8. 2. 2013
Nechtěl bych se v následujících řádcích stylizovat do obecného arbitra vkusu, ale v diskuzi okolo dotování kultury se dle mého přehlíží jedna zcela zásadní věc. Má kultura, o níž se zde bojuje, skutečně cenu 0,032% státního rozpočtu?
V argumentech proti dotacím se poukazuje, že společenské poměry se od zlatých dob dotování kultury posunuly a že do popředí se dostávají jiná témata. Stejně tak se ale rozšířily hranice, v nichž se odehrává kulturní boj. Sousloví "česká kultura" dnes už působí jako atavismus z dob národního obrození: živá kultura má dnes minimálně celoevropský rozměr, píše Jan Hrnčárek.
Čili otázka, kolem níž následující příspěvek, může znít třeba i takto: Kdy naposledy měl některý z českých románů celoevropský dopad? Do kolika jazyků byl přeložen? Proč bych měl číst vyžilého epigona postmoderny Ajvaze, když si stejně tak můžu přečíst dejme tomu Houellebecqua? Proč chodit do brněnských divadel, když si můžu zajet do Vídně nebo Gliwic? Vstupenka vyjde nastejno či dokonce méně a ten zbytek si zaúčtuji jako "výlet".
Nepopírám, že i v České republice pravidelně vychází pár kvalitních týdeníků či občasníků, které, jakkoliv odvádějí poctivou práci, potácejí se na hraně přežití. Patrně proto, že nemají žaludek na zakládání účelových programů pro programy a většinu grantů jim "odkloní" pánové jako Hřebejk či Divadlo Járy Cimrmana, u nichž není nejmenších pochyb, že by se vypořádali i s tržními podmínkami. Což mě jako průměrného konzumenta asi nemusí zajímat: důležitý je zde výsledek. A ten pro českou kulturu nevyznívá lichotivě. Už si nevzpomenu, kdy naposled jsem koupil knihu českého autora ne proto, že jsem ji číst musel, ale protože jsem ji číst chtěl. U autorů francouzských či polských tento problém nepozoruji.
Perličkou je včerejší reportáž České televize z Berlinále: ředitel festivalu zde vyzdvihoval současnou rumunskou a bosenskou kinematografii. Nejsem znalec poměrů v těchto zemích, ale velmi by mě udivilo, kdyby tamní státní rozpočet byl štědřejší než ten náš. Na Berlinále však nebude uveden jediný český film. Ani ten Hřebejkův.
Osobně mám slabost pro kulturu rakouskou a uznávám, že rakouský dotační program patří k těm velmi štědrým. Ale je nutno připomenout rakouská kultura jako taková nevyrostla z grantů, ale zocelila se zatvrzelým bojem a až protistátním postojem minimálně tří generací autorů. Někdy mi nicméně připadá, že čeští autoři by tuto bojovnou fázi nejraději přeskočili a v zoufalém ekonomistickém mámení, že peníze jsou garancí kvality, by se přisáli k státnímu prsu a nasáli z něj ambrózii státních dotací. Jak ale vidíme na stavu původní české tvorby, takováto strava vede spíše k zprofanovanému "sraní mramoru", nikoliv živému "masu" evropské kultury.
Při této logice mi to pak nedá, abych jako daňový poplatník pečlivě zvažující každou korunu neřekl, že takový obchod pro mě není výhodný.
Vytisknout31.8. 2015 / Ivo Barteček, Štěpán Cháb
Zajíci si dělají pelechy ve vysoké trávě. I srny, přes převažující mylné přesvědčení, že žijí zaklesnuty v křoví hluboko v lese, si dělají pelechy ve vysoké trávě. Vysoká a nesečená tráva je podmínkou pro přežití ježků. Včely jsou závislé na planě ro...