"Intelektuální autority" a ostatní v propasti deliria

7. 2. 2013 / Aleš Uhlíř

Dovedu si představit, s jakým zděšením ti rodiče četli práci své dcery o opakujících se vlnách hladomoru v Československu, protože jsem před lety něco obdobného sám zažil. Prostě někoho znáte, občas se s ním bavíte a myslíte si, že vás od dotyčného nemůže nic překvapit a pak se stane něco, co jste nečekali. Například zjistíte, že čerstvý absolvent vysoké školy (dokonce nikoli společenskovědní) je přesvědčen, že stáří Země a vesmíru se nečítá na miliardy let, ale má pouhých 6 000 let. Na otázku, jak se pak vypořádat s fosilními záznamy a jinými věcmi, má dotyčný mudrc již své odpovědi nacvičené předem.

Domnívám se, že jednou z mnoha příčin by mohlo být to, že se dnes zásadně nečte nic "navíc". Lidé projdou všemi stupni vzdělání a literatura nejen uplynulých dvou století, ale i posledních 50 let je jim cizí. Spousta věcí se dá sehnat na internetu a to jim stačí. Dopracovat se k poznatkům vlastní četbou, přemýšlením a srovnáváním se asi jeví jako zbytečná investice a ztráta času. Mohl by psát o hladomorech s tisícovkami obětí ten, kdo by četl Hrabala, Kunderu, Párala a jiné české autory z těch let, kdy se v Československu měly dít ty strašné hladomory? Otřesné není, že i takoví nevzdělanci dnes absolvují vysokou školu, nýbrž to, že třeba jednou budou svým "rozumem" dle zadání zaměstnavatelů vybírat lidi pro různé profese.

Ve dnech všeobecného třeštění před druhým kolem prezidentských voleb jsem jedno dopoledne krátce seděl v restauraci a tam pracoval na notebooku. Moc jsem toho neudělal, protože tam bylo poněkud rušněji, než jsem schopen ignorovat. Teprve uvnitř jsem zjistil, že na okně mají plakát K. Sch. s čírem. Na stolku u vchodu byl štos propagační tiskoviny. Karloviny se to jmenovalo a jeden výtisk jsem hned dostal na stůl. Ocitl jsem se v jakémsi improvizovaném volebním agitačním středisku. U vedlejšího stolu hlučně rozmlouvali dva mladíci s plackami K. Sch., mohli mít kolem 30 let. Chvíli se hlasitě bavili o tom, jaké to je být na pracáku, kam pojedou v létě a o svých plánech do budoucna. Jedna věta mne nadchla tak, že jsem si ji na místě zapsal: "....to si založíš firmu, dáš to na internet, napojíš se na lidi, kteří mají prachy a pak se ti peníze jen hrnou...".

Už nepřekvapuje ani nekonečná hloupost, naivita ani sprostota. Nikoli z nejnižších pater společnosti, nýbrž přímo z  Karlovy univerzity kdosi, kdo není schopen pochopit absurditu demonstrování proti volebním výsledkům, z pracovní emailové adresy nazve šéfredaktora Britských listů blbem. Říct to tváří v tvář, to by mohlo být koledování o pár facek, sprosťáci jsou ale zbabělí a útočí tak, aby jim nic takového nehrozilo. Nedivme se pak té stoce, která v Česku doprovází anonymní diskuse. Od různých "intelektuálních" českých veličin se miliony občanů během několika dní dověděly, co si o nich ti "nadřazení" myslí. Že mají náturu nevolníků, kteří utíkají od odpovědnosti, že jsou rudá a hnědá prasata, že nemají charakter a čest a mnoho podobných "lichotek". A k tomu všemu dokonce čeští spisovatelé a mezi nimi i takoví, od kterých se to očekávat nedalo, se ztrapnili hloupým prozpěvováním.

Kdoví, jak se všichni ti zpěváci, baviči a další, kteří podlehli iracionálnímu kouzlu, cítí. Ti, kteří se denně předvádějí v bulváru, jistě okamžitě zapomněli, ale co ty ostatní "autority" ve svých morálních výšinách nad tím sprostým "plebsem" dole? Někomu může jít docela na nervy, když ho poučují lidé, kteří sami nemají pevný charakter a jsou více slaboši než hrdinové, kteří se vždy a za všech okolností snažili přizpůsobit, lidé, kteří byli celý život zvyklí pasovat se do role autorit a nyní se nechali přistihnout při naprostém šílení v propasti svého deliria. Co se k tomu dá říct jiného, poučují-li baviči o charakteru a v "diskusi" zazní z úst "intelektuálů" slova jako blbci, nevolníci nebo prasata?

Vytisknout