Proč současníkům komunismus nevadí?

9. 2. 2013 / Milan Daniel

Oba autoři mají pravdu. Souhlasím s Janem Čulíkem v tom, že začátkem roku 1969 nebyla ve společnosti žádná jiná reálná politická alternativa, než podpora reformního křídla komunistické strany a Palach chtěl svým zoufalým činem přimět tu část komunistů, která podporovala Dubčeka a jeho křídlo, aby se opřela o veřejnost a držela prapor.

Důvodová zpráva ke změně zákona o státních svátcích se ale nezmiňuje o tom, že by se v době, kdy k činu došlo, stal Jan Palach "symbolem boje proti komunismu". Bylo tomu tak podle ní "v západním světě", do něhož ovšem tehdy Československá socialistická republika rozhodně nepatřila. Dolejší má pravdu v tom, že Grebeníček tuto formulaci důvodové zprávyve svém projevu před sněmovnou účelově překroutil. Grebeníčkův projev ale překroutil i Karel Dolejší, když píše, že se (Grebeníček) v souvislosti s Palachem "dojímá" a "roní krokodýlí slzy". To není Grebeníčkův slovník: ten se naopak snažil dát popisem politické situace z počátku roku 1969 a Palachovy role v ní najevo, že ji vidí nezaujatě a střízlivě.

Neubráním se v této souvislosti osobnímu srovnání -- Grebeníček je jen o rok mladší než já. Jeho a moje postoje byly v roce 1968 prakticky stejné, oba jsme jako tehdy mladíci po dvacítce protestovali proti okupaci. Zatímco já jsem se dostal v roce 1970 do kriminálu (mj. za vydávání samizdatu Plamen bulletin, který tak byl pojmenován po Palachově činu), Grebeníček vstoupil v roce 1975 jako osmadvacetiletý učitel "dějin dělnického hnutí" na UJEP do KSČ. Jak by asi dnes hodnotil Palachův čin, kdyby v roce 1989 nedošlo k dějinnému obratu? Nevím, zda byl Grebeníček "neostalinistou", jak ho oznámkoval Miloš Zeman, ale má bohužel pravdu v tom, že ti komunisté, jimž Palach věřil, už v té straně dávno nebyli. V roce 1975 už vrcholila normalizace a kdo do státostrany v těchto letech vstoupil, věděl dobře proč.

Na rozdíl od doby, v níž se lámaly naše naděje, dnes víme, že otcem Palachova sebeobětování bylo nerealistické přání, jež příliš nebralo v úvahu síly, které utvářely tehdejší skutečnost. Statisícová účast na jeho pohřbu a následné zacházení režimu s jeho ostatky však doložily, jak byla jeho oběť velkou částí veřejnosti vnímána. Nedivím se proto tomu, že Dolejšího generace Palacha, Zajíce, Plocka, Wonku a další mladé lidi, kteří se aktivně postavili tehdejší moci, vnímá jako symboly odporu vůči ní.

Souhlasím ale i s Čulíkem: je smutné, že nikdo nezaujatý nepoukáže na to, že ODS & spol. mají potřebu získávat na odkazu Jana Palacha politické body v době, kdy významně napomohli devastaci politické kultury v Česku. V době, kdy -- jak správně připomíná -- dochází k tomu, že proti současné politice protestují zoufalí lidé, jimž režimně nakloněná média věnují jen výjimečně nějakou pozornost. I podle výsledků voleb lze sotva předpokládat, že by mnoha těmto lidem dnes vadil Husákův gulášový komunismus. S odstupem jim mnohdy připadá dokonce spravedlivější. Bohužel.

Vytisknout