Nesmyslná a násilná kolektivizace zemědělství přetrhala staleté kořeny a vazby vlastníka půdy s krajinou, přírodními zákonitostmi a především staletými zkušenostmi, které určovaly meze, kam jen se smí v lidském snažení jít. Tyto meze, zadržující malou i velkou vodu byly smeteny s povrchu zemského tak rychle, jak jen si zločinecká a vládnoucí organizace komunistů přála. A tak krajině chybí ta důmyslná "houba", kterou byly nejen rozsáhlé lesy s vhodnou dřevinnou skladbou, zalučnění, pastviny, roztroušená zeleň v krajině, ale především meandrující potůčky, bystřiny a řeky, které při zvýšené hladině sice zaplavovaly okolní louky a lesy, ale s veškerým blahodárným účinkem na ně, vodu zpomalily, zadržely a později pomalu vydávaly. Lesní hospodáři hradili bystřiny, poutali vodu malými vodními díly, tak jako to činili citlivě i mlynáři, rybníkáři a další, co byli životně na vodu napojeni. Pokud bychom ta staletá díla na povodí našich potůčku, bystřin a řek mohli pochválit, pak bychom museli chválit především naše předky. Nedávná, ale i současná společnost stále preferuje postavení uživatelů nad vlastníky a navazuje na stav, který v hospodaření s vodou zapříčinila zcela zcestná a nezodpovědná politika vlády jedné strany a všeho lidu.

Nájemci půdy, kterými jsou jen převlečená JZD a Státní statky či Lesní akciové společnosti, navazují na stav krajiny, jak ji zanechali komunisté. V rozporu se stavem evidovaným v katastru nemovitostí, v rozporu s nájemními smlouvami, zcela neoprávněně ořou i po 24. 6. 1991 polní cestní síť, meze, louky a pastviny, ostatní plochy, neobnovují ve viničních tratích vyklučené vinohrady, jinde vyklučené sady a roztroušenou zeleň, která byla koloritem krajiny a bohaté polní cestní sítě. Současní uživatelé dále brání obnově přírodních nik, biokoridorů a tím protierozních, zcela přírodních opatření. Nejen biologové, ale i myslivci se diví, jak rychle klesají početní stavy, ale i druhy živých přírodnin. To vše na úkor stále nesmyslnější zemědělské nadvýroby, která je navíc ještě dotována penězi všech daňových poplatníků. Navíc zemědělství již není naše (socialistické), tedy všech, ale je věcí producentů, většinou nájemců, kteří pronajatou půdu využívají jen shodně s nájemním ujednáním, k rostlinné výrobě, tedy k tvorbě soukromého statku, tedy zisku. Veřejné peníze nesměřují tedy jinam, než na vylepšení jejich soukromého podnikání. V krajině takto vynaložené peníze opět vidět nejsou.

Nájemce tedy nemůže být investorem údržby a tvorby veřejných statků na soukromé půdě, protože ta je povahou nemovitostí a nájemci taková povinnost ani svěřena nebyla. Uvést krajinu do stavu, jak je alespoň vedena v katastru nemovitostí, by znamenalo zásadní změnu přístupu k obnově a údržbě krajiny, ale i k posílení vědomí a práv vlastníků půdy, kteří jsou pro většinu současných uživatelů trnem v oku. Pokud by poté tato změna nastala na dobrém základě další spolupráce mezi vlastníky a uživateli ve prospěch veřejných statků vyplývajících z půdní držby, byli bychom již nejen na cestě do Evropy, ale opět v ní.

Jak dlouho se bude dále nesmyslně nadržovat většině nájemců, kteří půdu a krajinu dále beztrestně exploatují, čímž ničí nejen soukromý statek někoho jiného, ale i veřejné statky nás všech? Stohektarové lány založené komunisty sice již 11 let právně neexistují, ale jsou udržovány komunisty samými a jejich pohrobky. Vodní a větrné eroze dále odnášejí nejen nejcennější humus z půdy do vodotečí a vodních děl, tyto zanášejí a zbytek odnáší za hranice země do světových oceánů a moří. Je až úsměvné, kolik dojemné péče je věnováno škodám zemědělským, dnes již všem soukromým podnikatelům, bez ohledu na to, zda se podílejí na tvorbě veřejných statků či nikoliv. Veřejné peníze však dostávají. Od současné vlády zřejmě i proto, aby byl co nejdéle udržen agrární socialismus a tím i naděje, že jej nespláchne nic než až mnohatisíciletá voda.