V osmdesátých letech, během íránsko-irácké války, využil Saddám Husajn velkého množství chemických zbraní. V roce 1988 usmrtil nejméně 5000 iráckých Kurdů chemickými zbraněmi v městě Halabja, protože je podezíral, že spolupracují s Íránem.

Před válkou v Perském zálivu se odhadovalo, že Saddám Husajn získá do tří let jaderné zbraně. Byl by tomuto cíli blíž, kdyby Izraelci v roce 1981 nevybombardovali jeho jaderný reaktor v Osiraku. Má obrovské zásoby chemických a biologických zbraní.

Jeho invazi do Kuvajtu v roce 1990 doprovázelo važedění, mučení a plenění. Napadl by i Saúdskou Arábii, kdyby jí Spojené státy nepřišly na pomoc. Stále se snaží zlikvidovat Izrael. Chce ovládnout saúdská a kuvajtská ropná pole. Tak by mohl vydírat průmyslový svět.

Podle rezoluce č. 687 měl Irák po porážce v roce 1991 povinnost zničit pod mezinárodním dohledem veškeré své zbraně hromadného ničení. Než bude tato rezoluce splněna, má platit proti Iráku ropné embargo. Irák rezoluci přislíbil splnit, ale už 11 let se snaží jejím povinnostem vyhýbat.

Inspektoři OSN nalezli a zničili množství nezákonně držených zbraní, včetně tisíců litrů koncentrovaného antraxu a botulinu. Inspektoři věděli, že se Iráčanům podařilo mnoho zbraní ukrýt.

Koncem roku 1998 přiznal generální tajemník OSN Kofi Annan, že dohodu s Irákem o inspekcích Saddám Husajn přestal plnit. V prosinci 1998 to vedlo ke krátké britské a americké bombardovací kampani proti Iráku a od té doby se žádné mezinárodní inspekce nekonají. Existují dobré důvody se domnívat, že Saddam od té doby znovu vybudoval své arzenály.

Začátkem července Irák zase odmítl, během rozhovorů s Annane, vpustit do země znovu inspektory OSN. Těsně před americkými útoky Saddam ale asi inspektory do země vpustí, aby rozdělil své nepřátele.

Jistě bude nebezpečné a obtížné zaútočit na Saddáma Husajna. Režim se bude snažit přežít za všech okolností. Nervozita evropských spojenců Ameriky je reálná. Dosud poskytla Spojeným státům podporu pro akci, jejímž cílem má být svržení Saddáma Husajna, jen Velká Británie. Ostatní spojenci zaujímají vyhýbavý nebo otevřeně nepřátelský postoj.

Proti invazi do Iráku se stavějí i země sousedící s Irákem. Většina arabských zemí by si přála, aby byl Saddám Husajn svržen, ale neodváží se připojit k vojenské akci za účelem jeho svržení - dokud neskončí taková akce úspěšně.

Je také otázka, jak takovou invazi provést. Amerika nemá v oblasti žádné zázemí. Ani neexistuje v Iráku žádná Severní aliance.

Obyvatelé Iráku sami nemohou zlikvidovat krutý, teroristický režim Saddáma Husajna. To může učinit pouze invaze zvnějšku. Otázkou pak je: kdo Saddáma Husajna nahradí? Jeho první nástupce bude zřejmě z armády. To by nutně nebyla tragédie.

I z jiného důvodu je důležité svrhnout Saddáma Husajna - z důvodů izraelsko-palestinského konfliktu. Dokud zůstává Saddám Husajn u moci, není možno doufat v realistické řešení tohoto konfliktu. V roce 1991 zaútočil Irák na Izrael 39 raketami typu Scud. Irák zastává antisemitské postoje. Podporuje "svatou válku Palestinců proti špinavým židům". Svět požaduje od Izraele, aby na sebe vzal riziko míru, zatímco zůstává hrozba Iráku vůči Izraeli trvá. Odstranění Saddáma Husajna by poskytlo Izraeli větší míru sebevědomí při vyhlídkách na mírovou koexistenci s Palestinci.

I když by bylo lepší, kdyby invazi do Iráku schválila nová rezoluce Rady bezpečnosti OSN, není to nutné. Saddam porušil existující rezoluce a článek 51 Charty OSN poskutuje právo sebeobrany proti hrozbě, kterou Saddám Husajn zosobňuje vůči nám všem.

Kromě toho, Rada bezpečnosti neposkytuje vždy efektivní obranu před zlem. Rada bezpečnosti OSN odmítla pomoci Rwanďanům během genocidy v roce 1994. Zásah NATO na obranu muslimů v Kosovu v roce 1999 se konal bez rezoluce Rady bezpečnosti OSN - protože by ho Rusko a Čína vetovaly.

Nelegitimní jsou antiamerické nadávky od infantilního britského deníku Daily Mirror, od zpěváka George Michaela a těch novinářů (někteří z nich i v Guardianu), kteří líčí Blaira jako Bushova lokaje.