Palach se stal lacinou přikrývkou toho, proti čemu bojoval: cynické lhostejnosti a prolhanosti "elit"

9. 2. 2013 / Boris Cvek

Moc se mi nechtělo zasahovat do debaty o výroku Grebeníčka o Palachovi, protože mám k činu Jana Palacha smíšený postoj a nejvíce na mne působí nikoli jako čin smysluplné vzpoury, ale jako děsivý kontrast vůči společnosti, která okupaci nakonec přijala velmi pružně a spokojila se s chatařením. Symbolem takové společnosti a normalizační kontinuity je pro mne Václav Klaus s celou jeho politikou "volné ruky trhu bez pravidel", ten Klaus, který se v minulosti několikrát distancoval od disidentů a postavil se za normalizační většinu. Palach-hrdina byl po listopadu 1989 různě zneužíván českou pravicí, jež Klausův postoj a hlavně dědictví jeho kuponové privatizace nikdy pořádně nenapadla. A tak se Palach stal lacinou přikrývkou toho, proti čemu bojoval: cynické lhostejnosti a prolhanosti "elit" tohoto národa. Bohužel na tomhle klausovském systému zlodějiny kryté "odkazem Palacha" parazitoval i nejeden z bývalých disidentů, peníze mají prostě velkou moc. Přidávali se i lidé, jako je Daniel Landa, tedy vlastně fašisté. Kdysi jsem o tom psal tahle slova (vyšlo v literárním časopise Téma, který jsem mezi lety 2003-2008 vydával):

"Zvláštním pocitem na mne zapůsobilo Landovo emocionální, skandující opakování, že Jan Palach neumřel nadarmo a že je na nás, abychom jeho poselství přijali do našeho života. Znělo to od Landy příliš vnucujícím stylem, chtěl posluchače strhnout, vnutit jim dost možná slepou vůli, nedával prostor k úvahám nad tím, co a proč Palach odkazuje každému z nás. Dá se říci, že vzít si za štít právě tuto osobnost českých dějin, je od Landy demagogické. Palach totiž byl přemýšlivý člověk, jehož krédem nebyl nacionalismus, nýbrž burcování společnosti zradivší své ideály, ideály dubčekovského proudu. Netvrdím, že se Palach s Dubčekem tak či onak shodoval, tvrdím jen, že odmítl mravní hyenismus nastupující normalizace. Landa by si ho snad mohl vzít za svědka (byť Palachovo poselství je spojené s rozhodnutím, které je přece jen kontroverzní a tragické, ať už pro ně máme sebevětší pochopení), kdyby chtěl hovořit o společnosti zdevastované komunistickým režimem a kdyby ji chtěl nasadit zrcadlo. Omezil se však místo toho na obecné moralizování a řečičky o vlasti."

Palachův osud je tak dvojnásobně tragický a absurdní. K tomu přidejme to, že o něm dnes hovoří pan Grebeníček, který byl šéfem KSČM, která rozhodně nebyla tou silou, jež vyprovodila sovětské vojáky z této země. Myslím, že o Palachových ideálech by měli hovořit lidé, kteří se -- pokud působili před rokem 1989 -- veřejně a aktivně stavěli proti sovětské okupaci. Takoví lidé bývali vylučováni z KSČ a tvořili významnou část disentu.

Polistopadová KSČM rozhodně nevznikla na půdorysu právě těchto lidí, nýbrž na kontinuitě členské základny s bývalou KSČ husákovské éry. Palachův čin byl podle mne šílený, ale základní, lidskou úctu bychom k němu mít měli. Grebeníčkova slova mi přijdou jako, byť fakticky správná, slova nějakého kariérního nácka, který by v parlamentní debatě komentoval postoje mučedníka Bonhoeffera. Třeba výrokem: "On ale Bonhoeffer byl taky proti bolševikům jako my."

Můj článek v Tématu ZDE

Dietrich Bonhoeffer ZDE

Jan Palach
Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 8.2. 2013