Víra v možnost pokračování demokratických reforem byla naivní

10. 2. 2013 / František Řezáč

Na první schůzi výboru ZO KSČ jednoho útvaru ČSLA na západní hranici, ještě v srpnu po okupaci, po projevech státníků navrátivších se ze zajetí v SSSR, byli mnozí produbčekovští radikálové z řad důstojnického sboru optimisty.

Věřili ujišťování, že "polednová politika" bude pokračovat. Já jsem měl jisté znalosti z poslechu Svobodné Evropy a ze sledování německé televize a také z výchovy v rodině o tom, jak probíhala "normalizace" v Maďarsku po roce 1956.

Ještě před nástupem na vojnu v říjnu 1966 jsem viděl na televizi ARD dokumentární drama o průběhu povstání, jednáních se Sověty, v nichž vystupovaly autentické postavy Janose Kádára, Ernö Gorö a dalších (podrobnosti např.ZDE.

Na oné schůzi jsem tehdy řekl svým starším kolegům asi toto: Od teďka si dávejte pozor, co říkáte tady i jinde, všechno bude moci být použito proti vám. Sám jsem zrušil svůj záměr zůstat v armádě po ukončení vojenské základní služby a odešel v říjnu 1968 do civilu. Stejně by mě byli po prověrkách vyhodili, tak jako desítky vojáků z povolání (jen u naší sušické divize). Hodně jich odešlo dobrovolně, neboť nechtěli sloužit v armádě okupovaného státu.

Další fáze normalizace jsem pak prožil jako člen výboru ZO KSČ jednoho chebského závodu, kam jsem byl zvolen na jaře 1969, ještě před nástupem dr. Husáka do čela strany.

Nikdy nezapomenu, jak tehdejší předseda D. hrál na chebském náměstí na kytaru při oslavě hokejového vítězství nad "Rusáky". Pak jsem ho, a nejen jeho, viděl kroutit se a obracet, když začala normalizace "na ostro".

Já jsem se, jako někteří další, "zakopal" na své pozici a snažil se bránit nejhoršímu. A bylo čemu. Smečka radikálů už chystala nejen čistky, ale i procesy s aktéry Pražského jara, například s "designovaným" předsedou vlády po údajně zamýšleném svržení A. Dubčeka prof. Václavem Černým.

Podrobnosti viz např. tzv. ruská Bílá kniha o událostech v Ćeskoslovensku. Nemám důvod nevěřit právě Václavu Černému a jeho pamětem, že to byl dr. Husák, který těmto excesům svou autoritou zabránil.

Nejen já sám, ale mnoho dalších se upínalo k naději, že to Husák s "Rusáky" nějak skoulí, jako kdysi Kádár v Maďarsku a že jistá míra svobody, například cestování, zůstane zachována. Nestalo se...

Pokud se tedy vrátím k tématu, jaká byla KSČ na začátku roku 1969, v době, kdy se upálil Jan Palach? Byla stejná, jako vždy od svého založení - vnitřně strukturovaná, s bojem různých skupin o moc ve straně, většinou skrytým a málokdy, tak jako v roce 1968, otevřeným veřejnosti. V konečné instanci se rozhodovalo v Moskvě. Míra represí vůči poraženým byla ponechána domácím vítězům.

"Eto vaše dělo", jak pravil Brežněv. Nepřiměřená míra čistek, vyhazovů, msty na dětech, a hlavně, opuštění nastartované ekonomické reformy, jež vedlo k dalšímu zaostávání, byla v plné míře dílem znormalizované KSČ, nikoli "Rusáků". To musel vědět a vidět každý, kdo do ní, například v roce 1975, vstupoval.

Obdiv a úcta k Dubčekovi a dalším reformátorům Pražského jara byla po letech předchozí vlády KSČ pochopitelná. Pochopitelná, ale naivní, byla víra, že reformy a jejich protagonisté budou moci pokračovat i po sovětské okupaci. Vzpomínám si na tehdejší úsměvy svého otce a jeho kamarádů, kteří zažili krutá léta padesátá. Byly to úsměvy pochopení, ale i skepse. Jen si hrajte, hoši a dívky, uvidíme, jak to dopadne. My zůstaneme opatrní. My jsme poznali ty dnešní reformátory, dubčekovce, když jim bylo o dvacet míň...

Vytisknout