Jsou to děti, jejichž život je ochromen hladem, ekologickými škodami, chudobou a smrtí. Erodo, který se narodil kočovným rodičům v severní Keni, je obětí obchodu se zbraněmi. Mnohokrát na jeho rodinu zaútočili bandité a ukradli jim dobytek.

V Africe je dnes více než 100 milionů střelných zbraní. Desetiletý Erodo má zlé sny a varuje, že "zastřelí každého", kdo bude jeho rodinu ohrožovat. Jeho největším štěstím je, když dostane konzervu s kukuřicí od humanitárních organizací. Ze všeho nejvíc by chtěl mít přístup k čisté vodě.

Otec desetileté Panjy je mrtvý. Zemřel na akutní otravu chemikáliemi den poté, co se narodila. Pracoval v továrně na zábavní pyrotechniku v indickém státě Tamil Nadu. Nejstarší bratr Panjy je upoután na lůžko v důsledku otravy chemikáliemi. Matka pracuje 80 hodin týdně v téže továrně, kde zemřel její manžel. Její přítelkyně namáčí dvanáct hodin denně prsty do modré skalice - vyrábí pojistky na zábavní pyrotechniku. Obě ženy dohromady vydělávají přibližně 100 Kč týdně, což je částka, o níž si tři miliardy lidí na této planetě - polovina jejích obyvatel - může nechat jen snít.

Hrozba hladomoru nutí Panjy, aby přestala chodit do školy a začala chodit do práce - navzdory věku 10 let. V Indii roste poptávka po dětských dělnících. Údajně tam pracuje v továrnách za otřesných podmínek sto milionů dětí.

Panjy by se chtěla stát lékařkou a poskytovat lidem ve své chudé oblasti lékařskou péči zdarma. Kritikové tvrdí, že summit v Johannesburgu ignoroval otázku dětské práce.

Tlak nerovnosti může být i jemnější. Kay Kay žije v přeplněném čínském městě Guangzhou v Číně. Její rodiče musejí žít během týdne na různých místech, protože by nedojeli včas do práce: v Číně se pracuje minimum 70 hodin týdně, má-li se vám dařit.

Kay je jedináček, protože se v Číně nesmí v rodinách rodit víc dětí. Vidí své rodiče jen několik minut denně. Většinu dne tráví před zrcadlem, češe se. Chce se vyrovnat své hrdince, Miss Hongkong.

Toto desetileté sledování dětí, vybraných OSN, natáčela během let televize BBC pro svůj dokumentární film. Vyplývá z ní i to, že summit v Rio v roce 1992 neudělal skoro vůbec nic proti zvládnutí nemocí, na něž umírá množství dětí. Do tří měsíců po ukončení summitu v Riu jedno z původně osmi dětí vybraných OSN ke dlouholetému sledování zemřelo bezejmenné v amazonském dešťovém pralese ve Venezuele. Rodiče ji chtěli pojmenovat až ve věku jednoho roku.

Desetiletý Justin z Jihoafrické republiky - běloch z bohaté farmářské rodiny - vyrostl v kultuře strachu. Okna jeho ložnice jsou chráněna protigranátovými zástěnami a tatínek má pod postelí zbraň na obranu proti útokům od deprivované černošské komunity.

Pro Visumziho, černošského chlapce, je budoucnost velmi špatná. Je obětí spirály chudoby a násilí - za posledních 9 měsíců bylo v Jihoafrické republice v důsledku násilí usmrceno 15 000 osob. Žije v hrozných podmínkách ve městě Thornhill v Eastern Cape.

Na dotaz, jaké změny by si přál, aby se udály za dalších deset let, konstatoval: "Přál bych si, aby dospělí neznásilňovali malé děti. Chovají se normálně až do dne, kdy je výplata, a pak se chovají jako dospělí násilníci."

Velkým problémem v této komunitě je nemoc AIDS. Visumziho teta loni na AIDS. Ani problematikou AIDS se summit v Johannesburgu nezabýval.

K problematice summitu v Johannesburgu se vrátíme.