Mnoho zbožných mužů a žen poepsalo minulý týden deklaraci Pax Christi, "mezinárodního katolického hnutí za mír", která byla posléze prezentována v sídle britského premiéra v Downing Street. Avšak, argumentuje komentátor Observeru, deklarace neřekla otevřeně, že je Irák státem-vězením. Vůbec se nezmiňuje, že je Irák tyranská diktatura. Katoličtí signatáři to učinit nemohou, neboť pak by se totiž museli zabývat otázkou, zda je ospravedlnitelné, aby ve válce, jejímž cílem je svrhnout diktátora, zahynuli i nevinní civilisté.

Důležité ovšem je, jaká vznikne po pádu Saddáma Husajna vláda. Britské a americké ministerstvo zahraničních věcí a CIA chtějí, jak se zdá, nahradit jednoho šaška jiným šaškem. V tom případě by ta válka neměla cenu. Avšak morální hodnocení by se změnilo, kdyby Západ splnil požadavky Iráckého národního kongresu, což je volná koalice kurdských, sunnitských a šiitských opozičních organizací a projednou se rozhodl na Blízkém východě podpořit demokracii a sekularismus.

Právě v těchto dnech se v Londýně a ve Washingtonu rozhoduje, zda bude Západ ochoten podpořit irácké demokratické organizace. Americký ministr zahraničních věcí Colin Powell sice řekl minulý pátek šéfům irácké opozice, že si přeje, aby "byl irácký lid svobodný". Jenže jeho ministerstvo zahraničních věcí odmítalo jednat s Iráckým národním kongresem po dobu delší než rok. George Tenet, šéf CIA, který kupodivu nebyl propuštěn za to, že jeho organizace nedokázala uchránit Spojené státy před útokem z 11. září, se otevřeně staví proti vytvoření demokracie v Iráku už od poloviny devadesátých let, kdy byl poradcem Billa Clintona.

Irácká opozice jistě není dokonalá, avšak mnozí její příslušníci jsou - na rozdíl od západních levicových kritiků - skutečnými hrdiny. Organizace Amnesty International má mezi množstvím záznamů o popravách a trestních amputacích končetin také informace o kolektivních trestech, jimiž Saddamův režim postihl celé rodiny iráckých disidentů. Typický byl například osud Shaikha Nazzara Khadima al-Bahadliho. Jeho manželka, jeho otec a matka byli mučeni v jeho přítomnosti, dokud se Shaikh nepřiznal, že organizoval protesty proti Saddámu Husajnovi. Popraven byl Abd al-Wahad al-Rifa, učitel v důchodu, kvůli podezření, že má styky se svým bratrem, který je v exilu členem irácké opozice.

Irácká opozice tedy zahrnuje mnoho odvážných mužů a žen, kteří tvrdě platí za to, že se snaží prosazovat hodnoty, které považuje západní liberální levice za nesmírně důležité. Podporuje lidská práva a práva kurdské menšiny. Ovšem když irácká demokratiká opozice požádá své přirozené spojence na Západě, aby vyvinuli tlak na Blaira, aby podpořil vytvoření demokratického Iráku, setkávají se s nezájmem, anebo s absurdní pomluvou, že jsou příslušníci této opozice loutkami CIA, argumentuje analytik z Observeru.

Částečně je zřejmě důvodem pro váhavý postoj britských liberálů vůči vytvoření demokracie v Iráku přesvědčení, že muslimové nechtějí svobodu a neumějí s ní zacházet. V pátek napsal další britský anglikánský biskup, Colin Bennets, že by britští muslimové považovali americko-britský útok na Saddáma Husajna za důkaz nepřátelství Británie a Ameriky vůči muslimskému světu.

Potíž je, že levice a pravice má k sobě ve svých postojích velmi blízko. Noam Chomsky a jeho stoupenci se stali zrcadlovým obrazem pokrytectví americké moci. Pokud Amerika podporuje pronásledování Palestinců, ale - opožděně - se postaví proti srbskému etnickému očišťování, jsou Chomského lidi ochotni podpořit svobodu na Blízkém východě, nikoliv však už na Balkáně. V Británii se k pacifistické levici přidala i pravice. Bývalý konzervativní ministr zahraničních věcí Douglas Hurd a generál Sir Michael Rose, křičí nyní, aby Západ nechal Saddáma Husajna na pokoji, stejně silně, jako se stavěli proti zásahu Západu proti Bosně.

Je nesnesitelné pokrytecké předstírání všech, kdo se staví proti zásahu vůči Saddámu Husajnovi, že jsou proti válce, protože chtějí umenšit utrpení lidí v Iráku.