To nejhorší z Jana Žižky

7. 2. 2013 / Karel Dolejší

Během husitských válek netrpěli jen katoličtí kněží a oficiálně neuznané radikální sekty jako adamité, ale rovněž tak umělci. S těmi bylo zacházeno podle soudobého práva prakticky totožně, jako s romskými kočovníky. S výjimkou chorálu se velkému lidovému churalu umění nepozdávalo. Právě proto později historici nad husitstvím poněkud krčili rameny: Hodně se toho zničilo, ale po umělecké stránce z toho vyšel s bídou Chelčický s Komenským, a to ještě jen díky sublimaci politické porážky.

Michal Havran si nedávno posteskl, že sice svým slovenským pravicovým přátelům pravidelně podepisuje petice na podporu lidí, jako je proskribovaná dokumentaristka Zuzana Piussi, oni však odmítají podpořit akce na podporu protestujících šiček v Hencovciach či vězněného whistleblowera Bradleye Manninga, přičemž panicky propadají obavě z "návratu komunismu". To je rovněž přesně ta poloviční slepota, kterou zde zmiňoval Boris Cvek. Shoduji se s Havranem; obě naše země naléhavě potřebují otevřenou alianci sociálních a liberálních sil, jinak se nehneme z místa. Platí i tato věta publikovaná 15. ledna t.r.: "A ľudia žijúci v nehanebných podmienkach sa nemôžu premeniť na osvietené spoločenstvo, ktoré nepostaví na čelo štátu človeka, čo by nemohol v inej krajine robiť ani zametača vo fastfoode."

Řada českých umělců, ale stejně tak i akademických pracovníků, se po mnoho let sebeméně nestarala o sociální propad většinové společnosti. Jim osobně se přece otevřely do té doby nevídané možnosti seberealizace a mnohým i značných zisků. S demagogickým argumentem, že každý přece může studovat, podnikat či pracovat v zahraničí (jakoby někdy skutečně existovaly rovné podmínky pro všechny), se velmi dlouho odmítali zabývat starostmi "obyčejných lidí". Teď to zašlo tak daleko, že začalo být špatně i jim. Mnozí se kupodivu domnívají, že se mohou spolehnout na podporu těch, na které dvacet let kašlali. Ale jistě, takoví vůbec nejsou všichni. Například malé umělecké a literární časopisy či divadla si nikdy nežily na vysoké noze a dost často se v nich sociální témata objevovala (na rozdíl od mainstreamového tisku či televize). Nelze přece paušálně říci, že by se "umělci" o "lid" nezajímali, nebo dokonce volili jednu konkrétní politickou stranu. Takové praktiky skvěle zapadají do oportunistického surfování na vzedmuté vlně lidového hněvu, ale s popisem skutečnosti nemají absolutně nic společného.

Jaká to geniální výzva: Oni si vypíchli oko levé, my si teď všichni společně vypíchněme pravé. Argumentum ad populum vypadá už nějakých dva tisíce let stále stejně. Nemají nám co říci, jsou to jen chroničtí petenti a namyšlení příznivci nesmyslů, co kazí mládež. Lid je nepotřebuje, skoncoval s nimi. Jeho "zdravé lidové instinkty", jako lokálpatriotismus, nechuť k novému, xenofobie, pocity ukřivděnosti a obecně různé formy skupinového egoismu přece nepotřebují žádný doplněk či korektiv. A naposledy vyhodíme do popelnice celé osvícenství...

Psát bezmocné petice ovšem není žádný skandál ani zločin. A ovšem, o nějakou osmitisící devítistou třicátou sedmou polistopadovou petici jde až úplně v poslední řadě. Daleko více záleží na tom, aby lidé byli schopni vidět, jak se konkrétní věci v realitě mají, rozlišovali, že umělec XY podpořil toho, kdežto YZ zase onoho, že tamten příslušník menšiny sice žije nespořádaně, ale jiný zase nikoliv, neredukovali kontakt se světem na rozdávání ideologických nálepek a následnou totální oblbenost.

Byli to mimochodem velice často právě skutečně tvůrčí umělci, kdo nejrůznější oblbující schématické konstrukce zaměňované za realitu nemilosrdně rozbíjeli na padrť. .

Vytisknout