se sjednotil za prohlášením "Dva tisíce slov" - to přece, pane Cveku, nemůžete hodnotit jako komunistický text! Rusové ho nesnášeli hlavně kvůli té Vaculíkově výzvě k iniciativě zdola. Děsili se toho jako čert kříže:
"K otázkám, které nechce nikdo znát, ustavujme vlastní občanské výbory a komise. Je to prosté, sejde se několik lidí, zvolí předsedu, vedou řádně zápis, publikují svůj nález, žádají řešení, nedají se zakřiknout. Okresní a místní tisk, který většinou zdegeneroval na úřední troubu, proměňujme v tribunu všech kladných politických sil, žádejme ustavení redakčních rad ze zástupců Národní fronty nebo zakládejme jiné noviny. Ustavujme výbory na obranu svobody slova. Organizujme při svých shromážděních vlastní pořádkovou službu. Uslyšíme-li divné zprávy, ověřujme si je, vysílejme delegace na kompetentní místa, jejich odpovědi zveřejňujme třeba na vratech. Podporujme orgány Bezpečnosti, když stíhají skutečnou trestnou činnost, naší snahou není způsobit bezvládí a stav všeobecné nejistoty. Vyhýbejme se sousedským hádkám, neožírejme se v politických souvislostech. Prozrazujme fízly."
A během tohoto tlaku vydala KSČ svůj Akční program a připravovala se na mimořádný sjezd, který měl být porážkou stalinistů.
No a pak do Československa přijely v červnu na manévry sovětské jednotky a jaksi odmítly ze země odjet. A všechno to vyvrcholilo po několika jednáních s Brežněvem - v Bratislavě a v Čierné nad Tisou (zdálo se, že jsou rozpory zažehnány a lidé jeli na dovolenou) - invazí dne 21. srpna 1968.
(A. J. Liehm v Literárkách z 15. 8. 1968 "s obdivem vykřikoval jméno diktátora Tita", jak píše Boris Cvek, protože tehdy, pod obrovským tlakem východoevropských spojenců a Sovětského svazu, se Tito a Ceaušescu - který tehdy flirtoval s liberalismem - odvážili přijet do Prahy a vzdorně, proti vůli Sovětského svazu, československou svobodu podpořit.)
Reakce na invazi byla přirozeně v Československu nesmírně nacionalistická. Tady vznikla - dočasně - ona "národní kolektivita", jíž se Boris Cvek tak hrozí a které nerozumí. Národ byl v ohrožení, a tak se dokázal semknout nad ohroženými kořeny své kulturní existence. Nacionalistické povědomí kolektivní soudržnosti živilo po invazi i to, že se postupně některé věci nesměly říkat nahlas - tak si lidi začali stále více jen naznačovat. Ale ještě vánoční a silvestrovské televizní vysílání roku 1968 bylo vyjádřením intenzivní národní jednoty a ta vyvrcholila i v dnech Palachova upálení v lednu 1969. Národní jednota se znovu vzedmula v době hokejových demonstrací na jaře roku 1969, kdy Češi porazili Rusy a zřejmě sovětská KGB jako provokaci vypálila pražskou kancelář Aeroflotu, aby mělo sovětské vedení záminku zasáhnout.
Svou podstatou nebylo vyvrcholení reformních šedesátých let rokem 1968 a 1969 absolutně levicové ani komunistické. Nakonec to lze dokázat poukazem na nejvýznamnější literární díla z tohoto období. Je snad Kunderův Žert komunistické dílo? Jsou "kolektivně komunistické" Jasného Všichni dobří rodáci, anebo třeba Kachyňovo Ucho? Umělecká díla z této doby svědčí, že reakce lidí vůči skutečnosti byly daleko rozrůzněnější a sofistikovanější, než je tomu dnes.
Potíž je, že k dispozici vlastně není žádná všeobecněji známá a užívaná čítanka publicistiky z roku 1968. Vydal ji, samozřejmě, v roce 1988 ještě v exilu neúnavný A. J. Liehm. Možná nebude od věci z ní z historických důvodů něco citovat. Pokusím se ji najít v pátek během dne v práci.
Když tak se aspoň podívejte do své místní knihovny, do téhož vydání Literárních listů, v němž vyšel manifest Dva tisíce slov a přečtěte si tam - docela neuvěřitelné komickou - reportáž Ludvíka Vaculíka "Obrodný proces v Semilech".
Všimněte si té plurality: Vaculík si v té reportáži vlastně dělá legraci ze samotného Pražského jara, jehož je stoupencem - ironizuje své vlastní hnutí tak, jak se to dnes neodváží žádný český tisk.
