Moje celoživotní téma - Jan Palach

10. 2. 2013 / Lenka Procházková

Při posledním rozloučení ve dvoraně Karolína, kam jsem šla se spolužáky, jsem byla natolik "mimo", že jsem k rakvi zapomněla dát kytici. Snad se dá říct, že jsem k pochopení velikosti Palachova činu pak mnoho let teprve dorůstala. V polovině osmdesátých let jsem se rozhodla, že umlčený příběh Jana Palacha nenechám zaniknout a začala jsem sbírat svědectví. Kontaktovala jsem osoby, které Jana znaly, také jeho bratra Jiřího, od něhož jsem získala některé písemné dokumenty a díky těmto novým informacím jsem mohla upravit a dopracovat nedokončený rukopis Jiřího Lederera. V knize, která vyšla roku 1988 v samizdatové  Edici Petlice, jsem podala důkazy o tom, že se nejednalo o akci tajné skupiny dobrovolníků, ale o promyšlený čin jedince.

Téma mi však i potom zůstalo zasuté v hlavě i v srdci a znovu jsem je zpracovala jako román Slunce v úplňku. Románová forma má, na rozdíl od faktografického dokumentu, tu výhodu, že může vytvořit plastický portrét hlavního hrdiny a přiblížit nepamětníkům atmosféru doby i v detailech. Šlo mi především o to, abych mladší generaci rozšířila školní dějepisné zorné pole a umožnila jí pochopit, co se dělo v průběhu Pražského jara, jaké nadějné překotné změny jsme tenkrát prožívali a jakým sjednocujícím šokem byly pro náš národ první dny invaze.

V době, kdy jsem román psala, už byly odtajněny některé dokumenty KGB, především stenografický zápis výslechu Alexandra Dubčeka po jeho převozu do Moskvy 23. srpna 1968. Během práce na románu jsem se také sešla s Věňkem Šilhánem, jedním z organizátorů tajného Vysočanského sjezdu KSČ, na který se z celé okupované republiky v průběhu noci sjelo dvanáct set delegátů. Sjezd jednomyslně odsoudil invazi, vyslal depeše do zahraničí, vyhlásil celostátní generální stávku a stvrdil Dubčeka ve funkci generálního tajemníka, což mu fakticky zachránilo život.

V průběhu psaní knihy jsem uspořádala a moderovala deset či dvanáct veřejných přednášek na téma Pražské jaro, kam jsem zvala protagonisty té doby, spisovatele, někdejší studenty, politiky, ekonomy a novináře, kteří nepamětníkům to krátké období našich dějin přibližovali. Poslední besedu z cyklu jsem věnovala Janu Palachovi. Přednášky byly nahrávané a jsou v archívu stanice ČRo -- 6.

Dnes se k Palachově činu musím vyslovit znovu. Před několika dny proběhlo v Poslanecké sněmovně první čtení zákona, který navrhuje, aby 16. leden byl zařazen mezi významné dny. V průběhu rozpravy vystoupil i poslanec M. Grebeníček (KSČM), jenž nesouhlasil s textem zdůvodnění zákona, nikoliv však se zařazením 16. ledna mezi památeční dny. Vyslechla jsem si v televizním záznamu jeho námitky a poté jsem si na webových stránkách Poslanecké sněmovny text zákona přečetla.

Navrhovatelé mají pravdu v tom, že Janův čin byl motivován sílící skepsí a letargií společnosti po invazi. Důvodová zpráva však zkresleně hodnotí tento čin jako boj proti totalitnímu režimu a jako boj za národní suverenitu okupovaného státu.

Ačkoliv poslanec M. Grebeníček nepatří k mým přátelům (ani na facebooku), jeho námitky vůči důvodové zprávě sdílím. Také sdílím jeho názor, že důvodové zprávy přijatých zákonů se stávají pramenem pro výzkum a utváření historické paměti a tedy budou časem vnímány jako fakta.

Jan Palach je mrtvý a už nemůže říct, proč se 16. ledna před Národním muzeem polil benzínem, zapálil a běžel jako hořící pochodeň. Mrtvý hrdina se nemůže bránit tomu, jak jeho odkaz upraví a přešijí zákonodárci.

My ostatní, pro které byl prožitek Pražského jara životním předělem už tenkrát a později se stal majákem, který ozařoval zdánlivě nehybné vody normalizace, však nesmíme připustit, aby byl dnes Palachův čin přetaven podle současného politického zadání.

Pokud to nedokážeme, bude to zrada nejen vůči Janu Palachovi. Naše případné mlčení ve chvíli, kdy jsme povinni svědčit pro pravdu, dolehne jako zbabělá záklopka i na naše děti a vnuky. Pokud jim teď vlastním příkladem nedokážeme, že pravda nezvítězí sama od sebe, ale že k tomu potřebuje lidi, nenaučí se ji obhajovat ani ony.

Vysvětlení Pražského jara, které v důvodové zprávě není, tam nechybí omylem. Je to záměrné zkreslování našich dějin. Čin Jana Palacha měl přece přímou souvislost s obrodným procesem, který tehdejší studenti aktivně spoluvytvářeli. Studenti byli i onou poslední baštou, která po invazi bránila obrodné změny a naději na jejich pokračování.

Vysokoškolská stávka v listopadu 68, které se Palach účastnil, byla neúspěšná proto, že v médiích už znovu fungovala cenzura, takže požadavky studentů, aby lednový vývoj dále pokračoval navzdory okupaci, už zveřejněny nebyly. Internet tehdy samozřejmě ještě neexistoval.

Jakým způsobem tedy mohl neznámý student oslovit národ, v němž už sílila skepse a letargie? Ten způsob Jan Palach našel. Když 16. ledna ranním dělnickým vlakem přijel ze Všetat do Prahy a dvě hodiny pak psal na spořilovské koleji dopisy, měl svou geniální fikci o skupině dobrovolníků promyšlenou.

V konceptu, který se zachoval (díky jeho spolubydlícím, kteří jej nalezli ve skříni a přesně opsali dřív, než originál zabavila policie), zahrnul do svých ultimativních požadavků i odstoupení několika konkrétních politiků, které pokládal za přímé kolaboranty.

Postupně však text proškrtával a měnil. Nakonec se rozhodl pouze pro dva požadavky: okamžité zrušení cenzury a zákaz šíření ZPRÁV, což byla dezinformační tiskovina rozšiřovaná okupanty po celém území republiky. K prosazení požadavků doporučoval generální stávku.

Už při práci na dokumentu o Janu Palachovi mě ohromovalo, jak realisticky uvažoval, když pochopil, že základem snahy udržet ideje Pražského jara musí být pravdivá informovanost a ne pokrytecké lži a rezignované vytáčky. Zatímco sebeupálení R. Siwiece ve Varšavě (září 1968) bylo motivováno jako veřejný protest proti okupaci Československa, Janova strategie s ultimátem a skupinou dobrovolníků byla promyšlenou akcí, která skutečně mohla iniciovat politické změny.

Kdyby jeho požadavky byly veřejně známy, jistě by generální stávka vypukla. Naši vrcholní politici, kteří ustupovali z obrodných pozic mnohem rychleji, než okupant vůbec čekal, by měli (zřejmě poslední) možnost zbrzdit svou zbabělost, pokud by se opřeli o "zeď" miliónů stávkujících občanů.

Jan se až do ranních hodin 19. ledna upínal k tomuto cíli a žádal ošetřující lékaře, aby ho stále informovali o vývoji situace za zdmi nemocnice. Národ ale neznal jeho konkrétní požadavky. A neměl tolik vlastní energie, aby vstoupil do generální celorepublikové stávky. Protestní akce studentů a skupin dělníků se nepodařilo sjednotit, protože zdrcená společnost nepřekonala šok, ale podlehla mu a soustředila se pouze na apely: "Ať už to nikdo další nedělá!"

Výhrůžka, že existuje skupina dobrovolníků a že Palach je pouze prvním vylosovaným, nesplnila svůj ultimativní účel, neboť články v novinách a ani projevy v rozhlase a v televizi se o požadavcích na zrušení cenzury nezmiňovaly, přestože dopisy Jan krátce před svým činem odeslal redakci Svobodného slova, deníku Práce, do Československého rozhlasu a Svazu čs. spisovatelů.

Dalším adresátem byl studentský vůdce Luboš Holeček a také jeden z Janových přátel. Poslední dopis nechal v aktovce, kterou odložil u fontány před Muzeem. Text dopisů se v některých detailech lišil, ale požadavky byly totožné. Na jejich zveřejnění však bylo embargo, pouze bylo známo, že jde o štafetu dobrovolníků, kteří tímto způsobem chtějí burcovat občany. Janův čin byl tedy vnímán jako zoufalý protest a ne jako drastická nicméně reálná cesta ke splnění konkrétních požadavků.

Je nesmírně skličující si uvědomit, že Jan Palach umíral v beznaději, protože z  článků, které mu lékaři předčítali, poznal, že jeho volání po zrušení cenzury nebylo ani slyšeno, natož vyslyšeno. Brzy po národním pohřbu byl jeho čin znevažován, stejně jako byly dehonestovány či zamlčovány obdobné činy jeho pozdějších následovníků.

I důvodová zpráva, vysvětlující proč má být 16. leden významným dnem českého kalendáře, vyznívá jako dezinformace, když zamlčuje, že Jan Palach byl jedním z mnoha miliónů podporovatelů Pražského jara, že ale, na rozdíl od mnohých, nerezignoval na jeho ideály a že položil život za právo na svobodu slova. Jeho požadavek na zrušení cenzury zůstává nenaplněn i dnes a Pražské jaro je stále nebezpečným tématem. Nejen ve školách ale i v poslanecké sněmovně.

Někteří debatéři na internetu považují spor o formulaci zmíněné důvodové zprávy za malicherný. Jiní upírají komunistickému poslanci morální právo vyjadřovat se k motivům činu Jana Palacha. Koaliční poslanci dokonce při vystoupení M. Grebeníčka opustili sál. Chtěli tím manifestovat své pobouření, ve skutečnosti je ale vyhnal strach, protože pravdy je třeba se bát, ať už ji říká kdokoliv.

Připadá mi symbolické, že právě důvodová zpráva, která chtěla Palachovi upřít vášnivý smysl pro svobodné šíření pravdy, se stala tématem veřejné diskuze a vyvolala i u nepamětníků zájem o Pražské jaro. Boží mlýny melou sice pomalu, zvlášť v Čechách, ale nezastavují se. A tak ani u nás nelze natrvalo přelhat pravdu o tomto mimořádném československém pokusu, který podporovala naprostá většina občanů, pokusu, který svět sledoval jako světlici. A pak ji nechal zhasnout pod pásy tanků.

Vytisknout