"Můj" a "náš" prezident

7. 2. 2013 / Stanislav A. Hošek

Ještě větší ukázkou jakési nedospělosti v demokratickém chování některých občanů, jsem vnímal a pořád ještě vnímám i po skončení voleb.

Můj prezident

Chci se dotknout pouze jednoho povolebního projevu ve veřejném prostoru. Dá se shrnout do věty: "Zeman není můj (náš) prezident". Považuji za právo každého jednotlivce, aby za svou osobu, třeba i na veřejnosti pronesl, nebo prezidentovi osobně, třeba i písemně sdělil: "Nejste mým prezidentem".

Jenže pak, podle zásady, že každé právo musí být vyváženo odpovědností, tímto veřejným projevem jeho aktér musí na sebe vzít určité závazky. Každý, kdo veřejně či třeba i osobně sdělí prezidentovi, ale rovněž i každému jinému zvolenému veřejnému činiteli, že není "jeho", tak se prakticky veřejně zavazuje. V případě prezidenta je to minimálně k tomu, že ho nikdy nepožádá o milost pro sebe, či kohokoliv jiného. Že od něj nepřijme nejen amnestii, či státní vyznamenání, ale ani jmenovací dekret člena vlády, natož premiéra, soudce, profesora atd.

Z tohoto pohledu se naprosto správně vyjádřil v druhém kole poražený kandidát, když na otázku novináře: "je Zeman Vaším prezidentem", jasně a ne obvykle huhňavě či vyhýbavě, řekl: "Samozřejmě že je mým prezidentem"! Že takto stupidní otázku vůbec položil novinář právě členu vlády, dokazuje jeho politickou úroveň, či spíše ochablost.

Na poněkud přehnaně emotivní projevy typu "nejste mým prezidentem" reagovala ovšem na druhé straně část příznivců zvoleného kandidáta stejně neracionálně. Různě je ocejchovávala a v případě populárních osobností je kupříkladu prostoduše nazvala rádoby dehonestujícím slovem "neosobnost". Což je, jako často, zaviněno spíše příliš nepřesnou češtinou, která za osobnost na jedné straně považuje sice každého člověka ve své jedinečnosti a neopakovatelnosti, leč na druhé za osobnost považuje jenom ty osobnosti, které jsou v jiných jazycích jasně označovány za celebrity, V.I.P, či příslušníky elit.

Nazvat občana jen za to, že sdělí zvolenému prezidentovi, že není jeho prezidentem, neosobnost, čili upírat mu nejen lidskou dimenzi, ale v užším slova smyslu mu nepřiznávat, že je i přes to celebritou, či příslušníkem elity, kupříkladu odborné, je v mém chápání omylem. V mých očích dokonce průkazkou upadlé politické kultury.

Co když třeba existovali i lidé, kteří se takto zachovali v minulém režimu?! Sám znám člověka, který větu, o níž je v tomto textu řeč, napsal totiž Husákovi při jeho prvním zvolení do prezidentského postu. A nejen to, jelikož se veřejnost dověděla několik dnů před volbami, že Husáka za prezidenta navrhuje předsednictvo ÚV KSČ, napsal i tomuto orgánu, aby Husáka nenavrhoval, jednak proto, že předchozí prezident neodstoupil ústavní cestou, (nebylo to sice protiústavní, ale přece jenom neústavní) a že Husák onou funkcí, ve své ambicióznosti a individuálních zájmech, pouze ukojí svou nenávist k předchůdcům a ve svém věku stejně už nic nového funkci nepřidá. Onen člověk byl snad v očích některých dnešních veřejně činných lidí neosobností?

Myslím si, že i dneska mohou existovat občané, kteří zvoleného prezidenta fakticky nemohou považovat za svého, kupříkladu z hlubokého, demokratického přesvědčení, nejen z nějakých malicherných osobních důvodů. A možná mu to i sdělí za svou osobu veřejně, se všemi následky, jež to pro ně bude mít. Takové občany bych se za takové chování neodvažoval nikterak dehonestovat, natož napadat.

Může totiž jít o občany, kteří považují přímou volbu prezidenta, samozřejmě podle našeho zákona o ní, za podvod současné moci vůči veřejnosti. V prvé řadě proto, že ho občané sice mohou se všemi těmi břesknými až hysterickými průvodními jevy sice zvolit, ale nikoliv už odvolat. Za druhé proto, že v Ústavě je většina jeho pravomocí a kompetencí stanovena tak vágně, že je mu poskytnut obrovský prostor chovat se až neústavně, a možná i protiústavně. Píši vědomě o oné protiústavnosti, jelikož, podle našeho právního řádu je protiústavním činem jakékoliv jednání kohokoliv teprve tehdy, když je na ně podána stížnost k Ústavnímu soudu a ten jej za protiústavní uzná. I sebehnusnější protiústavní čin jím tedy nikdy nebude, pokud si na něj nebude, navíc podle příliš přísně byrokratických formalit a podmínek, někdo stěžovat u ÚS a on jeho účinnost nezruší. Tím chci jenom konstatovat, že mi vadí, že u nás nemáme orgán skutečného dozoru nad Ústavou, který by konal i ze své vlastní iniciativy, třeba když má odůvodněné pochybnosti. A ne jenom čekal, až si kdosi bude stěžovat. Zajímá mne totiž již dávno odpověď na otázku; kdy je nějaký čin protiústavním, když byl vykonán, nebo až to o něm konstatuje ÚS?

Abych uzavřel tuto část mého textu, dovoluji si mít ten názor, že dokud bude platit, že "lid" může milostivě svého prvního občana pouze zvolit, ale ne ze své většinové vůle odvolat, nelze jakkoliv nikoho osočovat, nadtož snad stíhat za to, že prezidentovi sdělí, že není jeho prezidentem. Také si dovoluji tvrdit, že dokud se současný prezident alespoň nepokusí u našich zákonodárců prosadit, aby pro všechny jeho ústavní pravomoci a kompetence byla vydány "prováděcí" zákony, bohužel někdy dokonce ústavní, nemusí být opět pro některé občany jejich prezidentem. Nakonec pak jenom přidávám, že třetí odstavec Čl. 54 Ústavy, který je hned prvním článkem její pasáže o prezidentovi, by měl být změněn. Pokud se o to pan Zeman nepřičiní, zavdá asi rovněž příčinu, aby jej někteří další občané nepovažovali za svého prezidenta.

Náš prezident

Každý demokrat hodný toho jména je povinen minimálně formálně uznávat prezidenta ve všech směrech, ať je zvolen jakýmkoliv způsobem demokratického právního řádu. A nejenom uznávat, ale být k němu i loajální, což znamená mimo jiné i to, že když s ním nesouhlasí, musí vždy respektovat jeho činy a kritizovat konkrétnosti a ne pouze zmateně vykřikovat nelibosti vůči němu.

Zkusím se nyní zamyslet, jestli jsou ještě projevem demokratismu jakékoliv kolektivistické, čili anonymní, za dav se skrývající protiprezidentské aktivity. A nejenom proti němu. Takové otázky, přiznám se, mne dosud ani nenapadaly, dokud se neudály po zvolení Zemana. Samozřejmě, že jsem zažil kolektivistické akce nasměrované k ústavním, politickým či veřejným činitelům, ale ty byly (podotýkám, že v demokratickém systému), převážně spontánně souhlasící, nebo nesouhlasící s nějakým konkrétním činem jmenovaného.

Projevovat v davu, navíc skutečně hystericky, že zvolený prezident není "naším prezidentem", je dle mého způsobu myšlení hrubým porušováním smyslu jakékoliv, natož dokonce té nejširší, čili přímé demokracie. Možná, že bych, jako první reakce nechuti při nepřímé volbě, byl ještě ochoten tolerovat takový protest sice jako nepřístojný, leč nesankcionovatelný exces, ale to, co předváděly některé skupinky příznivců poraženého kandidáta, už si hodnotím jinak.

V prvé řadě ten, kdo davově projevuje neuznávání výsledků přímé volby, nejenže uráží zvoleného, ale snad ještě víc všechny, kdo volili vítěze. Oním aktem zanáší do systému individuálního -- protože přece tajného -- rozhodování občanů, nebezpečný prvek nesmiřitelného skupinového nepřátelství. Oním demonstrativním projevem šíří a minimálně udržuje atmosféru předvolebně emočního vypětí do časového úseku dění, kam už vůbec, ale opravdu vůbec, nepatří. A nakonec se mi zdá, že je projevem občanské zbabělosti, protože jedinci onoho davu nemají odvahu říci za sebe ono, sice v očích mnohých sporné, leč občansky přijatelné, -- "nejsi můj".

Za obzvlášť pokleslé považuji také jakési smuteční akty nad výsledkem prezidentských voleb, kolektivně pořádané na některých institucích a navíc prezentované široké veřejnosti. Považuji je totiž na školách, kde se vyskytly, za velice rizikové, i když se uskutečnily jen z živelné iniciativy studentů. Tak tomu bylo v povolební pondělí kupříkladu na Mendelově gymnáziu v Opavě. Rozšířila se tam výzva ke studentům, aby přišli do školy ve smutečním oblečení a s atributy přízně k poraženému. Nechci hodnotit, nakolik tím byl porušován právní řád o nezatahování politiky na školy, obzvláště střední. Ovšem jedno vím jistě. Na takové škole bylo vytvořeno prostředí velkého rizika šikany.

ocela by mne proto zajímalo, jaká opatření provedl ředitel a učitelský sbor, aby nemohlo na jejich instituci docházet nejen k šikaně, ale ani k pouhému diferencovanému přístupu k těm, kdo se k oné, podle mne pokleslé akci, nepřipojili. Za svou osobu dokonce dodávám, že být státním zástupcem, asi bych se začal o zmíněné učiliště více zajímat, zda tam následkem oné akce dokonce nedochází k porušování našeho právního řádu.

Vytisknout