Nelze směšovat všechna období - pamětníkovo svědectví o roce 1968

10. 2. 2013 / Jan Čulík

Reformní komunisté nebyli spojováni se zločiny padesátých let, i když byly výjimky - mnozí se dívali skepticky na jednoho z nejvýznamnějších protagonistů Pražského jara v médiích, dramatika Pavla Kohouta, který v padesátých letech veřejně deklamoval stalinské básničky. Je pravda, že začátkem Pražského jara se na možnost reformy komunistického režimu dívali skepticky především oběti režimu, avšak, jak napsal například Josef Škvorecký, v takovém dubnu-květnu 1968 byli uchváceni euforií svobody i ti největší skeptici.

Samozřejmě byly oběti totalitního komunismu z padesátých let a někteří nespravedlivě věznění byli propuštěni dokonce až začátkem šedesátých let. Nikdy to nechci zdůrazňovat, neboť to není má zásluha, ale měl jsem v rodině dva blízké příbuzné, jeden z nichž v padesátých letech zemřel v uranových dolech, druhý byl dlouhá léta nevinně vězněn. Takže mě těžko může někdo obviňovat ze sympatií ke stalinskému komunismu.

Pocházím z ostře antikomunistické rodiny, nikdo z jejích členů nikdy nebyl v KSČ a radikálně kritický postoj vůči komunistům - právě s výjimkou oněch pár měsíců v letech 1968 - 1968 - měli oprávněně všichni její příslušníci, neboť mnozí z nich byli komunistickým útlakem přímo či nepřímo postiženi. Právě proto myslím, že se na komunistický režim dokážu dívat objektivně, protože si nemusím v rodinné historii ani u sebe nic vytěsňovat.

Je ovšem férové konstatovat, že v druhé polovině šedesátých let začínaly probíhat v Československu rehabilitace osob, nespravedlivě vězněných v padesátých letech. Probíhaly liknavě, protože, Kolderova komise pro vyšetřování stalinských zločinů nemohla odhalit, že konzervativci, kteří jí stáli v čele, ve skutečnosti nesli sami vinu za spáchané zločiny (stejně jako prezident Antonín Novotný), ale probíhaly.

Pan Řezáč má pravdu, že v KSČ existovaly různé názorové proudy. Od poloviny šedesátých let však v jejím vedení zcela zjevně převládli demokratičtí komunisté a stalinští konzervativci byli marginalizováni, a to i v prezidiu KSČ, přestože v něm měli i během r. 1968 stále slovo. Přečtěte si memoáry autora reformího Akčního programu KSČ z dubna 1968 Zdeňka Mlynáře Mráz přichází z Kremlu, kde to všechno najdete. Hlavní problém prezídia KSČ podle Mlynáře v roce 1968 v prezídiu KSČ však ani nebyl poměr mezi konzervativci a liberály, ale že snad všichni členové prezídia byli blbci - na jejich zasedáních se podle Mlynáře neřešila konkrétní agenda, ale bezbřehým způsobem se žvanilo.

Jediné nekomunistické organizace, totiž K 231 a KAN (pokud nepočítáme první pokusy zakádat samostatné odbory lokomotivních čet) se v roce 1968 těšily obrovskému mediálnímu zájmu a přízni sdělovacích prostředků i veřejnosti, která kvitovala, že tu konečně jsou nějaké nekomunistické organizace. Oba kluby se samozřejmě staly terčem represe až po invazi.

Myslím si, že velmi přesný obraz, jak to vypadalo během Pražského jara mimo Prahu dává tato vynikající reportáž Ludvíka Vaculíka "Obrodný proces v Semilech". Bylo to, jako téměř vždy v českých poměrech, relativně tragikomické.

Vytisknout