V pondělí večer se v pražské koleji Kajetánka konala beseda semináře zahraničních bohemistů s některými českými spisovateli. Na dotaz Britských listů odpověděl Michal Viewegh, že nemá cenu s nimi diskutovat, protože jsou nenávistné. (Publikovaly mj. tuto kritiku od Jana Paula a odmítavou reakci na Paulův postoj od Martina Pilaře.) Dál diskuse s Michalem Vieweghem probíhala v nevzrušeném duchu; snažili jsme se především zjistit, co je podle jeho názoru důvodem jeho pozoruhodného komerčního úspěchu u českého publika - jeho poslední knihy vycházejí v nákladu nejméně 60 000 výtisků. Viewegh přiznal, že do určité míry je součástí úspěchů jeho knih i profesionální komerční marketing, avšak poukázal na to, že píše už od začátku osmdesátých let a že jeho prvotiny byly za komunismu zakázány, takže když mu konečně vyšla první knížka, Názory na vraždu (1990), zdaleka to nebyla prvotina. Hlouběji se však o podstatě úspěchu jeho knih nehovořilo.

Další část diskuse byla věnována nedávnému oznámení českého ministerstva kultury, že se rozhodlo přestat financovat české literární časopisy a dát finanční rezervy, které k tomu původně chtěl Pavel Dostál použít, na povodně. Hovořilo se trochu nezaostřeně o tom, zda je či není správné dotovat literární časopisy s nákladem kolem 2000 výtisků, zda by měly být přístupnější nebo zda by měly či neměly vycházet jen na internetu. Celkově vznikal dojem, že současná česká literatura (kromě Viewegha) je v české společnosti odstrčena kamsi do kouta - ani studenti bohemistiky v ČR prý "nevědí", že existují časopisy jako Host a Tvar či Literární noviny a nečtou je ani desetitisíce českých středoškolských profesorů české literatury. Jim Naughton z Oxfordské univerzity namítl, že je ale zapotřebí, aby literární časopisy něčím oslovovaly veřejnost. Vyjádřil optimistický názor, s nímž někteří domácí přítomní nesouhlasili, že pokud je literárních časopisů zapotřebí, vždycky se nějak prosadí. Bývalý šéfredaktor Literárních novin Vladimír Karfík konstatoval, že literárních časopisů je potřeba, aby prostě byly k dispozici určité myšlenky. Představa, že stačí si vyměňovat soukromě texty jen mezi několika málo zainteresovanými osobami, nestačí.

Jan Čulík, šéfredaktor Britských listů, se tento týden účastní v Praze a v Brně pravidelného výročního semináře, který pro zahraniční bohemisty pořádá Obec spisovatelů. Proto budou zřejmě Britské listy tento týden vycházet v trochu méně rozsáhlé verzi.

Nehodlám nikterak verifikovat výpočty předkládané denním tiskem ani autorem článku (i když tam asi nebyly zakalkulovány náklady na průběžně uhrazované pojistné). Předpokládám, že jsou správné. Nejsou však o podstatě, jsou o jejím bagatelizování, jsou dokonce o odvádění pozornosti od ní. Diskuse k tomuto tématu, která se neobyčejně rychle a důvodně vzedmula, v sobě totiž skrývá odvěký souboj lehkomyslných pohodářů a pedantických neurotiků. Ve vážnější rovině to však je o dodržování pravidel, o úctě k právu, o jistotě občana při jeho jednání a zodpovědném rozhodování.

Uvádí názor jednoho nejmenovaného ekonoma, který tvrdí, že "Je to naprosto zvrácený přístup. Stát tím dává jasně najevo, že pojišťovat se pro případ katastrof nemá smysl, že nejlepší pojišťovnou je nakonec stát," uvedl ekonom, který si nepřál být jmenován.

Dotyčný ekonom má štěstí, že se nenechal jmenovat. Po několika prostých výpočtech je zřejmé, že nemá pravdu, že pojistit se má smysl a že ti, kteří jsou pojištěni, jsou v podstatné výhodě proti těm, kteří se nepojistili.

Reakce na článek MfDnes "Stát penalizuje pojištěné vlastníky domů